Ukrajinská města jsou i nadále připravena k obraně před ruskými útoky (Lvov, 8. 3. 2022) FOTO: ČTK/ABACA/BePress/ABACA
FOTO: ČTK/ABACA/BePress/ABACA
Světová veřejnost má před očima obléhaná města Ukrajiny a v nich trpící obyvatele. Běží diskuse o tom, co lze kvalifikovat jako válečný zločin a co nikoliv. Mezinárodní trestní tribunál zahájil v tomto směru vyšetřování, což je velmi dobře. Přípravné jednání tribunálu je však složitý proces, který hned tak nedospěje ke konkrétnímu verdiktu.
Nicméně už z toho, co je nyní patrné, lze jednoznačně konstatovat: Rusko svým plošným používáním zbraní v zastavěných oblastech a obléháním měst páchá válečné zločiny. Není to ostatně poprvé. Ruské bombardování v Sýrii označil za válečný zločin i expertní panel OSN. Podívejme se teď ale na takticko-operační stránku toho, proč ruská armáda tento postup volí.
Druhá fáze války
„Denacifikační operace“ se Rusům nedaří. V prvních dvou dnech vypadal jejich útok přesně podle toho, co je napsáno v ruských vojenských strategiích a doktrínách. Jedná se o tzv. limitované válčení. Spočívá v masivním a rychlém úderu s cílem způsobit nepříteli strategický šok a donutit jej k vyjednávání. To se Rusku ale v případě Ukrajiny nepodařilo.
Ukrajinská armáda, ukrajinské vedení a v neposlední řadě ukrajinské obyvatelstvo úvodní úder ustálo a žádnému šoku nepodlehlo. (Mimochodem je zajímavé, jak se v tomto ohledu ruská doktrína podobá té čínské. To je ale téma na jiný článek.)
Ve své taktice, využívající enormní rychlost v rozvinutí útoku, pokračovala ruská armáda zhruba čtyři dny, byť bylo po prvních 48 hodinách jasné, že se záměr nedaří. Vedlo to k tomu, že efektivita útoku postupně otupovala. Ukrajinští vojáci se mnohdy vyhnuli střetu s úderným čelem jednotek a šikovně napadali jejich týlové, logistické konvoje.
Postupně se začala rozpadat i „slavná“ ruská praporní taktická uskupení (BTG) – modulární taktické jednotky kombinující palebnou sílu, elektronický boj, dělostřelectvo a protivzdušnou obranu. Nebyly v nadiktovaném tempu a z něj vyplývajícím chaosu schopny udržet opravdu integrované válčení. Místo ucelených uskupení se ruští vojáci pohybovali po silnicích v malých oddílech a tlačili před sebou průzkumné a výsadkové komponenty BTG. Tanky se pohybovaly bez pěchoty, kolony vozidel bez letecké podpory. Bojová vozidla pěchoty (v malých formacích) byla tlačena do měst a předbíhala tak potřebnou logistiku. Bojová podpora útočících jednotek byla bez ustání přepadávána ukrajinskými obránci ze zálohy.
Kdyby to tak pokračovalo dále, mluvili bychom pravděpodobně už teď o úprku okupantů z Ukrajiny. Od čtvrtého či pátého dne však „někdo“ v Moskvě zatáhl za záchrannou brzdu a operace se změnila z vysoce mobilní na více statickou. Zpráva o odvolání náčelníka generálního štábu Valerie Gerasimova, která se v této době objevila v médiích, může svědčit o tom, že to byl právě on. Zřejmě bouchl do stolu a s jeho židlí to řádně zatřáslo.
Oproti zprávám ale odvolán nebyl a je možné, že se teď více ujmul řízení ruské válečné operace. To jsou pochopitelně pouze domněnky. Vše každopádně nasvědčuje tomu, že poměrně dosti neschopný aparátčík, jakým je ministr obrany Šojgu, byl upozaděn a věci řídí stratég Gerasimovova formátu.
Ukrajinci jsou stateční
Ruská vojska se v této druhé fázi zaměřila na města. Začala je ostřelovat, obléhat a pokouší se je dobývat. Jenže i v tomto ohledu jsou ruské úspěchy limitované. Dodnes Rusům nepadl do rukou Mariupol, brání se Charkov a Mykolaiv útok odrazil.
Ruská armáda se tak ocitla před dvěma možnostmi. Pokračovat v ostřelování měst a snažit se zničit morálku ukrajinského obyvatelstva, která je zatím fantastická. Anebo jít cestou obkličování měst a odstřihnout je od zásobování. Ta druhá možnost je v jistém ohledu rafinovanější. Ostřelování je strašlivé, ale ruská armáda se zatím zdráhá tuto ohavnou taktiku ještě zintenzivnit. Navíc systém domobrany a ochrany obyvatel evidentně dobře funguje a Ukrajinci se dokážou se před raketami schovat. Před hladem se ale neschováte.
Velmi důležité je to, že i když Rusům do rukou město padne, rezistence obyvatel pokračuje. Fyzická přítomnost ruských vojsk ve městě není tedy totéž, co jejich skutečné ovládnutí. V dobytém Chersonu i Melitopolu stále vychází tisíce lidí do ulic, protestují proti okupantům a ztěžují jim pohyb po městě. Svědčí to o mimořádné odhodlanosti a v pravém slova smyslu vlastenectví.
To samé platí i pro obranu měst před vstupem ruských vojsk. Když by se tolik sužovaná města podvolila ruské armádě, obyvatelům by se v jistém ohledu zmenšilo jejich utrpení. Ulevilo by se jim od ostřelování a otevřely by se zásobovací trasy.
Z vlasteneckého, psychologického a symbolického hlediska by tomu ale bylo jinak. Pád měst by okupanty povzbudil a Ukrajinu jako stát oslabil. A proto vidíme tak úporný boj obránců měst, jako je Mariupol či Mykolaiv. Jak bojující vojáci, tak obyvatelstvo ochotné nést útrapy obléhání, si za toto zasluhují opravdu velmi hluboký respekt a obdiv.
Perspektiva a úloha Západu
Je toho mnoho, co Rusové u sebe přecenili a u Ukrajinců podcenili. Kromě zmiňované morálky je to i geografická velikost Ukrajiny. Její rozloha je 603 548 km², tedy o dost více než má Francie s 543 940 km². Ruská armáda již nasadila 90 % bojových jednotek soustředěných za poslední rok na ukrajinské hranici. A stále ovládá jen kousek země. Bez toho, aby se jim ukrajinské vedení vzdalo, prostě žádného výrazného vojenského úspěchu Rusové nedosáhnout nemohou.
Plánovaný „blitzkrieg“ tak postupně může nabýt charakteru opotřebovávací války (attrition warfare). Míru utrpení, které to ještě přinese, nejsme schopni nyní odhadnout. Nějaké velké frontové posuny či zásadní průlomy asi nelze čekat ani na jedné straně. Ale i drobné posuny budou důležité. Na nich záleží, jak silná bude vyjednávací pozice každé z obou stran. Vše totiž nasvědčuje tomu, že v nějakou dohodu nakonec celá tato agrese vyústí.
Zcela souhlasím s přibývajícími hlasy, že Ukrajina bojuje i za nás. Že je to i naše válka, ve které kdyby Putin uspěl, přinese to zásadní bezpečnostní ohrožení naší země. A proto v našem vlastním zájmu musíme učinit vše proto, aby vyjednávací pozice ukrajinské vlády byla co nejlepší.
Západ musí udržet efektivitu dodávek humanitární pomoci, především jídla. Musí pokračovat v dodávkách zbraní. Nesmí dojít k vyčerpání ukrajinské armády a vyhladovění ukrajinského obyvatelstva dříve, než se projeví enormní tlak ekonomických sankcí v běžném životě Ruska.
I tomu by mohla napomoci limitovaná bezletová zóna nad západem Ukrajiny, kterou jsme s kolegou navrhli v analýze na stránkách deníku FORUM 24. Po publikaci tohoto textu se objevil další rozměr v tom, že zóna by chránila i tu část ukrajinského velícího štábu, která byla přesunuta do Lvova.
Agresor prostě musí zkolabovat rychleji než napadený. Hodně lidí se v těchto dnech ptá, co může udělat. Kromě pokračování v obdivuhodné lidské solidaritě mě napadá ještě jedna věc. Sledujte prosím firmy, které nadále v Rusku působí. Pod tlakem americké a evropské veřejnosti postupně z Ruska odcházejí. Z našich největších to na základě rozhodnutí koncernu Volkswagen zabalila i Škodovka. Měly by teď odejít všechny. Už teď si Rusové nemohou vybrat peníze z bankomatu. Až jim dojde zboží i v obchodech, násobně vzroste tlak na ruské vedení. Je to prostě „kdo s koho“.
Vím, že ministerstvo obrany a generální štáb pracují nyní pod enormním tlakem, a patří jim za to dík. Zatím ale není čas k ukončení dodávek, ba právě naopak! Musí pokračovat dále. Protože na ukrajinské straně dochází k vyčerpání školících kapacit, doporučují nyní američtí vojenští stratégové, aby bývalé státy Varšavské smlouvy dodaly Ukrajině i starou sovětskou techniku, kterou mají dosud ve své výzbroji. Pro ni se Ukrajinci zaškolovat nemusí.
Armáda ČR disponuje například vrtulníkem Mi-24. Tento sovětský stroj nám už za rok nebude létat, protože nám k němu dojdou náhradní díly. Bojová letová hodina Mi-24 na Ukrajině ale může znamenat pro Putina ztrátu pěti tanků a deseti bojových vozidel pěchoty. Naše armáda má i desítky střel Javelin. A jeden Javelin = jeden ruský tank. Ano, chápu, že si musíme udržet vlastní obranyschopnost. Zatím ale díky Ukrajincům ještě zastavujeme nepřátelské tanky daleko od našich hranic.
Martin Svárovský (@martinsvarovsky) je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti z KDU-ČSL.
