V září 1941 byl Alexandr Bučin jmenován osobním řidičem tehdy ještě generála Georgije Žukova. Po válce se jejich cesty rozešly. Paradoxně si pak řidič asi užil více svobodného života než jeho „maršál vítězství“.
Řidič – rozvědčík první třídy na komisariátu státní bezpečnosti – pracoval ve velitelské „servisní skupině“. Den před svým jmenováním se mu podařilo bezpečně dostat auto s generálem Kokorevem do bezpečí během nečekaného náletu.
Alexandr Bučin pracoval se Žukovem téměř sedm let a najezdil s ním přes 170 tisíc kilometrů.
Nejprve vozil maršála po frontových cestách s vozem GAZ-61. Auto to bylo pro takové cesty vhodné, projelo i tam, kde by uvázl traktor, ale z hlediska komfortu už to taková sláva nebyla. V autě nebylo ani topení. „V zimě na dlouhé cestě jsem si musel obléci ovčí kožich a válenky,“ vzpomíná řidič.
V prosinci 1941 dostal k používání německý automobil Horch, výkonné terénní vozidlo, na které padal prach v garážích bývalého německého velvyslanectví. Žukova a jeho řidiče toto auto málem stálo život.
„Skoro jsme zahynuli, když Horch najel plnou rychlostí na namrzlý úsek silnice. Jak jsem dokázal zvládnout auto, které začalo tančit na námraze, to dodnes nechápu,“ vzpomínal Bučin.
Byly i jiné okamžiky, ze kterých vyvázli jen zázrakem. „Po návratu od Bagramjanovy armády jsme se málem dostali k Němcům. Štábní kapitán byl zmatený a vedl naši kolonu přímo do neutrální zóny. Georgij Konstantinovič se zorientoval jako první. Řekl mi, abych zastavil a otočil se zpět. A poblíž Kurska jsme náhodou vjeli do zóny útoku německých tanků, musel jsem uniknout zpod palby,“ vzpomínal řidič.
Sám Georgij Žukov, stejně jako mnoho tehdejších vojenských vůdců, prakticky neuměl řídit. Podle Bučina rád jezdil rychle, ale prý nezapomínal na bezpečnost.
Na podzim roku 1944 dostal Žukov skutečně excelentní vůz. „Náčelník ochranky Bedov nám poradil, abychom se pro maršála podívali na některý z automobilů, které zůstaly v garáži německého vojenského atašé v Sofii, kterou jsme nedávno obsadili. Vybral jsem si obrněný Mercedes, pětitunový kolos, který na dálnici mohl snadno zrychlit na 200 kilometrů za hodinu! Mimochodem, právě v tomto Mercedesu jsem přivezl Žukova do Berlína. Na slavnostní ceremoniál podpisu kapitulace hitlerovského Německa jsme ale jeli v jiném autě, v Packardu.“
Po odchodu z armády na začátku roku 1948 pracoval Alexandr Bučin na meziměstských autobusových linkách a v důchodovém věku odešel do podniku Sovtransavto a dopravoval vozy do Polska, Rakouska a Itálie. V roce 1992 odešel ve věku 75 let do penze a zemřel v roce 2009.
Maršálův ústup ze slávy
Pokud jde o Žukova, ten prožil své nejslavnější období za války a pak jeho hvězda poněkud zapadala. Stalin žárlil na jeho popularitu a z funkce vrchního velitele pozemních vojsk ho přesunul na funkci velitele Oděského vojenského okruhu. Po Stalinově smrti dostal ještě díky Nikitovi Chruščovovi v roce 1955 funkci ministra obrany a vypracoval plán na potlačení maďarského povstání. Pak ale došlo v sovětském vedení k vnitřním mocenským manévrům. Dlouho se hovořilo o tom, že začal žárlit i Chruščov, který obvinil maršála z „bonapartismu“ a nechal ho držet v domácím vězení. Bylo to ale nejspíš složitější. Žukov se podílel na destalinizaci a měl zřejmě svou představu o jejím průběhu a své roli v ní.
Po Chruščovově odstavení v roce 1964 se zase občas objevoval na veřejnosti, ale zákazy veřejného vystupování zůstaly v platnosti. V této době psal různé články. Zemřel 18. června 1974 v Moskvě. Ačkoliv chtěl být pohřben s pravoslavnými obřady do země, komunistická strana to nedovolila. Jeho popel byl nakonec s vojenskými poctami uložen u Kremelské zdi.
(Zdroj: rg.ru, kommersant.ru)
