Psychiatr, publicista a vysokoškolský pedagog na svém blogu na Aktuálně.cz komentuje pravidelně dění v naší společnosti. Vzhledem k tomu, co se u nás nějakou dobu děje, a to ještě před koronavirem, má témat k úvahám dostatek.

Na svém blogu nyní píše: „Po roce 1989 se dámy rozdělily na Havlovky a Klausovky, ale to nemělo dlouhé trvání. Partaje, které se vynořovaly a zanikaly, přitahovaly publikum na krátkou dobu. kudlu do zad tomu dali Zeman s Klausem, kteří po vzoru mafie si rozdělili teritorium a moc.

Klaus si hraje na nepochopeného intelektuála, jímž nikdy nebyl, zatímco Zeman zůstal u vesla svého nafukovacího člunu. Pak se zjevil na politické scéně Babiš, který oblbnul část českého národa, netušícího, jaká zvěrstva zde Slováci už napáchali (Hlinka, Tiso, Široký, Husák, Bilak a další). Babiš je v trestním stíhání, a tak potřebuje Zemana, Zemanovi se hodí Babiš. A tahle dvojice měla jako parta dvou alfa-samců své oddané poddané. Nicméně koronavirus oponou trhnul a změněn je svět! Babiš i Zeman doporučují očkování a nepřátelé očkování se negenerují z odpůrců jejich stylu a existence na politické scéně. Je tu část milovníků obou osob, která se odmítá očkovat a naopak, jsou tu jejich odpůrci holdující vakcíně…

To je výzva politikům, kteří by tohle rádi sjednotili pod svým vedením. To je ale také výzva občanům. Antické Řecko mělo jedno úsloví: CHAOS JE OTCEM POŘÁDKU. Jde o to, aby po volbách přišel pořádek demokratický, ne fašistický!“

Tolik psychiatr Radkin Honzák.

Hrozí nám něco takového jako fašismus? Ten pojem se používá příliš často, takže už je poměrně vyprázdněný. Spíš by bylo lepší říkat, že něco má fašistické rysy. Takové se objevovaly už před fašismem 20. a 30. let minulého století a daly se zaznamenat i potom. K fašismu, stejně jako jiným autoritářským a totalitním směrům, patřilo vždycky zdůrazňování „jednoty“.

Na stránkách United States Holocaust Memorial Museum se píše:  „Fašismus klade význam národa nade vše. Jednota národního společenství je upřednostňována před právy jednotlivců. To vede k intenzivnímu zájmu definovat, které skupiny patří nebo nepatří do národního orgánu. Fašismus je charakterizován ostrým a často druhé vylučujícím nacionalismem a fixací na národní úpadek (skutečný nebo domnělý) a ohrožení existence národního společenství…

Ve fašistických státech je násilí akceptováno – dokonce oslavováno – pokud slouží nebo prospívá národní komunitě. Pro fašisty má násilí často spásné nebo očistné vlastnosti.

Fašismus odmítá praktiky zastupitelské či liberálně demokratické vlády. Má za to, že tyto praktiky narušují vyjádření národní vůle. Místo toho jsou fašistické vlády státy jedné strany vedené autoritářským vůdcem, který tvrdí, že ztělesňuje národní vůli. Fašisté definují národní vůli jako prosazování zájmů národního společenství. To obvykle znamená:

• chránit nebo povyšovat práva národního společenství nad práva těch, kteří jsou považováni za ohrožení národní komunity
• odstraňování překážek národní jednoty a potlačování těch, kteří ji narušují

Komunisté měli také své svérázné pojetí jednoty. Všichni se měli semknout. Kolem nich samozřejmě, tedy kolem strany. Strana znamenala v podstatě několik papalášů v předsednictvu Ústředního výboru, takže jednota národa znamenala prakticky souhlas s tím, co vyhlašovala tato skupinka lidí. Ti byli také sjednoceni, ovšem jen představou, že se mají udržet u moci. Jinak, když mohli jeden druhého sesadit, pověsit, vyhnat, tak to klidně udělali.

Jednota znamenala, že se volí jedna strana, je jeden světový názor, monopol na sdělování informací a jeden názor na historii i přítomnost, který byl závazný. Na vyšším stupni tu ještě byla jednota v rámci takzvané „světové socialistické soustavy“, což znamenalo vládu Kremlu a jeho satelitů. Když vám váš stát nedovolil vycestovat do „kapitalistické ciziny“, nedovolili vám to ani jinde, takže představa, že vás na Západ s pasem ČSSR pustí maďarský nebo východoněmecký policista ze své země, byla naivní.

Vyhlašování jednoty může znamenat cokoliv. Když je země ve válce, je jakýsi stupeň jednoty třeba, jinak se válka prohraje. Jinak je ale obtížné se na něčem za normálních poměrů sjednotit. Těch položek není mnoho. Třeba že by neměla růst chudoba, řádit epidemie, růst zločinnost a v řekách by ryby neměly plavat břichem vzhůru. Potíž nastane tam, kde jsou sice cíle shodné, ale radikálně se liší prostředky k jejich dosažení. To se pak musí řešit kompromisem a říkáme tomu demokracie. Lidé mohou chtít mít všechno, ale technicky nejde zařídit, aby to měli všichni hned. Většinou to mají všichni časem (mobily), nebo někdo hned (dům) a někdo potom, a někteří nikdy.

Jednota, jak jsme viděli na fašismu a komunismu, většinou znamenala, že ovládaní mají být zticha. Byla to tedy jen fráze.

Teď bychom se zase měli semknout, abychom porazili covid. Rozumný člověk nebude mít problém, aby dodržoval nějaká hygienická opatření. To je ta přiměřená jednota. Nelze ale očekávat, že politická opozice přestane být opozicí a že celé velké skupiny obyvatel budou mlčet.