Demonstrace proti ruské agresi ve Vancouveru 26. února 2022. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 2.0/GoToVan
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 2.0/GoToVan
Dne 26. února, kdy si ještě vedení v Moskvě pravděpodobně myslelo, že jejich takzvaná „speciální operace“ na Ukrajině proběhne rychle a hladce, psal ideolog Petr Akopov na webu agentury RIA Novosti: „Před našima očima se rodí nový svět. Ruská vojenská operace na Ukrajině podle něj zahájila novou éru, a to hned ve třech dimenzích. A samozřejmě ve čtvrté, vnitřní ruské dimenzi. Začíná nové období, a to jak v ideologii, tak v samotném modelu našeho socioekonomického systému.“
Od konce února se situace na Ukrajině zřejmě nevyvíjí podle původních předpokladů, ale vůdce Vladimir Putin trvá na dosažení původního cíle. Tím je likvidace Ukrajiny jako samostatného státu, vymazání Ukrajinců jako samostatné národnosti a zničení západního vlivu.
Akopov to vše píše na stránkách oficiální ruské agentury: „Rusko obnovuje svou jednotu – tragédie roku 1991, tato strašná katastrofa našich dějin, její nepřirozený rozvrat, byla překonána. Ano, za cenu velkých ztrát, ano, za cenu tragických událostí skutečné občanské války, protože nyní po sobě stále střílejí bratři, které od sebe dělí příslušnost k ruské a ukrajinské armádě – ale Ukrajina jako protiruský stát už nebude existovat. Rusko obnovuje svou historickou celistvost tím, že spojuje ruský svět, ruský národ – v jeho celistvosti Velkorusů, Bělorusů a Malorusů. Kdybychom od toho upustili, kdybychom dovolili, aby dočasné rozdělení trvalo staletí, nejenže bychom zradili památku našich předků, ale byli bychom svými potomky zatraceni – za to, že jsme dovolili, aby se ruská země rozpadla.
Vladimir Putin na sebe vzal – bez nadsázky – historickou odpovědnost, když se rozhodl nenechat řešení ukrajinské otázky na budoucích generacích. Koneckonců potřeba vyřešit ji by pro Rusko vždy zůstala velkým problémem – a to ze dvou klíčových důvodů. A otázka národní bezpečnosti, tj. udělat z Ukrajiny protiruskou a výspu pro nátlak Západu na nás, je až druhá nejdůležitější z nich.“
Akopov je zřejmě přesvědčen, nebo to aspoň píše, že zdrojem problémů je Ukrajina, kterou Rusko nemá ve své moci. Pokračuje totiž v hlásání ahistorických tezí, které vyznává sám Putin. Vykládá, co je tím hlavním důvodem ruské akce:
„Prvním bude vždy komplex rozděleného národa, komplex národního ponížení – kdy ruský domov nejprve ztratil část svého základu (Kyjev) a poté se musel smířit s existencí dvou států, které již nejsou jedním, ale dvěma národy. To znamená, že buď se vzdá své historie a bude souhlasit s bláznivými verzemi, že ‚pouze Ukrajina je skutečné Rusko‘, nebo bude bezmocně skřípat zuby a vzpomínat na doby, kdy ‚jsme Ukrajinu ztratili‘. Vrátit Ukrajinu zpět, tedy vrátit ji Rusku, by bylo s každým dalším desetiletím stále obtížnější – rekodifikace, derusifikace Rusů a štvaní Malorusů-Ukrajinců proti Rusům by nabíralo na obrátkách. A pokud by Západ plně geopoliticky a vojensky ovládl Ukrajinu, její návrat k Rusku by se stal vůbec nemožným – musel by o ni bojovat atlantický blok.“
Poněkud předčasně autor jásal: „Nyní je tento problém pryč – Ukrajina se vrátila k Rusku. To neznamená, že jeho státnost bude zlikvidována, ale bude restrukturalizována, obnovena a navrácena do svého přirozeného stavu jako součást ruského světa. V jakých hranicích a v jaké podobě bude zajištěn svazek s Ruskem (prostřednictvím OSKB a Euroasijské unie nebo svazového státu Ruska a Běloruska)? O tom se rozhodne až po skončení dějin Ukrajiny jako protiruské země. Každopádně období rozkolu ruského lidu se chýlí ke konci.“
Při pohledu na současnou situaci je však pravděpodobné, že se ke konci blíží spíš něco jiného. Podle mnohých expertů totiž Rusko z tohoto konfliktu silnější nevyjde. Putinovi se povedlo vlastní stát uvrhnout do obrovských problémů.
