NÁZOR / Racionální diskurz o konci války na Ukrajině a o budoucnosti Ruska či postruského prostoru je především analýzou rizik. Kvůli politické korektnosti či jiným faktorům je však ve skutečnosti méně analýzou a více lobbingem za určité politické postoje.

Zjednodušeně řečeno se záležitost možného rozpadu Ruska redukuje na diskusi o třech hlavních kremelských narativech.

Riziko chaosu, do něhož se ruské regiony prý nutně ponoří, jakmile se vymknou kontrole Moskvy.

Riziko, že se ruské jaderné zbraně dostanou z rukou Kremlu do rukou nějakých jiných, údajných „teroristů“, ačkoli jsou to právě ti kremelští, kteří nyní ve skutečnosti terorizují celou planetu.

Riziko geopolitického posílení Číny na úkor východních oblastí Ruska, z čehož již v současnosti Peking těží.

Dále čtěte

Ein Volk, ein Reich, ein Rajchl. Týdeník FORUM je tady a ukazuje, co je nový Vůdce zač

Týdeník FORUM ukazuje, kdo je ve skutečnosti vůdce proruských demonstrantů Jindřich Rajchl. Bývalý sportovní funkcionář se naučil řečnické triky, pohyby…

Opakovaně jsem poukazoval na to, že tito kremelští strašáci pozoruhodně spojují Putinův režim a nejvýznamnější ruské opoziční síly na Západě.
Na jedné straně to vyvolává otázky po důvodech této jednoty moci a opozice, které nyní nebudu komentovat, na druhé straně to svědčí o krizi ruského proudu západní politologie, psychologie a sociologie.

Nedostatek hluboké analýzy rizik a následně fundovaných prognóz navíc výrazně brzdí snahy Západu o podporu Ukrajiny, oddaluje její vítězství v čase a celkově ji značně prodražuje.

Pokud jde o analýzu rizik rozpadu Ruska, je logické uznat, že ji nelze provést jednostranně. Taková rizika lze posuzovat pouze systematicky.
Za prvé je třeba si uvědomit, že rizika rozpadu nelze hodnotit bez ohledu na hodnocení rizik zachování Ruska jako jednotného státu. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že podle všech známých klasifikací fašismu je v dnešním Rusku přítomno všech jeho 14 znaků. Hodnocení rizik na tomto základě je tedy podobné jako hodnocení rizik Německa v letech 1944-45.

Za druhé, v obou případech je třeba posuzovat nikoli individuální, ale systémová rizika. Rizika udržení Ruska v jeho stávajících hranicích nejsou jen souborem jednotlivých faktorů, ale systémovými riziky ruského iracionalismu. Ruský iracionalismus nevytvořil žádné institucionální kontroly systému centralizované osobní moci Vladimira Putina. A právě toho přivedl do Kremlu jako hochštaplera ze zadní uličky, který ohrožuje celý svět. Velice trefně to už dříve vyhodnotil sám Dostojevskij, který prohlásil: „Je třeba opravdu velkého člověka, aby dokázal vzdorovat i zdravému rozumu…“

Dále čtěte

Babiš ani Okamura nezmizeli. Řekněte jim svůj názor v originálním tričku

I přesto, že v prezidentských volbách zvítězil Petr Pavel, populisté v podobě Andreje Babiše a Tomia Okamury nikam nezmizeli. Nyní…

A za třetí, i kdyby se „liberální opozici“ nějakým zázrakem podařilo ovládnout Kreml a zachovat jednotu Ruské federace, neexistuje naprosto žádná záruka, že se něco takového nebude opakovat. V roce 1992 Jelcin v projevu v americkém kongresu prohlásil, že se Rusko navždy vrací do civilizovaného světa. Jenomže o sedm let později už bylo všechno jinak, všichni přece známe jeho nástupce.

Riziko zachování impéria proto dalece převyšuje riziko jeho rozpadu, protože už se svobodnému světu pouze neprotiví, ale přímo hrozí jeho zničením.

Pro nositele imperiálního vědomí je „konec světa“ lepší než jakákoli racionální řešení. Racionální řešení spojená se vznikem více států v postruském prostoru s sebou nesou i politická rizika, ale nesrovnatelná s rizikem zániku celého lidstva, která mohou zařídit kremelští šílenci. Tato skutečnost vzbuzuje naději, že si to mnozí západní politici a analytici začínají uvědomovat.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.