Rudé zlo: Jak probíhalo pronásledování katolíků v bolševickém Rusku?

Archiv PH

Před první světovou válkou byl život katolíků v Rusku poměrně bohatý. Strukturu katolické církve tvořilo pět diecézí s více než sto padesáti farnostmi a milionem a půl věřících. Na západě země jí patřila řada kostelů zbudovaných především polskými a německými katolíky. Dvě diecéze měly též kněžský seminář a školy, kde probíhala formace mládeže. Ačkoliv si svými aktivitami získávala katolická církev v Rusku určitý respekt, byla vnímána jako nenárodní element, provázaný zejména s Poláky, Bělorusy, Litevci či Ukrajinci, takže se na ni trvale zaměřoval i rusifikační tlak ruských imperátorů a jejich vlád.

V době Velké války, jež v Rusku rozdmýchala národnostní nenávist a odpor ke všemu cizímu, se situace katolíků zhoršila a mnohé diecéze zůstaly bez svých správců. Největší diecézí v zemi byla mohilevská arcidiecéze se sídlem v Sankt-Petěrburgu, jejíž farnosti se rozprostíraly od Kyjeva po Vladivostok. Svou rozlohou to byla největší diecéze katolického světa, k níž náleželi katoličtí Poláci, Litevci, Lotyši, Němci a Rusové v rozsáhlých územích Ruska a Sibiře.

Turbulentní změny roku 1917, jež pohřbily Ruské impérium s jeho autokracií, přivedly k moci tzv. prozatímní vládu, avšak ještě v průběhu téhož roku se k moci dostali bolševici.

Svatý stolec považoval komunismus, vůči němuž se vymezoval již od jeho vzniku v polovině 19. století, za ideu falešného vykoupení, lživý ideál spravedlnosti, rovnosti a bratrství ve hmotě a práci i klamný mysticismus. Vytýkal mu především jeho přímočarý materialismus, bezbožnost, popírání lidské svobody, odmítání individuality, negaci kvalitativní hierarchie a mravního řádu ustanoveného Bohem, čímž znevažoval základní autoritu, soukromý majetek, rodinu, manželství atd. Když se dostal k moci komunismus právě v Rusku, hrozilo, že napjaté vztahy obou ideologií přerostou v otevřenou diplomatickou roztržku.

Banner Nová Orientace aTeo

Během prvních měsíců své vlády vyhlásil bolševický režim na podzim 1917 sérii zákonů a nařízení, jež omezovaly náboženský život v Rusku. Například v polovině listopadu téhož roku zakázal výuku náboženství ve školách a zestátnil všechny vzdělávací instituce církve. O měsíc později prohlásil za jedinou platnou formu manželství občanský sňatek. Přítomnost duchovních v armádě a námořnictvu zrušil dekretem z ledna 1918.

Ještě téhož měsíce vydal dekret o odluce církve od státu, čímž ve skutečnosti – pod zástěrkou prosazování svobody svědomí – spustil kampaň za konfiskaci církevního majetku ve prospěch lidu. Dekret znamenal otevřené pronásledování církve, duchovním byla zakázána veškerá společenská činnost s výjimkou vedení bohoslužeb. Stát zabavil církvi všechen majetek, zkonfiskoval školy a uzavřel charitativní organizace. Během několika týdnů vyhnali bolševici řeholníky a řeholnice z klášterů a duchovní z církevních budov.

Proticírkevní režimní represe byly systematicky promyšleny a uplatňovány hierarchicky směrem dolů, jak je známe z Československa druhé poloviny 20. století i my, takže zasahovaly biskupy, následně kněze a poté katolické věřící. Proticírkevní teror zahájil bolševický režim už v únoru 1918, a to nejprve proti katolické hierarchii, kterou označil za reprezentantku cizí moci, jež odmítá komunismus.

V dubnu 1919 byl uvězněn mohilevský arcibiskup Eduard Michael von der Ropp (1851–1939), původem z polonizované německobaltské šlechtické rodiny. Byl prvním zatčeným katolickým biskupem v sovětském Rusku. Bolševici věřili, že je agentem nové polské vlády, otevřeně demonstrující svůj antikomunismus, přičemž jej podezírali ze sympatií k sesazené dynastii Romanovců. Na obranu uvězněného církevního představitele se postavil státní sekretář Svatého stolce Pietro Gasparri, který vyzval ruskou bolševickou vládu k jeho propuštění. K tomu došlo v listopadu 1919, kdy byl arcibiskup prostřednictvím litevské vlády vyměněn za komunistu Karla Bernardoviče Radka, blízkého přítele Lva Davidoviče Trockého, a vypovězen ze země. Ostatní biskupové a kněží však takové štěstí neměli.

Archiv PH

Kostely a kláštery po celém Rusku byly rabovány a postupně zavírány, jejich obyvatelé končili buď na popravištích, nebo – v lepším případě – ve vězení. Do konce roku 1918 byly na základě nařízení bolševické vlády zavražděny více než tři tisíce kněží a řeholníků, z nichž největší část tvořili pravoslavní.

Nedávné zhroucení carské autokracie učinilo z církve podle představ bolševiků bezmocnou a bezbrannou organizaci – náboženství bylo nahrazováno materialismem a novou oficiální vírou se stal ateismus. Církve a náboženské společnosti ztratily právní subjektivitu, čímž pozbyly právo na vlastnictví. Tvrdé represe se i nadále stupňovaly.

V letech 1921–1922 zasáhl Rusko jakožto důsledek ekonomického otřesu způsobeného tzv. válečným komunismem strašlivý hladomor. Záměrům bolševiků vyhovoval, takže neměli skutečný zájem na jeho zmírnění: likvidoval totiž i nepohodlnou opozici na západě země. Jeho příčinou byla souhra několika negativních faktorů, od chaosu první světové války i války občanské přes velké sucho až po rozklad zemědělství, a tudíž i slabou sklizeň. Z dvaceti milionů osob v patnácti guberniích jich hladovělo téměř osmdesát procent. Tento žalostný stav přiměl papeže Benedikta XV., aby se angažoval ve prospěch hladovějících v Rusku a začal ve světě organizovat finanční pomoc, pro niž shromáždil miliony amerických dolarů.

Jeho nástupce papež Pius XI. agitoval za hladovějící sovětské Rusko rovněž na mezinárodním fóru, když apeloval na státy světa, aby poskytly rychlou a účinnou pomoc. Již v březnu 1922 dokonce podepsal s bolševickým režimem tajnou třináctibodovou dohodu zvanou Pizzardo-Vorovskij, která se týkala činnosti humanitární mise Svatého stolce v sovětském státě. Její cíl byl jasný: dostat se do izolovaného Ruska alespoň prostřednictvím charitativní mise a vytěžit z toho pro katolicismus maximum.

ČTK

Z právního a mezinárodního pohledu znamenala ratifikace smlouvy Pizzardo-Vorovskij uznání bolševického režimu ze strany Svatého stolce de facto, i když se zástupcům Svatého stolce do dohody nepodařilo prosadit termín, který by označoval sovětskou stranu jako „vládu sovětů“, nikoliv jako ruskou vládu. Bolševici však pokračovali v likvidaci katolické církve v zemi prostřednictvím soudních procesů, které odhalovaly klérus jako tzv. protirevoluční živel.

Ty ochromily katolickou církev natolik, že již v roce 1922 byl Polák Jan Cieplak (1857–1926), nástupce mohilevského arcibiskupa Roppa, jediným katolickým biskupem latinského ritu v Rusku, které se mezitím prohlásilo za Svaz sovětských socialistických republik. Avšak i ten byl v březnu následujícího roku zatčen a postaven před soud, jenž svou předpojatostí a tendenčností připomínal pozdější nechvalně proslulé stalinské procesy z druhé poloviny třicátých let. Po sérii mučení byl k smrti odsouzený arcibiskup ze země na žádost Svatého stolce v dubnu 1924 vypovězen.

Po procesech z roku 1923 opustili bolševici politiku přímých střetů v podobě pronásledování církve a rozhodli se pro zavádění administrativních opatření, která jí měla komplikovat život. Navenek to vytvářelo dojem, že existence církve bude v podmínkách Sovětského svazu možná. Již na jaře 1924 došlo k další vlně zatýkání, během něhož byli decimováni především katolíci byzantského ritu čili řečtí katolíci.

Když v lednu 1924 zemřel Lenin, žilo v Sovětském svazu již pouze milion katolíků. Počet kněží byl však malý – v zemi jich působilo přibližně sto třicet, přičemž všichni kněží z evropské části SSSR se tehdy nacházeli ve vězení.

Proto usiloval Svatý stolec o otevření nových diplomatických jednání, která by mohla zlepšit postavení katolíků. Ačkoliv ta se v srpnu 1925 ocitla ve slepé uličce, Svatý stolec se nevzdával a na náboženské poměry v Sovětském svazu nerezignoval. Navzdory očekávání se koncem dvacátých let diplomatické styky fakticky zhroutily, když skončila éra Čičerinovy zahraniční politiky. Sovětský svaz pod Stalinovým vedením totiž neměl zájem o mezinárodní dohodu se Svatým stolcem.

archiv

Moskva byla stále méně ochotna činit ústupky církevním představitelům, poněvadž počítala s likvidací církve jako takové. Represe vůči představitelům všech křesťanských denominací rostly, tvrdé perzekuce ohrožovaly jejich pastorační činnost, náboženství bylo vytlačováno do sféry soukromé. Sovětský komunismus se otevřeně manifestoval jako ateistický materialistický režim, pro nějž je náboženství překonanou pověrou.

I když se manévrovací prostor v Sovětském svazu pro katolíky zmenšoval, využíval Svatý stolec každou možnost, aby mohl do země proniknout a zaopatřit věřící svátostmi, ať se již jednalo o pomoc při hladomoru na počátku dvacátých let, tři misijní cesty francouzského jezuity Michela d’Herbignyho v polovině tohoto desetiletí, aktivity ředitele Papežské pomocné mise v SSSR amerického jezuity Edmunda Aloysia Walshe či mise mnohých řeholníků. Dlouhodobě však zůstávala země bez biskupů a kněží, bez kostelů a kaplí, bez klášterů a seminářů, bez svátostí, výuky náboženství a katolického tisku.

Na počátku roku 1937 – uprostřed vlny násilí – se papež Pius XI. rozhodl k nečekanému kroku. Trvalým odmítáním komunistické ideologie se vyznačovaly již předchozí pontifikáty, zejména Pia IX. a Lva XIII., jenže hlava katolické církve se rozhodla odsoudit ideologii komunismu hned v několika encyklikách, a sice Miserentissimus Redemptor (1928), Quadragesimo anno (1931), Caritate Christi (1932), Acerba animi (1932) či Dilectissima nobis (1933). Encyklikou Divini Redemptoris o bezbožeckém komunismu, zveřejněnou 19. března 1937, odsoudil zvrhlou ideologii zla, jež se stala státní doktrínou Sovětského svazu. Papež neváhal hned v úvodu encykliky prohlásit: „Jistě již chápete, že mluvím o hrozivém nebezpečí bezbožného komunismu. Jde mu vlastně o úplný rozvrat společenského řádu a přímo ze základu vyvrací křesťanský způsob života.“

Na konci třicátých let, po velkých moskevských procesech, se v Sovětském svazu již nenacházel ani jeden katolický kněz byzantského ritu. Malá křesťanská komunita řeckých katolíků byla zlikvidována a v zemi již nepůsobil ani jeden katolický biskup latinského ritu. Všichni katoličtí kněží byli uvězněni. Otevřeny zůstaly pouze dva katolické kostely, jeden v Moskvě a druhý v tehdejším Leningradu, které spravovali zahraniční duchovní.

Jelikož se hlava ruské katolické církve nacházela v zahraničí, začali bolševici vykreslovat papeže jako hlavu zahraničního nepřátelského bloku proti Sovětskému svazu a agenta kapitalismu, přičemž usilovali o jeho diskreditaci. Perzekuce duchovních pokračovala rovněž po roce 1939 a znovu po roce 1944, kdy byly kvůli své víře zavražděny desítky katolických kněží, zejména litevské, lotyšské a polské národnosti, kteří se ocitli na území expandujícího Sovětského svazu. Protináboženská politika Moskvy neskončila ani po druhé světové válce, nýbrž fungovala až do konce osmdesátých let 20. století.

Dodnes je velmi obtížné určit počet křesťanů zavražděných v Rusku/Sovětském svazu v letech 1917–1989. Zcela jednoznačně trpěly kvůli své víře miliony věřících. I když počet mrtvých katolických kněží, řeholníků a řeholnic můžeme dnes pouze odhadovat, je jasné, že se pohyboval v řádu tisíců. Represe nicméně církev nezlomily, víra, naděje a láska ji neopustily…

Doc. PhDr. Marek Šmíd, Ph.D. je historik působící na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, zabývá se především církevními dějinami 19. a 20. století. Vloni publikoval monografii „Vatikán a sovětský komunismus 1917–1945“.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner