Revoluce v roce 1917 jako katastrofa století. Poznámky k pojetí Andreje Zubova

KOMENTÁŘ / Vzhledem k tomu, že jsem se v posledním půlroce detailněji zabýval životním příběhem Andreje B. Zubova, ruského politologa, historika a religionisty, snažím se pochopit jeho způsob myšlení, který na první pohled působí překvapivě.

Na jedné straně před sebou vidím ruského vlastence, který svou lásku k Rusku neskrývá, na druhé straně až radikálního liberála západního střihu. Na jedné straně tvrdého kritika všeho, co se v jeho rodné zemi odehrálo v posledních stech letech a co ji hluboce proměnilo, na druhé straně nezdolného optimistu, který věří, že vše se v dobré obrátí, Putin padne a Rusko se dostane na cestu svobody a (de facto západní) demokracie, tj. na cestu ochrany majetku, svobodného podnikání a právního státu. Na jedné straně historika se znalostí historických analogií, které mohou působit depresivně, na druhé straně politika, který přesvědčuje Západ, že Rusko má před sebou další šanci. Abych si v tom udělal jasno, rozhodl jsem se důkladněji propátrat jeho texty. Začal jsem tím, že jsem si přečetl soubor přednášek o bolševické revoluci (Rusko 1917. Katastrofa, Argo 2021). V následujících řádcích nepůjde tolik o recenzi jako spíše o zamyšlení nad tím, co by mně a případně dalším pomohlo pochopit člověka, který se stal ve vlastní zemi nežádoucí osobou a který pro svou zemi pracuje i v cizině.

První přednášku ve své knize věnoval Andrej Zubov roku 1916, tedy roku předrevolučnímu, nicméně válečnému. Popisuje problémy ruské armády, její vítězství i prohry. V roce 1916 Rusové na straně Dohody vítězili na kavkazské frontě i jinde – dohodoví spojenci nabyli v tomto roce i díky Rusům přesvědčení, že v následujícím roce válka skončí jejich vítězstvím. Začalo už také „porcování medvěda“, čímž autor nemyslí Rusko, ale spíše země, které měly po válce velké východní říši připadnout. Ze strategických důvodů Rusko usilovalo o Polsko na západě, ale také například o Konstantinopol a západní břeh Bosporu s Dardanelami – to prozrazuje apetit, který rostl s úspěchy ve válce. Rusko na tom také nebylo špatně ekonomicky, zejména díky soukromému kapitálu a podnikání ve vojenské výrobě. Pro mnohé překvapivé je Zubovovo hodnocení situace na venkově, která podle něj byla velice slušná – stát například vynakládal nemalé peníze za každého mobilizovaného vojáka, navíc rolníci prakticky nemuseli kupovat žádné potraviny. O mnoho hůř na tom byli městští dělníci, kterým se zvedaly ceny potravin – ve srovnání například s Německem na tom však ruští lidé ve městech byli lépe. Vzhledem k vojsku patří k zajímavým postřehům, že ruští vojáci byli většinou nevzdělaní a po prvotním vlasteneckém vzmachu na začátku bitev nevěděli, zač bojují. Co se týče politické situace, až na některé frakce sociálních demokratů vlastně všichni politici válku podporovali. Duma byla ovšem v opozici vůči carovi i carské rodině, podporované podivným, zhýralým mnichem Rasputinem. Car byl už od roku 1915 ze svého rozhodnutí vrchním velitelem armády, což podle Zubova nebylo nejšťastnější rozhodnutí. Důležité v této době ale bylo to, s čím začal v zahraničí agitovat Lenin – s plánem na přeměnu imperialistické války na válku občanskou. Jako hlavní problém ruské politiky vidí autor v tomto období neexistující spolupráci zkušené byrokracie s administrativním aparátem s nezkušenou, ale populární liberálně-konzervativní inteligencí. Situaci příliš nezměnil premiér Nikolaj D. Golicyn, který byl „šlechetný, ale nepříliš administrativně schopný“.

Přes veliké problémy, související především s válkou, je celkové hodnocení víceméně pozitivní – fungovala duma, vedle několika špatných ministrů byli i dobří, existoval soukromý kapitál i tradice cti. Ekonomika díky kapitánům ruského průmyslu dobře šlapala. Mraky šlo tušit na obzoru – politické chyby, bída ve městech, začínající protiválečná agitace, carova preference soukromých záležitostí, prohlubující se nespokojenost s carstvím a nedokonalým parlamentním systémem, pouze formálně přijímané pravoslaví.

I ve druhé přednášce se A. Zubov zamýšlí nad předvečerem katastrofy, přičemž se vyrovnává se třemi krajnostmi: podle první bylo Rusko tak prohnilé, že muselo skončit v bolševické revoluci. Tuto determinovanost Zubov jednoznačně odmítá, je mu však cizí i výklad, podle něhož byl ancien régime v Rusku vzkvétající a směřující k vítězství a pokroku. Tomuto přístupu autor vytýká zejména přesvědčení o přítomnosti „zlých sil“, usilujících o zkázu vzkvétajícího Ruska: bolševiků, zednářů a židů. Podle voluntaristického výkladu byla země ohrožena zejména chybnými rozhodnutími zevnitř (panovník udělal chybu, že abdikoval atd.). Všechny tyto výklady mají značné slabiny a nelze je přijmout v jejich reduktivní podobě. Na druhé straně Zubov patří jednoznačně k těm, kteří mají tendenci staré Rusko mírně ospravedlňovat – šlo o parlamentní, demokratický stát, existoval politický pluralismus, fungovala zemská samospráva a dokonce nezávislé, kvalitní soudnictví (to Zubov zvláště oceňuje!). Nezapomínejme, že pojetí Zubova podporuje také fakt, že Rusko bylo spojencem nejdemokratičtějších zemí tehdejšího světa, Velké Británie a Francie. V Rusku se také usazovalo mnoho lidí z Evropy, finance byly stabilizované (zlatý rubl), rozvíjelo se družstevnictví. Země byla jistě také plná problémů, to netřeba zastírat. Z nastíněného obrazu ale plyne například to, co zjistil i François Furet o revoluci francouzské – představa, že se ruský (francouzský) lid vrhl do revoluce z čirého zoufalství, kvůli chudobě, hladu a nevzdělanosti, je falešná idea. Revoluce nastala, když se život v Rusku zlepšoval, nikoliv naopak. Vrstvy ve společnosti však nebyly „kulturně adaptované“, křesťanství bylo málo aktivní, existovala nenávist rolníků ke šlechtě, šířil se živelný socialismus, dělnictvo ve městech často strádalo, existoval rozpor mezi starší a mladší generací.

Rusko zmizelo v roce 1917 a dosud žijeme v jakémsi státě vytvořeném bolševiky, píše Zubov v roce 2017. To je jedna ze stěžejních aktualizací, která překvapuje ty, kteří kolaps SSSR v roce 1991 považují za zhroucení bolševických idejí. A autor ve své knize dále rozebírá jednotlivé události osudového roku, přičemž dává přednost jednak výkladu politickému, jednak společenskému. Například situaci těsně před rokem 1917 charakterizuje jako plnou očekávání skvělé budoucnosti, která byla utopicky sdílena napříč politickým i společenským spektrem. V partiích věnovaných únorové revoluci čtenáře překvapí, jak snadno a rychle se zhroutil starý, carský režim: patrně za to mohla souhra více příčin, včetně odporu k monarchovi. Spouštědlem změn byl požadavek na novou vládu s podporou dumy, jakousi vládu „důvěry“ – nemocný, podezřívavý a vyčerpaný panovník to odmítl, i když ve vládě byli někteří opravdu slabí lidé. Do toho přišly stávky v Petrohradě, které byly falešně zdůvodňovány hladem dělníků. Panovník, dlící v hlavním stanu, situaci v hlavním městě podcenil, vydal sice rozkaz zastavit nepokoje, ale neoslovil relevantní vojenské velitele. A v Petrohradě se začali ke stávkujícím připojovat vojáci. Dvacátý šestý únor byl rozhodující den, revoluce začala. Šlo to rychle, zejména aktivitami vojáků a dělníků – a přichází první silná revoluční rána: nařízení o demokratizaci armády, čímž se v armádě de facto zavádí moc sovětů. To přispělo k rozkladu vojsk, a to během několika týdnů, či spíše dnů. Car ještě stihl jmenovat prozatímní vládu v čele s knížetem Lvovem, ale pak abdikoval – nikoli podle ústavy, neboť svým zástupcem nejmenoval svého syna, ale bratra. Jaká byla nálada u nejvyššího velení, o tom svědčí fakt, že proti abdikaci byli jen dva generálové. Panovník působil podle Zubova jako „nepanovník“, bez vůle. Ruský stát se rozpadl rychle, jako by se celá stavba „rozpadla v prach“ (zde se autor odvolává na Richarda Pipese, který patří k jeho favoritům mezi západními vykladači revoluce). Byl navíc založen zvláštní typ vlády (dvouvládí), celá země směřovala doleva, v Petrohradu vlály rudé prapory. Prozatímní vláda byla slaboučká.

Problémy prozatímní vlády se ukázaly už v březnu, potažmo v dubnu, kdy se do vlasti vrací Lenin, mistr v radikálních revolučních mocenských hrách. Přitom je jisté, že hrál silovou hru nejen s prozatímní vládou, ale také se sovětem dělnických a vojenských zástupců, s levými esery, v podstatě však se všemi. Tím si je Zubov naprosto jist. Pokračoval rozklad státu, zejména aktivitami sovětu, který předkládal ultimáta vládě: z nich byla pro stát smrtelná opatření amnestie, rozpuštění policie a právo na agitaci ve vojsku. Zubov se obšírněji věnuje novému ministru, posléze premiérovi, reprezentantovi vlády Alexandru Kerenskému, skvělému řečníkovi, ale také kariéristovi, rovněž – jako Lenin – posedlému mocí (skoro by se zdálo, že Rusko v sedmnáctém roce generovalo buď supermocenské typy nebo superrozkolísané slabochy!). Anarchie se prohlubovala, především díky bolševické agitaci (sliby vojákům a dělníkům, tomu „mystickému“ proletariátu), dotované německými penězi. Zubov vyvrací tezi, že by Lenin byl pouhý německý agent podle starého „špiónského mustru“. Ač štědře finančně podporován, sloužil jen sám sobě a uchopení moci. Červencový bolševický pokus o převrat přesto ještě není úspěšný – na jeho neúspěchu měly podíl vojenské oddíly věrné vládě, otištěné informace o Leninově „německé“ zradě a akčnost ministra války. I po jasných bolševických piklech prozatímní vláda nepostupovala silověji – Lenin na pár týdnů mizí znovu z Petrohradu, bojí se, že bolševici budou houfně stříleni. V tom se mýlil.

Anarchie a nezákonnost, které vyvrcholily v červenci pokusem o bolševický puč, vedly k pokusu o „převrat zprava“, tedy pokus Lavra G. Kornilova, vrchního velitele ozbrojených sil. Ten neměl snadnou pozici už od tzv. státní porady v srpnu, kam nebyl pozván. Tento Leninův vrstevník z chudých poměrů se během starého režimu díky své píli a talentu vypracoval na jednoho z nejlepších vojáků – je velmi zajímavé, že byl odborníkem zejména na východní ruské pomezí (Čína, Afghánistán, Persie). Ve válce byl zajat, ale podařilo se mu uprchnout z vězení. Zubov nezakrývá své sympatie k tomuto muži, který byl blízko tomu zastavit bolševiky na jejich cestě k definitivnímu uchopení moci. Stát se vojenským diktátorem (našince napadá příměr v podobě generála Franca) se však Kornilovovi nepodařilo, mimo jiné díky pletichám ambiciózního Alexandra Kerenského, který sám usiloval o to být „ruským Napoleonem“. Vzhledem k tomu, že Rusko bylo stále ve válce, kterou kvůli revoluci začalo životně prohrávat (na konci srpna padla Riga), byl osobně skromný Kornilov veden k tomu, aby se ujal diktátorské funkce. Nesvorností vlády a osobními (a nešťastnými) intervencemi Kerenského se to však nezdařilo – Kornilov nakonec padl v boji v březnu 1918 při operacích Dobrovolnické armády.

Poslední přednáška je věnována Všeruskému ústavodárnému shromáždění, které se konalo již po bolševickém říjnovém puči a bylo jakousi poslední polnicí relativně demokratického uspořádání. Zubov připomíná vývoj k principům všeobecných, rovných, přímých a tajných voleb od roku 1905. Víra v nový parlament byla v Rusku velice silná, dokonce ani bolševici s touto vírou nedokázali úspěšně bojovat – i když heslo „všechnu moc sovětům“ bylo de facto zaměřeno proti regulérnímu parlamentarismu. Absolutními vítězi voleb se přes veškerou Leninovu snahu stali eseři, kteří s dalšími socialistickými a nacionalistickými stranami získali asi 59 procent, bolševici však byli silní v hlavních městech, zejména v Petrohradě, a v některých dalších oblastech. Současně volby znamenaly jasný signál, že starý režim s jeho dominantami definitivně skončil (od února do listopadu!) a že se socialismus v Rusku stal realitou – hesla o půdě, míru a laciném chlebu konečně sdíleli do značné míry i eseři. Bolševici byli z výsledků voleb šokováni, po několikatýdenním váhání však přešli do protiofenzívy, zakázali stranu Kadetů, zabránili schůzkám poslanců a Ústavodárné shromáždění označili za buržoazní – to byl začátek jeho konce. Symbolickým koncem demokracie byla i osobní likvidace dvou kadetů, poslanců Fjodora Kokoškina a Andreje Šingareva, kteří byli brutálně zavražděni. Dne 6. ledna nového roku zakroutili bolševici krkem nejen celé řadě svých názorových oponentů, ale i celé parlamentní instituci. Bolševici se tak vypořádali i s radikálním socialismem, což je jeden z paradoxů ruské revoluce.

Andrej Zubov končí svou knihu o ruské revoluci v roce 1917 několika postřehy o „duchu října“. Byla to skutečně revoluce, která změnila svět, a to na sto let. Byla to událost, k jejímuž úspěchu vedlo mnoho cest. Byla to výslednice změn v poúnorové společnosti (cílené úsilí bolševiků a zejména samotného Lenina, aktivita některých politiků i vojáků, kteří se dali k bolševikům – to je případ Trockého nebo kronštadtských námořníků –, chybná politika levicových politiků typu Kerenského, oslabení pravice), ale také obrovské leninské propagandy, nezodpovědných slibů, rolnické touhy po míru, rozdílu mezi týlem a frontou. K základnímu poznání patří také skutečnost, že bolševikům nebylo proti mysli jakékoli násilí, naopak bylo součástí jejich strategie, podobně jako „světová revoluce“ a zrušení soukromého vlastnictví. Mír chtěli bolševici jen proto, aby zahájili občanskou válku uvnitř země a třídní boj světového proletariátu proti buržoazii všude ve světě. Symbolicky se Ruská sociálně demokratická strana (bolševiků) přejmenovala na „komunistickou“ v březnu 1918 – bolševici tím i formálně rezignovali na stranický systém a také názvem se přihlásili ke svým totalitním praktikám, které Andrej Zubov popisuje takto: „Podstatou této moci bylo přisvojení si práva na život, svobodu a majetek všech, na koho se tato moc může rozšířit.“

Protože Andrej Zubov silně aktualizuje historické události, připomeňme jeho základní teze, které lze nazvat politickými a týkají se současného Ruska a tamní situace.

1. Předrevoluční Rusko bylo státem s mnoha problémy, ale při pohledu zpět musíme uznat jeho demokratizační, ekonomickou i společenskou vzestupnou trajektorii, kterou Zubov zdůrazňuje. Oproti současné situaci bylo Rusko od reforem Alexandra II. zemí, která měla potenciál k rozvoji. Ten byl zcela zlikvidován bolševiky, a to na několik generací. Tato teze nedává prakticky mnoho šancí tolik potřebné aktuální politické reformě Ruska v demokratickém slova smyslu.
2. Ruský rok 1917 byl katastrofou, jak ostatně napovídá podtitul knihy. Rozklad nastal nejen kvůli samotným bolševikům a jejich nezodpovědné, ale velice cílené politice (chcete-li: touze po moci). Spojilo se více faktorů, přičemž události se seběhly neuvěřitelně rychle. Do popředí vystupuje také naivita a slabost demokratických sil, případně sil armádních, které mohly neblahý vývoj zvrátit. Při četbě je člověku skoro líto, kolik nevyužitých příležitostí ke smysluplné opozici bylo promarněno, kolik utopických představ bylo pojednou „na světě“, kolik běsů nebylo včas spoutáno.
3. Zkoumat revoluci 1917 má smysl v rámci delšího časového úseku, přinejmenším od konce 90. let 19. století po ustavení nového ruského státu za Stalina, tedy po likvidaci společenských „tříd“ v klasickém slova smyslu. To si Zubov samozřejmě uvědomuje, i když to vyjadřuje v jiných knihách, než jsou zkoumané přednášky. V roce 1917 jsou ale jaksi v zárodku zavinuty problémy, které se ukážou v plném světle v průběhu 20. století: směřování společnosti doleva, násilnost bolševické moci a bezskrupulózní zacházení s názorovými oponenty, zformování profesionální revoluční skupiny, totálně necitlivé zacházení s politickou kulturou a tradicemi, utopická ideologie a přitom čirý pragmatismus bolševiků, nerespektování soukromého vlastnictví a práva. Na tyto revoluční rysy navazuje SSSR, interpretuje je a aplikuje v rámci nových podmínek, ale neustále se k nim vrací jako ke zdroji a východisku.
4. To, co je dnes obzvlášť zajímavé, je přítomnost „antizápadního stereotypu“, který se v Rusku udržuje velice dlouhou dobu a má své vrcholy – jeden z nich vidíme v dnešní putinovské nacionalistické rétorice. Ruská revoluce je v tomto ohledu samozřejmě velmi silná, i když paradoxní. Bolševici a někteří další představitelé marxisticky laděných stran se cítili být obklopení nepřátelským kapitalistickým Západem, v němž je zapotřebí uskutečnit socialistickou revoluci, a tudíž zničit jeho společenský řád. Dnešní imperiální ideologie je této komunistické vizi vzdálená – pokud chce Putin něco ovládat, pak je to zejména blízké pohraničí v rámci údajné sféry vlivu (na západě především Ukrajina a Bělorusko, ideálně Pobaltí). Představa, že by tam chtěl šířit něco mimo imperiální ideu „velkého a silného Ruska“, je mimo realitu. V tomto smyslu už není Rusko komunistické, i když je patrně stále mesiášské.
5. Zubov naproti tomu několikrát připomíná, že současné Rusko není vůbec z komunismu venku, že se komunismu nezbavilo. Současný ruský režim je podle něj naopak systémem, který by potřeboval zejména dekomunizaci podobnou denacifikaci Německa po druhé světové válce. Zde je tedy Zubov oponentem široce sdílené představy, že současný režim je návratem k předrevolučnímu imperiálnímu, samoděržavnému stavu. Je spíše pokračováním sovětské éry směřujícím k nějaké „neosovětské“ variantě – s jejím negativním vztahem k demokracii, soukromému vlastnictví a lidským právům. Nejedná se tedy o nic menšího než o záměr charakterizovat současný režim, což není úplně snadné. Evidentně něco ze sovětské éry přetrvává, přinejmenším na úrovni mentalit, pasivity lidí, strachu z postihů. Na druhé straně je tu cosi nového, imperiální „mediální“ populismus.
6. Zubov je rozhodně optimistou v tom, že je přesvědčen, že ruský národ (v tom je jeho vlastenectví více než viditelné) se může svého staletého komunistického jha vzdát. V tomto smyslu však jde spíše o politický projekt: zdá se, že historická fakta tomu spíše odporují. Komunismus trval příliš dlouho a demokratické tradice, jakkoli na ně Zubov správně upozorňuje, jsou slabé. Putinův režim však prozatím rozhodně není poražen, tak jako není Rusko totálně na dně jako Německo pro druhé světové válce. Navíc má Rusko obrovskou nevýhodu v neúspěšném pokusu o přeměnu režimu v devadesátých letech, který v Rusku funguje jako „strašidlo kapitalismu“. Zřejmě podle široce rozšířeného názoru v celém Rusku vede demokracie k anarchii, ba chaosu.
7. Zubov zdůrazňuje pragmatickou stránku ruského bolševismu a komunismu. Pokud však ve společnosti tyto fenomény přežívaly tak dlouho, nebylo to jen kvůli teroru a vyvolávání strachu, ale kvůli tomu, že se jednalo o pseudonáboženské, utopické fenomény, které navíc vycházejí ze zdegenerované liberální teorie rovnosti. Jinými slovy, bolševický komunismus nebyl pouze vírou v moc a peníze: to by byl ještě důvod k optimismu. Byl totiž bohužel vedle projektu mocichtivé hrstky spíše politickým náboženstvím, pro které byly získány davy. Dnešní Rusko nepřipomíná stav opojení, ale stav kocoviny po náboženském flámu. A skepse k proměně je tu bohužel podporována i neschopností ruského pravoslaví sehrát kritickou, prorockou roli při budování reálné společenské síly, která by napomohla pozitivní společenské změně.

Knížka o revoluci v roce 1917 je de facto detailním politicko-společenským výkladem. Ten, kdo četl Richarda Pipese, Martina Maliu nebo Orlanda Figese, nenajde v Zubovově publikaci mnoho nových otázek, spíše smysl pro dopad politických událostí a jasný liberální přístup. Kniha je ovšem zajímavá nejen pro své detaily, například u hodnocení jednotlivých ruských osobností různé názorové orientace. Představuje především východisko pro Zubovovo pojetí přítomnosti, a to je její zásadní vklad. Potřebujeme se totiž dobrat toho, jak je na tom Rusko dnes, co ho ovlivňuje na všech úrovních jeho existence, jak je na tom politicky, společensky, hospodářsky i ideologicky. Bez tohoto poznání nebudeme jako „Západ“ opět schopni adekvátní reakce na to, co se v Rusku děje. Poslouchat pozorně ruskou opozici, k níž Andrej Zubov patří, je naše (západní) intelektuální povinnost.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.