Režisér a scenárista Petr Jančárek uvede v listopadu jedinečný dokument Tady Havel, slyšíte mě?, na nějž mu přes crowdfundingový portál lidé doposud poslali přes 1,3 milionu korun. S prezidentem Václavem Havlem natáčel tři roky – a jak říká v rozhovoru pro deník FORUM 24, byly to nezapomenutelné a někdy i hodně složité okamžiky. Cíle ale nejsou nízké: Režisér by rád vybral peníze i na to, aby se dokument promítal v kinech dalších zemí světa.

Než náš rozhovor začal, hovořili jsme o Hit hitu. Váš projekt má obrovský úspěch. Jaký z toho máte pocit?

Určitě jsem to nečekal. Cítím více zodpovědnosti než nějaké primitivní radosti z toho, že se tam nasypaly nějaké peníze. Ale nechci zastírat, že nám to dělá velikánskou radost, protože ten úspěch dává velkou šanci dodělat film ve větší pohodě, v klidu a hlavně v lepší kvalitě. Jak se v jednom českém pořekadle praví – za víc peněz je víc muziky a to se nás hodně týká, protože my velkou část těch peněz chceme využít k nákupu práv na skladby, které bychom rádi ve filmu zahráli. A ty jsou hodně drahé.

Jak důležitá bude role hudby ve vašem filmu?

Relativně velká v tom smyslu, že hudba podvědomě, nikoli nějakým geometrickým způsobem, může popisovat nálady hlavního hrdiny, který v našem filmu vystupuje, tedy pana prezidenta Havla. Považujeme za přirozené využití právě té muziky, kterou měl rád. Ta totiž nějakým způsobem vyjadřuje jeho osobnost a osobitost, což jsme si ostatně s kolegou střihačem Honzou Turkem už jednou vyzkoušeli. Jednalo se o třídílný cyklus hodinových dokumentů o federálním období pana prezidenta „Václav Havel, Praha – Hrad“. Úspěšně v něm zafungovaly skladby, které jsme chtěli: Rolling Stones, David Bowie, Lou Reed… Ale to bylo jednodušší – jednalo se o koprodukci s Českou televizí a vysílání teritoriálně omezené na Českou republiku. Práva tak byla daleko dostupnější.

V další vlně chystáte crowdfunding v zahraničí, může tak přispět v podstatě kdokoli na světě. Co připravujete?

Pokud prostředky v zahraničí získáme, využijeme je především na zkvalitnění jazykových verzí. Tady v Čechách jsem ale špatně odhadl první cílovou částku. Na radu mnohých jsem ji vlastně zvolil relativně malou, sázeli jsme „na jistotu“… ale kdybychom chtěli naopak dosáhnout třeba na dva miliony, mohli bychom působit nevěrohodně nebo jako někdo, komu jde především o peníze. Musím pořád připomínat, že se necítíme jako majitelé těch peněz, ale spíš jako jeich správci… Je to navíc komplikované, protože i když bude částka, kterou jsme chtěli vybrat, výrazně větší, než byl předpoklad, rozhodně se to nerovná tomu, co snímek doopravdy stál a ještě stát bude. U hraného filmu to nikho nepřekvapí, u dokumentu může… Ale já jsem s panem prezidentem tři roky hodně cestoval, film se sedm let někde skladoval, primární materiály jsou v trezoru v bance, nákladný byl i potřebný právní servis, mohl bych dlouho pokračovat… Chceme být co nejkvalitnější, takže prosíme další a další lidi, aby s námi ještě vydrželi a podpořili nás. A důležité je také to, že kromě většího počtu střihových dní nebo písniček nám lidi dávají svými příspěvky určitý mandát, abychom Václava Havla tímto způsobem připomínali… Těmto divákům poskytneme film – jako ocenění jejich pomoci – o pár dní dřív, než bude premiéra. A samozřejmě všichni najdou na portálu HitHit další odměny, které mohou za svou podporu dostat.

V čem bude rozdíl u celosvětové verze kampaně proti českému HitHitu?

Další peníze, jak už jsem říkal, použijeme kromě hudby a grafiky na kvalitnější vytvoření cizojazyčných verzí. Nebude pak nutné používat tolik překladových titulků, komentáře namluvíme s kvalitnějšími herci atd. Kromě anglické, která vzniká jaksi přirozeně, uvažujeme také o španělské, německé mutaci filmu, osobně bych byl rád, kdyby to bylo i rusky, protože by se tento film mohl šířit i na východ. Další – technickou – metou je co nejlepší zvuková verze pro velká kina, v oblasti PR prostředky na účast filmu na festivalech. Ale nerad bych, aby to vypadalo, že si budu donekonečně vymýšlet další a další nápady…  

S Václavem Havlem jste strávil hodně času. Dokážete vybrat nějakou vzpomínku, okamžik, který se vám opravdu vryl do paměti?

Takových situací, které mám v sobě, je pochopitelně víc. Lidsky nejvypjatější bylo, když měl pan prezident v Americe mozkovou příhodu. Natáčení šlo v tu chvíli samozřejmě úplně stranou. Všechno sice bylo korektní, panu prezidentovi pomohli nejlepší lékaři, ale než si nemocnice ověřila pojistku, nechali jej nějakou dobu na chodbě. Samozřejmě jsem netočil, ale měl jsem s sebou kameru, protože jsme měli točit v newyorksém Muzeu moderního umění. Až v soukromém pokoji, na který se pak pan preziden dostal, jsem kameru vytáhl. V té chvíli ale přišla paní Albrightová a začala se moc zlobit na personál, že do soukromého oddělení vpustil tisk. Pan prezident se ale otočil a řekl: “Madlenko, to je pan Jančárek, to je v pořádku.” To jsou momenty, na které nezapomenete.

Jak se posouvaly hranice vaší blízkosti s panem prezidentem?

Hranice intimity se posouvá často, ale může se tak dít oběma směry. Vy s tím člověkem, který je objektem vašeho filmařského zájmu, trávíte hodně času. Buďto se to prohlubuje do nějaké formy pracovního přátelství, nebo naopak do formality toho, že spolu prostě musíte nějak vydržet. V případě pana prezidenta Havla se naštěstí jednalo o to první. Nejdůležitější pro mě bylo nebýt na obtíž. Můj dokumentaristický přístup obecně spočívá právě v tom, že nehýbu událostmi, jsem vně jejich průběhu a dění. 

A co ponorková nemoc, přišla?

Na to si nevzpomínám, a to ani s ním, ani s jeho okolím, tedy kanceláří a zaměstnanci. My jsme spolu nebyli dvacet čtyři hodin denně, pokud nešlo o zahraniční cesty. Viděli jsme se dvakrát nebo třikrát v týdnu, ale někdy také čtrnáct dní ne, když si chtěl odpočinout na Hrádečku. Já jsem se také musel něčím živit, jelikož jsem platil všechno sám nebo s pomocí přátel. Pokud jde o problémy kolem natáčení, stalo se to jen párkrát, když se natáčení nelíbilo našemu okolí – když lidé nepochopili, že patřím k prezidentovi a mysleli si, že ho obtěžuji. Někteří i zasáhli a z toho nakonec většinou byla legrace.

Váš film ještě není dokončený, a už má úspěch a ohlasy. Už jste se setkal s negativními reakcemi těch, kdo dnes rádi plivou na odkaz Václava Havla?

Musím říct, že ty ohlasy dělá hlavně význam a pozice našeho hlavního hrdiny. Takže jsem vlastně ve stresu – každý si ten film bude představovat jinak a každému se člověk nezavděčí. A s negativními reakcemi zlých a nevděčných lidí musíte počítat. Ale řekl bych, že jich je méně, než jsem čekal. Dříve se jednalo o agresivní nadávky, dnes se často jedná o polohu “je mi tě líto“ nebo „zas nějaký blbeček naletěl” a tak dále. 

Jak vnímáte to, že je pro určitou část naší společnosti normální o panu prezidentovi mluvit za každou cenu ve zlém?

Naštěstí mám tolik práce, že to nevnímám. Jsou to záležitosti, kterými se nesmím nechat rušit. Můj úkol je jiný. A lhal bych, kdybych řekl, že mi chodí stovky e-mailů, jsou to jednotlivosti za den, za týden. Rozhodně to není nic, co by nešlo vydržet.

Mrzí mě, že hodnotové žebříčky a představa o tom, jak by měla fungovat společnost, které vyznával pan prezident, ztrácejí na síle. Samozřejmě mě štve, když vidím, jak někteří politici prostě strašně lžou, jak dokáží z dvanácti imigrantů udělat nebezpečnou vlnu, která nás pohltí, jak dokážou tvrdit, že musíme ven z Evropské unie atd. Samozřejmě, že pokud u nás někdo chce žít, ať je z Ameriky nebo z Afriky, musí respektovat naše pravidla. Samozřejmě, že na EU není všechno jen skvělé… Ale to je přece jasné. Nenávistníci ale potřebují hrozit, aby se mohli tvářit, že budou občany před nějakou neexistující hrozbou chránit, nebo potřebují na někoho svést své osobní neúspěchy a naštvání a na Havlovi je rozčiluje především to, že vždycky říkal – musíme začít od sebe…

Před pár dny proběhla na Pražském hradě oslava výročí inaugurace prezidenta Miloše Zemana. Dovedete si představit, že byste něco takového točil?

Nedovedu. Ani jako skvěle zaplacenou zakázku. Nešel bych tam, ani kdyby mě pozvali jako čestného hosta. Nechápu některé kolegy filmaře, že si takový zážitek nenechají ujít.

Existuje nějaký politik nebo veřejně činná osoba, se kterou byste byl ochoten strávit tolik času jako s Václavem Havlem a točit o ní časosběrný dokument?

Zrovna teď jsem přišel z dvouhodinového rozhovoru s generálem Pavlem. To je opravdový chlap, který například dokázal nasadit svůj život, aby zachránil životy jiných lidí. Voják, který má respekt u nejnižších podřízených stejně jako u kolegů z velení NATO. Který to má prostě v halvě srovnané a v duchu dalšího z tvrzení Václava Havla, je schopen za své názory a jednání ručit. Takže točit s generálem Pavlem by mě orpavdu bavilo. 

Takového byste si představoval příštího prezidenta?

To by mi vůbec nevadilo, naopak! Ale to ví přece každý, že je strašný rozdíl, když reprezentant státu někam přijede a je ctěný a vážený za to, že něco dokázal, nebo když přijede nemocný a nevěrohodný člověk, která pro lidi, se kterými se má setkat, nemá žádný význam. 

Učíte na Slezské univerzitě v Opavě. Dá se práce na havlovském dokumentu využít ve vašem pedagogickém působení?

Jezdím do Opavy už desátý rok a dělám to rád… Snad dokážu mé studenty něco naučit a k něčemu je inspirovat. A oni mi za to poskytují luxus pomalejšího stárnutí, je to pro mě hodně důležité, bavit se s nimi a znát jejich názory a pocity. Navíc je Opava krásné město, mám tam už řadu přátel… A co se týče filmu, jsou pro mne studenti spolu s dalšími mladými lidmi jakýmsi lakmusovým papírkem, na němž si mohu vyzkoušet, jak film působí. Přiblížit Václava Havla mladé generaci je totiž jeden z nejdůležitějších úkolů, který máme.

Jaké máte plány pro příští týdny?

Samozřejmě budeme pokračovat ve střihu jednotlivých dílčích sekvencí, zkoušíme různé varianty a možnosti, pilujeme scénář a výtvarnou složku dokumentu, hádáme se a radíme s dalšími lidmi, hledáme další partnery atd. A s nimi také dodatečné možnosti financování, protože chceme dál upevňovat pozici filmu v nejvyšší kvalitativní třídě bez nutnosti kompromisů, chceme uspět nejen doma, ale i ve světě. Prostě se snažíme, aby náš film ve výsledku mohlo vidět co nejvíce lidí, aby se líbil a byl pochopitelný. O to, abychom měli na premiéře co nejtlustší červený koberec a spoustu lahví šampaňského tolik nejde. I když je svatá pravda, že s panem prezidentem Havlem si, až přijde ten den, aspoň na dálku opravdu rádi přiťukneme…