Sjezd ruských knížat na akvarelu Ivana Bilibina z roku 1907 FOTO: historická pohlednice (volné dílo)
FOTO: historická pohlednice (volné dílo)
Když občas sleduji debatu, která dnes v českém prostředí probíhá v reakci na válku Ruska proti Ukrajině, a snažím se porozumět argumentům jejích účastníků, vždy mě to nakonec dovede k Hannah Arendtové.
Zde je její klíčové, po mém soudu dodnes platné varování: Genezi zvráceného politického řádu, který je pojmově označován jako totalitarismus – a jenž ve 20. století vstoupil nejprve do evropských dějin v podobě fašismu, nacismu a komunismu, vyvolával agresivní války, vraždil civilisty včetně žen a dětí ve velkém, zotročoval celé společnosti, budoval továrny na smrt a případně převychovával celé skupiny obyvatel v pracovních táborech – není tak jednoduché porozumět, jak se na první pohled zdá. Chceme-li s tímto morem naší dnes globální, tj. post-evropské civilizace účinně bojovat, je třeba právě tuto obtížnost porozumění vzít na vědomí a vyrovnat se s ní.
Šokující skutečnost, že takové věci, k jakým například v minulosti patřil pokus o „konečné řešení“ židovské otázky, jsou ve světě, v němž žijeme a který sdílíme se všemi obyvateli planety Země, vůbec možné, nutno učinit i elementárním východiskem našeho politického jednání.
Totalitarismus představuje kvůli své dobyvačné povaze světový problém, kterému žádná svobodná společnost v době postupující globalizace nemůže uniknout; od něhož se nemůže izolovat, protože už prostě vstoupil, vítán-nevítán, nejen do mezinárodního prostoru, kde rozhodujícím činitelem jsou ozbrojené síly a v lepším případě diplomaté hlavních světových hráčů, ale i do její domácí politiky.
Definice totalitarismu a jeho ruská verze
A odtud i tři elementární doporučení Hannah Arendtové:
Co je třeba zkoumat, jsou nejen totalitní ideologie, ona „politická náboženství“, k nimž se jeho proponenti hlásí a v jejichž jménu zotročují a vraždí, ale především nástroje a formy, jejichž pomocí své totalitní vládnutí uskutečňují.
Co je třeba vzít v potaz na místě prvém, je argumentace, jejíž pomocí totalitární vůdci své cíle prosazují; již používají k ospravedlnění likvidace svých oponentů; jíž se stále dokola ohánějí, když ty, koho mají ve své moci, nejrůznějšími prostředky nutí, aby rezignovali na svou osobní spoluzodpovědnost za stav světa, přijali jimi nabízený, byť veskrze falešný historický narativ a své situaci se prostě „přizpůsobili“.
Co se musí stát východiskem jakékoli politické diskuse o tom, jak na aktuální projevy totalitarismu odpovídajícím způsobem reagovat, je skutečnost, že jde o frontální útok na samu lidskou důstojnost; na elementární schopnost lidského porozumění; na smysluplnost lidské řeči a o ní se opírající lidské jednání; útok na „zdravý lidský rozum“, který jako takový nesmí svým vlastním „pravdám“ slepě věřit, ale musí naopak být připraven je ve světle měnících se okolností neustále kriticky přezkoumávat a přehodnocovat; útok proti oněm elementárním „mravům“, které tvoří fundament každé dobře uspořádané – evropské i neevropské, lhostejno zda konzervativně založené či naopak progresivně smýšlející – lidské společnosti.
Co tedy lze říci, necháme-li se vést Arendtovou, o současném počínání ruské vlády v čele s Vladimirem Putinem, z jehož rozhodnutí 24. února letošního roku ruská vojska vpadla na Ukrajinu a zahájila na jejím území agresivní válku, oficiálně ruskou propagandou nazývanou „speciální vojenská operace“ prováděnou za účelem její „neutralizace, demilitarizace a denacifikace“? O čem vypovídá tento brutální ruský vpád do sousední suverénní země, nesmyslně odůvodňovaný tím, že její současná západní orientace znamenala ohrožení ruských životních zájmů a představovala pro budoucnost ruského národa smrtelné nebezpečí?
Odpověď na tyto otázky lze nalézt v prohlášeních ruského prezidenta, která invazi na Ukrajinu předcházela. Je zformulována v jeho textu z loňského roku, ve kterém otevřeně světu sděluje, co si myslí o Ukrajincích a co považuje za své historické poslání. Je jím obnova ruského impéria, čímž má být odčiněna ona katastrofa, jíž podle něj byl na počátku devadesátých let minulého století rozpad Sovětského svazu – a v této souvislosti i ovládnutí Ukrajiny.
Ruská federace pod Putinovým vedením zkrátka opustila trajektorii demokratizace, na kterou se ji ve zlomovém roce 1989 snažil nasměrovat Michail Gorbačov a kterou se ještě pokusil sledovat i první její prezident Boris Jelcin. S Putinem v čele se proměnila v hlavní světovou revizionistickou mocnost, kladoucí si za cíl obnovit své pádem železné opony ztracené geopolitické postavení. Jestliže lze něco považovat za osudovou chybu Západu při přechodu z 20. do 21. století, pak je to skutečnost, že právě možnosti této metamorfózy Ruska nevěnoval včas dostatečnou pozornost; že to, co nyní můžeme na Ukrajině sledovat, je západními stratégy všeobecně vnímáno jako jedno velké překvapení.
Proč vlastně již minulé události – v roce 2008 ruská operace v Gruzii (vedoucí ke vzniku dvou ruských enkláv, Jižní Osetie a Abcházie, na jejím území) a pak v roce 2014 anexe Krymu „zelenými mužíky“ a posléze referendum o jeho odtržení od Ukrajiny a konflikt v Donbasu (vedoucí ke vzniku dvou odštěpeneckých entit jeho ruskojazyčného obyvatelstva, Doněcké a Luhanské republiky), následovaný obsazením – nevyslaly dostatečně varovný signál, že se tu děje něco navýsost nebezpečného? Proč si nikdo nepoložil otázku, zda se Rusko pod Putinovým vedením náhodou neproměňuje ze sice svérázného, ale dostatečně pragmatického a spolehlivého východního partnera, s nímž lze obchodovat a udržovat normální styky, v ideologicky se definujícího nepřítele, který postupně ztrácí jakékoli zábrany a vůbec ničeho se neštítí?
Jak se vůbec mohlo stát, že pozornost západních analytiků nepřitáhla včas skutečnost, že pod pláštíkem ochrany tradičních konzervativních hodnot a jakési domnělé renesance ruského pravoslaví se v posledním desetiletí v Rusku vytvářela vláda, navazující na ty nejhorší tradice sovětské verze totalitarismu, hlásící se otevřeně k stalinskému imperiálnímu odkazu a připravená používat k posílení své moci a dosažení svých dnes již jasně deklarovaných dlouhodobých cílů jakékoli prostředky, včetně hrozby použití zbraní hromadného ničení?
Jestliže dnes pozorujeme fungování ruského režimu jak dovnitř ruské společnosti, tak navenek do mezinárodního společenství, nemůžeme nevidět, že o něm platí vše, co bylo již v padesátých letech 20. století rozpoznáno jako definiční charakteristiky totalitarismu:
1/ Moc v rukou diktátora, obklopeného svými věrnými pomahači a svým vlastním přístupem k politice izolovaného od vnější skutečnosti;
2/ majícího ve svých rukou armádu, policii, jak veřejnou, tak politickou, a zejména tajné složky aparátu státu určené k ochraně jeho ústředních orgánů a vitálních zájmů;
3/ naprosto nerespektujícího nezávislou soudní moc a používající ji nikoli jako orgán spravedlnosti, ale jako mocenský nástroj k cílené perzekuci svých kritiků a oponentů;
4/ kontrolujícího prostřednictvím svého aparátu veškerá média a nutící je prezentovat jeho pokřivený obraz světa a systematicky tak vymývat mozek ruskému obyvatelstvu;
5/ rozhodujícím způsobem ovládajícího hospodářské dění v zemi, ať už pomocí gigantických podniků ve státních rukou či pomocí kruhu jemu zcela oddaných oligarchů.
Rusko a jeho návrat k imperialismu
Ukrajinská krize za dosavadních pět týdnů svého trvání tyto rysy nejen spektakulárně odhalila, ale dodala jim svou pro vnějšího pozorovatele dosti bizarní, ale o to děsivější podobu. Orwellovský jazyk, používaný nejen ruskými propagandisty, ale i vrcholnými ruskými politiky a diplomaty při sdělování svých úmyslů a cílů, vydávání fakticky neudržitelných lží za ruskou politickou „pravdu“, to vše v rekordně krátké době zaplnilo světový veřejný prostor způsobem, který silně připomíná chování jejich předchůdců v minulém století – ať už v nacistickém Německu či v komunistickém Sovětském svazu za Stalinových časů.
Veškerá porušení jak veřejného mezinárodního práva postaveného na Chartě Spojených národů, zapovídajícího akty agrese (ius ad bellum), tak mezinárodního práva humanitárního, (ius in bello) regulujícího způsob vedení bojů a majícího za cíl kromě jiného chránit civilní obyvatelstvo ozbrojenými konflikty zasažené, kterých se již Rusko stačilo při pokusu o obnovu své ztracené říše podmaněním Ukrajiny dopustit, vypovídají víc než jasně o povaze v něm dnes panujícího režimu.
Ve zprávách o cíleném bombardování obytných čtvrtí ukrajinských měst, a v posledních dnech i o masakrech civilních obyvatel spáchaných ruskými invazními jednotkami při obléhání a dočasné okupaci ukrajinských měst a vesnic, bylo opakovaně jasně popsáno a pojmenováno, co se na příkaz prezidenta Putina na Ukrajině v současnosti děje. Jsou tam porušovány veškeré zásady, na kterých jakákoli mírová koexistence dnešních civilizovaných národů stojí a může stát. Jsou tam pod jeho velením konány zločiny proti lidskosti. Bylo vzneseno obvinění, že se Rusko na Ukrajině systematicky dopouští nejen válečných zločinů, ale že je tam páchána genocida.
V jedné věci je ale současná ruská verze totalitarismu pozoruhodným způsobem odlišná od všech jeho verzí, které se zrodily v minulém století – hladkostí výměny ideologie, o kterou se deklaratorně tato inovovaná ruská varianta totalitarismu opírá. I když v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě je stále k vidění nabalzamovaný, takřka sto let mrtvý Lenin a sovětský styl stále charakterizuje způsob, jímž se dodnes ruští představitelé navenek prezentují, Leninova progresivistická komunistická vize sovětských zářných zítřků byla Putinem bez jakéhokoli problému opuštěna. V Rusku byly jeho zásluhou naopak resuscitovány starší, Velkou říjnovou revolucí roku 1917, v jejímž čele Lenin stál, zdánlivě definitivně poražené konzervativní carské tradice.
A je to po mém soudu právě tento podivný návrat k údajným ruským kořenům, jak jej hlásají myslitelé (například Alexandr Dugin), jimiž se Putin nechal patrně inspirovat ke svému zběsilému konání, který by měl být promyšlen při hledání adekvátní odpovědi na ně na místě prvém. Není tomu tak, že právě v něm je největší síla, ale i současně největší slabina jeho současné, po mém soudu určitě dlouhodobě neudržitelné a k porážce odsouzené imperiální politiky?
Česká reflexe války Ruska proti Ukrajině
Do rozboru světové politiky, jejíž aktéři se bezpochyby ocitli po 24. únoru tohoto roku v úplně nové situaci, a jejichž kroky při hledání východiska při řešení ukrajinské krize jsou den za dnem sledovány, komentovány a rozebírány kvalifikovanými experty i předními žurnalisty všemožných světových médií, se ale v tomto článku pouštět nehodlám. Nechám si to zkrátka napříště, až doba ještě více uzraje a nejen oni, ale i my všichni ostatní budeme na základě pozorování stále se měnící situace na ukrajinském bojišti lépe rozumět tomu, co že se to okolo nás na dnešní dějinné křižovatce vlastně děje a jaké důsledky to může mít i pro svět našeho života, pro náš český svět na místě prvém.
V druhé jeho části se spokojím s tím, že k výše řečenému pouze přidám pár myšlenek, které mi začaly jít a stále jdou hlavou při sledování diskuse, která se na toto téma rozeběhla a stále pokračuje právě v České republice. Je z ní totiž zřejmé, že v ní jde nejen o to, jak dobře vyhodnocujeme to, co se právě na Ukrajině děje, zda správně předvídáme, co je pro nás díky probíhající Putinově agresivní válce proti ní v budoucnosti nachystáno.
Otázkou je totiž i to, zda a jak dobře rozumíme sami sobě, jsouce s ukrajinskou otázkou konfrontováni. Ukrajinská krize nám zkrátka nastavuje zrcadlo a dává nám jedinečnou příležitost kriticky se vztáhnout i k naší vlastní, české a setkáním s totalitarismem 20. století taktéž zásadně ovlivněné politické zkušenosti.
Vyzývá nás, abychom si znovu položili onu starou, Masarykem na sklonku 19. století zformulovanou a tragickou historií, která následovala poté, co se on stal po Velké válce prezidentem-zakladatelem demokratického československého státu, tvrdě otestovanou českou otázku. A právě do tohoto zrcadla se nyní chci pokusit letmo pohlédnout, a to, co v něm vidím, předložit ctěnému čtenářstvu k diskusi a promyšlení.
Nejprve dobré zprávy. K nim po mém soudu bezpochyby patří bezprostřední reakce české společnosti na ukrajinské události, spontánní projevy solidarity s ukrajinskými uprchlíky, ochota jim pomáhat v jejich nelehké situaci. Patří sem i kroky české vlády v této souvislosti dosud učiněné, pokud jde o vojenskou a humanitární pomoc bojující Ukrajině a symbolická cesta jejího předsedy do ostřelovaného Kyjeva 15. března, spolu s předsedy vlád Polska a Slovinska, a jejich setkání s prezidentem Zelenským. Patří sem i jednoznačné postoje české diplomacie při jednáních v rámci NATO a EU při hledání jednotného postupu těchto pro naši vlastní bezpečnost klíčových regionálních organizací v konfrontaci s válkou Ruska proti Ukrajině.
Patří sem i rychlá a efektivní mobilizace českých nevládních organizací (jakými jsou Člověk v tísni či Post Bellum, ale jsou zde i desítky dalších, méně známých), které nyní dělají vše proto, aby bojující Ukrajince v rámci svých možností co nejefektivněji podpořily. Patří sem i rozhodnutí mnoha českých firem pozastavit v rámci přijatých evropských sankcí své aktivity v Rusku a připojit se k aktivitám solidarity s Ukrajinou svými finančními nebo materiálními dary.
Jakoby onen duch spontánního odporu vůči projevům totality, na nějž si pamatuji ze srpna 1968 a který se znovu zázračně objevil v počátečních týdnech sametové revoluce v roce 1989, byl najednou opět nějak zde a stal se, aspoň v dané chvíli, rozhodujícím motivem nikým zvnějšku nenaoktrojovaného a současně ve svých projevech charakteristicky českého politického jednání.
Současně se ale hned objevilo i realistické varování. Takováto revoluční celospolečenská atmosféra nemůže trvat déle než po dobu velmi omezenou. Po určitém čase – za jak dlouho? – se o slovo přihlásí a budou stále silnější a hlasitější, jiné, možná mnohem přízemnější, ale o to silnější a reálnější motivy všedního dne.
Budou k nim patřit všechna negativa, která ukrajinská krize vyvolala: celosvětové utlumení ekonomických aktivit v důsledku narušení dodavatelských řetězců, které se pochopitelně objeví i u nás; inflace, rostoucí ceny energií, pohonných hmot i základních potravin, což se nejvíce a na prvním místě dotkne chudých lidí, sociálně slabších, a tudíž nejvíce zranitelných společenských skupin. Ani integrace statisíců ukrajinských uprchlíků, dnes tak pozitivně přijímaných, se určitě neobejde bez problémů…
Vnitropolitická diskuse, tak jak ji všichni za poslední léta dobře známe, se rozjede znovu plnou silou. Progresivisté se znovu pustí do konzervativců, a naopak konzervativci do progresivistů. Populisté se opět ukážou být daleko silnějšími hráči než umírnění politici. Opět bude českou politickou scénu dohánět povážlivě malá schopnost popsat problémy racionálně a na základě toho hledat jejich řešení v podobě politických kompromisů zohledňujících zájmy všech zúčastněných. Světová krize, jejíž je ukrajinský konflikt jen tím nejviditelnějším symptomem, jejíž příčiny jsou však hlubší a celkové řešení je tudíž stále v nedohlednu, bude prostě rozhodujícím způsobem ovlivňovat i naši politiku. Konflikt s autokratickým způsobem vládnutí bude rozhodovat i o české demokracii.
Co mi v této situaci připadá obzvláště důležité, je náš český příspěvek do diskuse na téma, jak má být ukrajinský konflikt vůbec ukončen, jakou podobu by mohlo a mělo mít ujednání mezi znesvářenými stranami.
Předně je tu otázka, kdo vlastně tyto dvě strany představuje. Jsou to pouze dvě dnes bojující strany, Rusko a Ukrajina, které by měly uzavřít nějaké příměří a na základě stavu na bojišti a rozložení sil se dohodnout na poválečném uspořádání? Nebo je v tomto válečném konfliktu, jehož příčinou je ruská agrese proti Ukrajině, zúčastněna jakožto členská země Evropské unie a NATO i Česká republika, a tedy musí být, vázaná svými spojeneckými svazky, aktivní součástí jeho celkového mírového řešení?
Lze si ale takové řešení vůbec představit, vládne-li dnes v Rusku totalitní režim? Zvláště když jsou dnes a denně na Ukrajině páchány ruskou armádou válečné zločiny a zločiny proti lidskosti? Není možné začít jednat o míru a poválečné rekonstrukci až poté, co bude v Rusku vládnout někdo jiný? A ti, kdo dnešní stav zavinili, budou postaveni před soud a přivedeni k odpovědnosti?
Mám-li hodnotit názory, které se dnes u nás na téma Ukrajina objevují, připadá mi současný stav této české debaty jako přinejmenším povážlivý. Nejsme to právě my, kdo máme svou historickou zkušenost s appeasementem, který vyústil v roce 1938 v Mnichov? Bylo tehdy správné rozhodnutí československého prezidenta Beneše se nebránit, na rozdíl od toho, k čemu se dnes rozhodl i za cenu nesmírných obětí svého národa ukrajinský prezident Zelenskyj? Neukázalo se, že rozhodnutí tehdejších demokratických mocností dohodnout se s Hitlerem a zachránit tak „mír pro naše časy“ bylo chybné, protože pouze odložilo světový konflikt, který za necelý rok později vypukl plnou silou nejprve dohodou mezi Hitlerem a Stalinem o spolupráci a pak při napadení Polska nacistickou „Třetí říší“?
Zapomněli, nebo nechtějí vědět naši dnešní političtí realisté, zarputile hájící svou tezi, že Rusko má své legitimní mocenské zájmy a že existenci jeho impéria bez pevných hranic je třeba vzít v potaz a respektovat, k čemu nás dovedla politika „mostu mezi Západem a Východem“, o jehož vybudování v době druhé světové války usiloval „realistický idealista“ Beneš a jejímž výsledkem bylo naše více než čtyřicetileté babylonské zajetí v sovětské říši? Nebyl to jeho přístup k aktuálním dějinným událostem, jeho „filosofie dějin“, o jejíž formulaci se jako snaživý, ale ne příliš dobrý žák Masarykův pokoušel, a kterou například vyložil ve svém projevu v Národním shromáždění 28. října 1945? Nebylo to právě to, co nás dovedlo od Mnichova nikoli k obnově demokratického státu, ale ke komunistické totalitě se všemi jejími děsivými důsledky?
Krev obětí křičí do nebe
Aby mi bylo správně rozuměno: žádné laciné historické paralely zde takto rozhodně nenabízím, netvrdím, že Putin je Hitler – už jen proto, že je to právě Hitler a jeho čeládka a velké sovětské vítězství nad ní před sedmdesáti sedmi lety, co se Putinovi, jak vidno, dnes stále honí v hlavě. Volám pouze po uvážlivé, věcně založené a filosoficky informované diskusi na dané téma. Máme přece z čeho vycházet.
Jsou tu nejen naši dnešní „političtí realisté“, jako třeba bývalý premiér Jiří Paroubek a jeho ideoví souputníci zveřejňující své názory na webové stránce „Vaše věc“, kteří se přímo předhánějí v obhajobě údajně historicky založených a tudíž legitimních ruských „národních zájmů“ a volají, jak to činili staří normalizátoři po roce 1968, abychom je vzali v potaz a přizpůsobili se jim.
Je tu nejen bývalý prezident Václav Klaus, vnímající to, co se na Ukrajině dnes děje, jako součást pokračujícího ideologického konfliktu mezi progresivními globalisty a těmi, kdo „se nechtějí vzdát starého světa“, kladouce „důraz na tradice, zvyky, hodnoty, morálku a staré zavedené a plně respektované instituce, jako je rodina a národní stát“.
Je tu nejen profesor Drulák, bývalý diplomat, zdůrazňující potřebu rozlišovat mezi bojem Ukrajiny o své místo v geopolitickém prostoru, kde Rusko tradičně zaujímá vedoucí postavení, a otázkou budoucnosti evropské demokracie, která by se podle něj neměla „ukrajinizovat.“
Je tu TGM, který českou otázku na sklonku 19. století položil.
Je tu Jan Patočka s jeho „kacířskými eseji o filosofii dějin“, kde Masarykovo řešení české otázky podrobil kritice a zformuloval své pojetí válek 20. století.
A konečně je tu Václav Havel, jeho filosofický žák, který jako prezident obnovovaného československého demokratického státu řekl při své první oficiální návštěvě ve Washingtonu v únoru 1990, že nejdůležitější západní pomocí na naší nové cestě je pomoc Sovětskému svazu na jeho obtížné a spletité cestě k demokracii.
Jedinou věc se odvažuji tvrdit předem: stát mimo tuto dnešní „světovou válku“ 21. století a uzavřít se před ní do své národní ulity je po mém soudu nemožné, jak se třeba mylně domnívá maďarský premiér Orbán, byť by jeho nedávné volební vítězství bylo opravdu „viditelné až z Měsíce“, jak se sám vyjádřil.
Je tu přece také ono nezměrné utrpení minulých i dnešních obětí totalitarismu, ona krev, která „křičí do nebe“, oni žalobci, „jejichž hlas už nelze uslyšet“, jak se vyjádřil v úvodní řeči před jeruzalémským soudcem v procesu s Adolfem Eichmannem izraelský státní zástupce Gideon Hausner a jak to nedávno zopakovala ve svém projevu hlava katolické církve, papež František. Je to totiž právě tato krev, která činí, nejsme-li hluší, jakoukoli národní otázku, i tu naši, otázkou světovou.
A malá poznámka na úplný závěr: na rozdíl od dob minulých jsou tu dnes i tváře a hlasy svědků ukrajinského utrpení promlouvajících den za dnem z televizních obrazovek a na sociálních sítích. Na rozdíl od Ruska totiž Putin informační válku ve světě na celé čáře prohrává.
Doc. RNDr. Martin Palouš, Ph.D. je někdejší disident a signatář Charty 77, bývalý náměstek ministra zahraničních věcí (1998–2001), velvyslanec v USA (2001–2005) a při OSN (2006–2011), aktuálně působí jako ředitel pro Václav Havel Program for Human Rights and Diplomacy na Florida International University v USA.
