Před třiceti lety zemřel jeden z největších českých herců dvacátého století. Herců neokázalých, neodvozených a naprosto „svých“, herců samorostů a originálů, a zároveň herců občanů. Jenže právě takoví herci odjakživa přitahovali nejen pozornost publika, ale i pozornost moci. Řeč je o Rudolfu Hrušínském (17. 10. 1920—13. 4. 1994), jehož portrét připravil pro dubnové číslo měsíčníku FORUM 24+ Vladimír Just.

„Mluvíme o typu herce, který sám o sobě, aniž by v liteře textu měnil jediné slovo, vytváří po duchu vždy nové představení. S novými významy, akcenty a přesahy,“ píše Vladimír Just. „I Hrušínský patřil k osobnostem, jež se stávají z perspektivy diváka hlavním a někdy i jediným důvodem, proč hru, film nebo inscenaci sledovat a opakovaně vyhledávat. Bez ohledu na tu či onu, progresivní, alternativní či konzervativní koncepci režijní, autorskou nebo dramaturgickou, na překlad, úpravu, hudbu, scénu, light design a další ‚externality‘ — ty mohou být a někdy bývají diskutabilní. A hlavně přenosné. Zatímco Hrušínského herectví, přesněji, řečeno slovníkem jiného velkého samorosta a samouka, filozofa Josefa Šafaříka, ručení jeho osobností, je mimo jakoukoli diskusi.

(…)

Patřil k hercům, kteří dokázali ovládnout i rozsáhlé divácké auditorium pouhou drobnou změnou intonace vždy stoicky klidného hlasu. Jeho postavy jakoby z principu neprojevují navenek své city a vášně: o jejich niterné existenci se můžeme pouze dohadovat. Zvláštní napětí pramení ze záměrné nedourčenosti, nedovyslovenosti, jež nutí diváka (posluchače) k aktivní myšlenkové a citové spolupráci a k pozornějšímu vnímání postavy.“

Hlavní důraz je v textu Vladimíra Justa kladen na Hrušínského problémy s komunistických režimem, zejména na začátku normalizace:

„(…) Zloba i hloupost naplno dopadly na herce hned na prahu normalizace. Svědomí a občanská kuráž mu nejprve nedovolily přejít mlčením arogantní vyjádření nových mocipánů (nikoli jen hereckých kolegů, jak se píše v monografii Marie Valtrové) o Hrušínského hereckých předcích rodu Červíčků, k nimž se celý život hlásil, že prý hráli velké role jen proto, že byli majiteli koncese. ‚Ti naopak nikdy nehráli jen proto, že vlastnili koncesi. Tito skuteční herci, po kterých pliješ, hráli po několik generací proto, že cítili potřebu divadlo hrát, protože to uměli, soudruhu…,‘napíše Josefu Mixovi, normalizačnímu režisérovi a průměrnému herci, jenž právě v době, kdy působil v ND Hrušínský, spolu s dalšími hanobil Národní divadlo monstrózními, odporně servilními a kolaborantskými pásmy a režiemi, do nichž povinně nakomandoval celý soubor, včetně baletu a opery (Cesta cest mezi oceány, 1974, aj.). To si Hrušínský dovolil opravdu mnoho a trest přišel záhy.

Mocný šéf ND Přemysl Kočí, který po ‚znormalizování‘ dalšího hnízda kontrarevoluce, Československé televize, nastoupil tutéž misi i na naší první scéně, napsal dvěma v té době největším hercům činohry, kromě Hrušínského i Karlu Högerovi, na jaře 1972 pokrytecké dopisy, v nichž jim s okamžitou platností zakazoval jakoukoli mimodivadelní činnost – ve druhém případě to farizejsky maskoval dojemnou starostí o hercovo zdraví (na jehož zhoršení a nakonec i smrti se svými zákazy lví měrou podílel), v prvním případě připomněl, že vzhledem ke statutu první scény nemůže jako šéf přebírat politickou zodpovědnost za někoho, kdo si dosud nenašel čas odvolat své „kontrarevoluční“ postoje z roku 1968 (vizte přílohu). A zcela po ‚jakešovsku‘ mu neopomněl populisticky vyčíst výši příjmu, který ‚jenom za mimodivadelní uměleckou činnost v roce 1971 je roven čtyřnásobku ročního platu ředitele ND‘. K tomu snad už dnes netřeba nic dodávat.“

Celý článek, včetně zmíněnéného dopisu Přemysla Krejčího, najdete v novém čísle měsíčníku FORUM 24+.