Evelina Gevorkjanová FOTO: archiv Eveliny Gevorkjanové / se souhlasem
FOTO: archiv Eveliny Gevorkjanové / se souhlasem
ROZHOVOR / „Už pár let předtím jsem věděla, že se svými západními hodnotami jsem v menšině a nic nezmůžu. Poslední kapkou pro mě byly volby v roce 2012, kdy se vrátil Putin. To jsem si řekla, že je konec, že v takové zemi se nedá žít. A po anexi Krymu se mi zdálo, že se brzy všechno zhroutí,“ říká Evelina Gevorkjanová. S manželem a třemi dětmi žije osmým rokem v Praze, kde se jako psycholožka věnuje ruskojazyčným klientům.
Po začátku útoku Ruska na Ukrajinu jí přibyli ti, kteří kvůli válce opustili své domovy. Potkává své krajany, kteří si většinou přejí vítězství Ukrajiny, ale občas i Ukrajince podporující Rusko. Oba s manželem v RF pracovali jako novináři a byli svědky toho, jak nezávislá žurnalistika upadá.
„Naštěstí oba jsme dobrodruzi a byli jsme připraveni někam odjet, bez peněz, bez záruky. Taky se nám nejdřív nedařilo a po patnácti měsících strávených ve Slovinsku jsme byli jen krůček od toho, abychom se vrátili do Moskvy. Podobně to musí udělat spousta lidí, kterým dojdou peníze. Ne proto, že by milovali Putina, ale protože nemají možnost zůstat v Evropě. Nakonec jsme měli štěstí, protože manžel dostal nabídku pracovat v Rádiu Svoboda v Praze.“
Setkáváte se v Česku jako Ruska s negativními reakcemi?
Dříve mi párkrát vytkli ruskou okupaci z roku 1968, ale v prvním roce války mě úplně zamrazilo. Šly jsme s dcerkou po ulici a povídaly si. Zezadu k nám přistoupily dvě ženy a řekly, ať vypadneme na tu svoji Ukrajinu. Strašně mě to naštvalo, ale moje čeština nestačila na to, abych jim pořádně odpověděla. Když jsem jim řekla, že jsem z Ruska, vyděšeně utekly.
Rozčílilo mě to dvojnásobně. Kdyby mi to řekly jako Rusce, pochopila bych to. Ale že ženu s malým dítětem vyhánějí pod bomby… Vždyť ony samy jsou oběti. Nepřijely sem, protože by se jim chtělo, ale protože u nich doma začala válka. Jinak jsem za celou dobu v Česku nepocítila diskriminaci. Možná je to tím, že bydlíme v lokalitě, kde žije hodně expatů. Kamarádka žije na venkově a tam je to jiné. Vyprávěla mi, jak dobře se s rodinou cítila na dovolené v Americe, kde mohli mluvit rusky bez nevraživých pohledu okolo.
Je třeba se dívat na lidi a ne na jejich pas. I když jsem Ruska, v tomto konfliktu stojím jednoznačně na straně Ukrajiny a přeji jí vítězství s nadějí, že pak dojde v Rusku ke změnám. Jako bývalá novinářka už dávno chápu kontext, že je to otázka bezpečnosti nejenom Ukrajiny, ale celé Evropy. A naopak mám klienty, občany Ukrajiny, kteří mi vyprávějí o tom, že Američané rozkmotřili dva národy, a když válka skončí, možná odjedou do Ruska. Asi se jim v hlavě všechno pomíchalo.
Máte hodně takových klientů?
Lidé ke mně přicházejí hlavně s osobními problémy a o politice se moc nebavíme. Vybavuji si ale sedmdesátnici z východní Ukrajiny, která se cítí být spíše na ruské straně. Stěžovala si, že v Česku se má špatně bez přátel. Přijela ke svým dětem, které tu dlouhodobě žijí. Hádá se s nimi, protože podporují Ukrajinu, zatímco ona je sovětský člověk, který zcela převzal ruskou propagandu.
Pro takové lidi je těžké opustit hodnoty a ideály, kterými celou dobu žili. Byla to doba jejich mládí, takže to automaticky vnímají jako něco dobrého. Jeden druhému prý pomáhali, družili se, ctili památku dědů a otců, kteří zahynuli v druhé světové válce. Idealizují si svou minulost a zároveň vnímají, co se děje teď, což vede ke konfliktům s dětmi.
Mladí lidé z Ruska, kteří žijí dlouhodobě na Západě, často zájem o politiku nemají vůbec. Přicházejí s osobními problémy spojenými se životem, láskou, chmurami. Válku většinou nepodporují a správně chápou, co se děje. Někdo se dokonce do Ruska bojí cestovat, i když tam potřebuje něco vyřídit, protože se bojí o svou bezpečnost.
Co můžete říct o těch, kteří jsou stále v Rusku?
S kolegou jsme vedli několik podpůrných on-line skupin pro lidi, kteří žijí v různých koutech světa, nebo se chystají emigrovat. Teď už takových, co potřebují pomoc, mnoho není, protože Rusové se rozdělili – na ty, kdo odjeli, a ty, kdo zůstali. Vypadá to, že jedna skupina nerozumí druhé. Ta druhá si myslí, že domov je víc než politický režim, protože doma jsou hroby předků. Jsou to lidé, kteří by za žádnou cenu neodjeli. Raději budou mlčet a přizpůsobovat se, protože život v rodné zemi má pro ně větší hodnotu.
Někdo ale jednoduše zůstat musí, třeba proto, že nemá peníze ani nikoho, kdo by mu v cizině poskytl zázemí.
Ano, to je také důvod. Mnozí, kteří odjížděli bez peněz a naslepo – do Kazachstánu, Gruzie, Arménie – se museli vrátit. Z obrovského okruhu mých známých v Rusku je vlastně jen jedna sousedka, která upřímně podporuje Putina a válku. Skoro dva roky vedeme spory, ale už vím, že to nemá smysl. Má v hlavě sadu propagandistických a pravoslavných stereotypů a já s tím nic nenadělám.
Všichni ostatní válku odsuzují, a kdo mohl, odjel. Několik známých a bývalých kolegů s židovskými kořeny zamířilo do Izraele, několik jich dostalo české humanitární vízum, na které čekali půl roku v Arménii nebo Gruzii. Týkalo se to ale jenom novinářů nebo ochránců lidských práv. Někteří známí se na odjezd doteď chystají. Shánějí práci, možnost studia, prodávají nemovitosti.
Jak jsou na tom psychicky? Potřebují vaši pomoc?
Oslovil mě asi třicetiletý ajťák, který dostal možnost pracovat na Západě. Do začátku války se o politiku nezajímal, ale pak najednou začal poslouchat zprávy a sledovat přímé přenosy. Rychle vyhodnotil situaci a pochopil, že je třeba s rodinou odjet. Jenže jeho žena a její příbuzní byli kategoricky proti. Můj klient jim říkal: „Na co ještě čekáte, až na nás spadne bomba?!“
Po mně vlastně chtěl, abych jeho ženu napravila. Rodinné konzultace se zúčastnila jen jednou, protože s ní nesouhlasila. Šlo o drsný rodinný konflikt. Muž byl psychicky na dně, nejraději by okamžitě utekl, jenže nechtěl doma nechat ženu s dítětem. Ani nevím, jak to nakonec dopadlo.
Co lze poradit lidem, kteří musí zůstat proti své vůli?
Když už je válka a zabíjejí se lidé, to je překročení Rubikonu, které mě v zemi agresora neudrží. Jenže nemůžu ostatní přinutit, aby uvažovali jako já, a proto v žádném případě nedávám rady. Jen poslouchám a kladu otázky, které dotyčného přimějí k tomu, aby se zamyslel, na svou životní situaci se podíval ze všech stran a přijal řešení na základě vlastních hodnot. Možná má někdo doma nemocnou babičku nebo dobrou práci. Jak můžu lidem radit, aby vyjeli za hranice bez peněz a bez práce?
Můžete ale říct, co dělat, abych se nezbláznila, pokud odejdu do vnitřní emigrace.
I když v tomto případě neskrývám své občanské postoje, nemůžu nikomu v Rusku radit, aby to dělal také. Hrdinové z řad politiků a občanských aktivistů jsou dneska ve vězení. Jdou tam dobrovolně, protože chtějí mít čisté svědomí a být věrni svým ideálům. Jestli Putin chcípne zítra, možná vyjdou na svobodu a budou sami před sebou čistí, ale možná ve vězení stráví desítky let. Pro mě je to extrémní cesta a sama, už kvůli dětem, bych se takovým hrdinstvím pochlubit nemohla.
Jenže zároveň bych nemohla sedět a mlčet. Proto jsem odjela a proto můžu podporovat ty, kteří prošli složitou cestou emigrace. Ti, kteří zůstali, nemají moc na výběr. Většinou skrývají své názory, stýkají se jenom s lidmi, kterým důvěřují, protože existuje nebezpečí, že je někdo udá. Je to takový návrat do sovětských časů. Pro toho, kdo si zvolil vnitřní emigraci, je důležité v hloubi duše vědět, na které straně doopravdy stojí. Teď je to hodně jednoduché: buď jsi pro válku, nebo proti válce.
A nic mezi tím?
Se smutkem musím poznamenat, že část lidí sama sebe přesvědčuje, že věci jsou v pořádku. Že nic není tak jednoznačné, že Američané řádí a naše vláda ví, jak na to. Myslím, že si tím vytvářejí psychickou ochranu, protože pro člověka je velmi složité neustále žít ve vnitřním konfliktu – veřejně říkat jedno a myslet si něco jiného. Takové napětí se skoro nedá vydržet. Někteří se jednoduše přepnou a snaží se žít dál, jako by se nic nestalo.
První rok války jsem na to hledala odpovědi, protože jsem to nemohla pochopit. „Vždyť proti sobě stojí černá a bílá, jak je možné nevidět to, co je evidentní?“ Ale takhle pracuje lidská psychika. Pro někoho je zkrátka tak strašné uvěřit, že jeho země je agresor, že se mu zablokuje mozek, aby se psychika mohla bránit.
Moje učitelka literatury ze střední školy, která je jinak dobrý člověk a mám ji velmi ráda, v prvních dnech války věřila, že ruský voják nemůže ublížit civilním obyvatelům. Za nějaký čas, kdy vyšla najevo zvěrstva v Buče a na dalších místech a bomby už zabily tisíce lidí, to odmítala přijmout. Měla jsem velkou chuť to do ní dostat násilím. Ale jedna kolegyně mi řekla: „Evelino, pokud přijme pravdu a prolomí se jí psychická bariéra, jsi připravena jí pomoct, až se nervově zhroutí?“
