Ač ruská politická opozice v posledních týdnech není v právě záviděníhodné situaci, jako blesk z čistého nebe přišlo něco zcela nečekaného: doslova a do písmene bratrovražedný boj, v němž jeden známý opoziční politik nevybíravě napadá jiného známého opozičního politika, který je navíc vězněn v putinském kriminále. Zakladatel a dlouholetý šéf strany Jabloko Grigorij Javlinskij totiž na svém webu zhruba před týdnem zveřejnil článek Bez putinismu a populismu, za jehož v této chvíli dosti bezmocný cíl si paradoxně vybral… Alexeje Navalného!

Co tedy má Javlinskij Navalnému za zlé? V článku s podtitulkem „O významech aktuální politiky“ třeba tvrdí, že „život beze strachu a represí je s Navalného politickou praxí neslučitelný“, přičemž pokračuje ještě tvrději: „Základní Navalného politickou tendencí je populismus a nacionalismus. Demokraticky uspořádané Rusko, úcta k člověku či život beze strachu a bez represí se s Navalného usilováním jednoduše míjejí. Jsou to politické směry zcela nesourodé!“ Dále zakladatel Jabloka prohlašuje, že „pana Navalného a jeho souputníky naprosto nevzrušují zmrzačené osudy ruských občanů, kteří na jejich výzvu přišli na nepovolené pouliční akce a ocitli se za mřížemi“. Zároveň Javlinskij Navalného viní ze „zločinného zneužívání nezletilců pro vlastní politické cíle“. Za zlé mu má i to, že zakladatel Fondu pro boj s korupcí „háže pod stůl jakékoli návrhy na případnou koalici s jinými subjekty“.

Zvláštní pozornost věnoval autor článku Bez putinismu a populismu investigacím, jež má Navalného fond za sebou. Je toho názoru, že společnosti nepřinesly pražádný užitek, protože všichni „odhalení“ dále poklidně sedí na svých místech. „Jediným společensky hmatatelným efektem, na který se Navalného obžalobné filmy i formálně orientují, je rozdmychávání primitivních sociálních animozit,“ tvrdí Javlinskij, který Navalného dokonce viní z „vůdcovského syndromu“ – a aby se to nepletlo, cituje i slova již zesnulé známé ruské liberální političky Valerie Novodvorské: „Jestliže davy vykročí ve stopách Navalného, zemi v blízké budoucnosti čeká fašismus!“

Abychom alespoň zčásti pochopili, proč autor článku sahá po tak těžkých kalibrech, musíme se ohlédnout do minulosti. V roce 2000 tehdy čtyřiadvacetiletý Alexej Navalnyj sám vstupuje do strany Jabloko, jejímž otcem-zakladatelem je právě Grigorij Javlinskij. Ambiciózní mladík se rychle vyšvihne, stává se jedním z hlavních stranických aktivistů a poté i členem nejvyššího vedení Jabloka. V roce 2005 se uchází o poslanecký mandát v Moskevské městské dumě. O dva roky později (kdy se mimochodem Jabloko poprvé od svého vzniku v roce 1993 nedostane do Státní dumy a s tímto údělem se musí smířit zřejmě už navždy) je ze strany vyloučen – podle oficiální verze „za politickou újmu, již straně způsobil – především svou nacionalistickou činností“. Podle jiného známého opozičního politika, Ilji Jašina, který byl v té době také členem Jabloka, byl ovšem Alexej zapuzen proto, že požadoval Javlinského rezignaci…

Dále čtěte

Vzpoura barbarů: Lze ještě zastavit demagogy a konspirátory?

Ať chceme nebo nechceme, stojíme před zásadní otázkou: co s politickou negramotností lidstva? Demokracie moderního typu, kdy má volební právo…

A jsme patrně doma: důvody vůdce „jabločniků“ jsou s největší pravděpodobností hlavně osobní. Ostatně, když už jsme u toho vůdce – důvodem zajisté vzájemné nevraživosti je při vší úctě především fakt, že „vůdcovským syndromem“ v té či oné míře trpí oba muži, kteří se pak na půdě Jabloka stali tím, čemu se v české kotlině výstižně říká „dva kohouti na jednom smetišti“. A už to tak zůstalo.

Zatímco Javlinského (mírně řečeno) bafuňářské sklony jsou známy už dlouho, u Alexeje Navalného slabost pro vůdcovství teprve začínáme tušit – anebo ji vlastně již nějakou dobu tušíme, ale v případě ruské hlavní současné opoziční ikony se zdráháme něco takového připustit. Signálů je tu přitom řada: jak neschopnost či možná neochota proměnit své hnutí v plnokrevnou politickou stranu, kde by se to asi vůdcovalo méně snadno, tak jasné Navalného puzení být jednoznačně figurou č. 1 – byť jsou v jeho hnutí tak výrazné osobnosti jako Ljubov Sobolová, Leonid Volkov, Ivan Ždanov i četní další. Což samozřejmě nikterak nesnižuje mimořádnou Navalného osobní odvahu, doloženou nejnověji návratem z Německa rovnou do náruče žalářníků, a skoro šílenou ochotu dobrovolně se sám napíchnout na Putinův diktátorský rožeň…

Javlinskij se po svém článku většinou setkal s nesouhlasnými až vášnivě odmítavými postoji ruské liberální veřejnosti. Ale co ve vlastní straně? Vedení Jabloka Javlinského text schválilo (ovšem ex post, o jeho vzniku zřejmě nikdo nebo skoro nikdo nevěděl), i když o mladší generaci jabločniků se to rozhodně říct nedá. Javlinskij každopádně nastolil situaci, kdy beztak marginální straně hrozí rozštěpení.

Dále čtěte

Otevřený dopis nejmenovanému básníku-rusofilovi

Milý příteli! Kdysi jsi mi podsunul, že nenávidím Rusy, tak jako ty nenávidíš mohamedány, řekl jsi. Snažil jsem se Ti…

Velmi lapidárně vzniklou situaci popsal zakládající člen strany, novinář, obhájce lidských práv a šéf pskovské regionální organizace Jabloka Lev Šlosberg: „Vztahy mezi stranou Jabloko a Alexejem Navalným jsou už dávno velmi komplikované. Máme vůči němu plno zásadních politických výhrad i ryze etických námitek. Andrej Siňavskij tomu kdysi dávno říkal ‚stylistická různočtení‘. Předpokládám, že kdyby se Alexej Navalnyj ocitl u moci, byli bychom vy a já jeho politickými oponenty. Tady jde ale o něco jiného – tady se vede řeč o životě a smrti ruského občana, politika Alexeje Navalného, jehož úskočná otrava nebyla ‚zvláštní‘, ale děsivá, a jehož srdnatý návrat (ať už byl diktován čímkoli) do naší země znovu přinesl veřejnou politiku i její hlavní požadavek – požadavek svobody. Alexej Navalnyj je politický vězeň, stejně jako stovky jiných lidí, kteří se postavili policejnímu státu. Ba co víc – je to osobní politický vězeň Vladimira Putina. Pro mnoho svých příznivců se stal rukojmím státní moci. A tento stav věcí je při zaujímání jakéhokoli veřejného postoje vůči Navalnému rozhodující. Čas a místo akce bývá často politicky důležitější než akce sama. Chybný čas a chybné místo tak může znehodnotit i ta nejtrefnější slova.“

Úplně na závěr si dopřejme ještě jeden citát, pocházející tentokrát z pera současného ruského autora antiutopických románů Dmitrije Gluchovského: „Víte, on tenhle Navalnyj nikdy nebyl můj šálek kávy, ale přece se nemůžu stavět po bok strůjců toho, proti čemu právě on bojuje!“

Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus.