Vladimir Putin FOTO: AdobeStock
FOTO: AdobeStock
NÁZOR / Maličké Pásmo Gazy a obrovské Rusko jsou si nyní tak podobné, že přátelství mezi Putinem a Hamásem vypadá naprosto přirozeně. Mají toho dost společného: stejně bezmocné, a přitom agresivní obyvatelstvo; ideologickou povahu vládnoucích režimů; územní nároky na sousedy; neschopnost a neochotu budovat normální život; neúspěšnost a nekonkurenceschopnost; iracionalismus; korupci atd. To je však natolik triviální, že nemá smysl toto téma vůbec rozvíjet. Existuje však jedna velmi významná okolnost, která je zajímavá z hlediska budoucího postputinovského uspořádání Ruska.
Jde o otázku dvou typů států, které vznikly na troskách impéria. Mám na mysli Izrael a Palestinu, které vznikly na troskách Osmanské říše, byť zatuchlé. Je tu jeden podstatný rozdíl.
Izrael je etablovaný stát, uznávaný většinou členů OSN, a rychle se rozvíjí. Patří mezi 20 nejvyspělejších zemí světa, pokud jde o HDP na obyvatele, a na Blízkém východě je druhý za Katarem. Palestinské území, konkrétně Pásmo Gazy, naproti tomu nikdy nedosáhlo své státnosti. Na rozdíl od Izraele ji nevyhlásili a stát Palestina nebyl nikdy uznán. Pokud jde o ekonomiku, Palestinci si vedou za stejných přírodních a navíc mimořádně příznivých zahraničněpolitických podmínek hodně špatně.
Srovnáme-li HDP na obyvatele v Izraeli a v Pásmu Gazy, je rozdíl 50 až 100násobný, v závislosti na způsobu hodnocení. Jinými slovy, vedle sebe existují dva státy – stát zavedený a stát zkrachovalý. Ten zavedený se musí neustále bránit proti svým sousedům, včetně Palestinců, a vynakládá na to obrovské prostředky. Neúspěšný stát je největším příjemcem humanitární pomoci na světě. Oba státy jsou umělé, nemají dlouhou historii fungování a vznikly v důsledku vnějších faktorů.
Stát, který vznikl po svém vyhlášení, vybudoval demokratické instituce, tržní hospodářství a zajistil rovná práva svým občanům bez ohledu na národnost a náboženství. Za 75 let své existence dokázal vybudovat partnerské a do jisté míry i spojenecké vztahy s některými svými dřívějšími protivníky.
Ten neúspěšný ničeho takového nedosáhl, neustále nastoluje otázku území, vylučuje právo Izraele na existenci a fakticky je v konfrontaci i se svými arabskými sousedy. Ostatně ani Egypt, ani Jordánsko mu nechtějí pomoci a Egypt sousední Gazu ohradil betonovým plotem, zatímco Izrael má na hranicích s Gazou pouze kovový plot. Izrael navíc již mnoho let zásobuje Gazu vodou, elektřinou, plynem a palivem. Izrael na území Gazy postavil obytné domy, nemocnice a v roce 2005 se z Gazy jednostranně stáhl.
Otázka je legitimní – proč Izrael poskytuje Gaze zdroje a co brání vzniku palestinského státu?
Pokud se podíváme do historie, před rokem 1967 bylo území takzvaného palestinského státu součástí Egypta (Pásmo Gazy) a Jordánska (Západní břeh Jordánu). Nikdo se nikdy proti těmto státům neohradil, že by skutečně bránily vzniku palestinského státu, přestože tomu tak bylo. Jiná věc je, že v té době také neuznávaly existenci Izraele. Po dvou válkách a následném usmíření Izraele s Egyptem a Jordánskem, vzniku Organizace pro osvobození Palestiny, byly místo normálního státu organizovány teroristické subjekty, jejichž cílem nebylo vyhlášení nezávislosti, ale teror. Po celou tuto dobu se Izrael přitom snažil budovat normální vztahy se svými arabskými sousedy. Izraelské vlády a část izraelské společnosti vycházely z předpokladu normálnosti těchto lidí, poskytovaly jim odpovídající pomoc a pracovní místa na území Izraele.
Výsledek je zřejmý. Všechny řeči o palestinském státě jsou ve skutečnosti mechanismem nátlaku na Izrael. Od nedávného teroristického útoku Hamásu otázka palestinského státu není v podstatě na pořadu dne. Ve skutečnosti by měl být vytvořen nový formát řešení tohoto problému bez účasti Ruska.
Jak však vše výše uvedené souvisí s problémy postputinovského Ruska? Tím nejpřímějším způsobem.
Rozpad SSSR, jehož podstatou byla v různé míře racionalizace, prométheismus a regionalizace, ukázal čtyři modely postsovětských států. Od pobaltských států po Turkmenistán. Mimochodem, pobaltské státy, přestože měly územní spory (Lotyšsko a Estonsko), postsovětský prostor okamžitě opustily a vstoupily do EU a NATO.
Nyní je na pořadu dne otázka racionalizace, prométheismu a regionalismu v postputinovském Rusku. Jedním z kremelských narativů propagovaných jako protiváha těmto procesům je nevyhnutelnost chaosu v případě, že se Rusko zhroutí a Kreml ztratí nad jeho územím kontrolu. V jednom ze svých projevů Putin uvedl utajovaný údaj, že v Rusku existují dva tisíce územních konfliktů!!! Pozadí takové „statistiky“ je zřejmé, stejně jako zájem Kremlu na ní. Nelze však přehlížet, že sovětský režim položil pod SSSR a později pod Rusko mnoho „min“ (problémů). A když se dnešní regionální a národně osvobozenecká hnutí zabývají modelováním postruské budoucnosti, musí prostě porovnávat dva modely. Model Izraele a model Gazy.
Proto několik fór svobodných národů vyhlásilo nedotknutelnost a neporušitelnost stávajících administrativně-teritoriálních hranic Ruské federace. Izrael dokázal na kousku nevýhodné půdy vybudovat stát, do kterého mohou přicházet a přicházejí žít Židé. V souladu s tím Arabové neusilují o Palestinu.
První podmínkou úspěchu postruských projektů tedy není území a historie, ale vybudování atraktivních modelů právních a demokratických zemí. Tatarstán, Baškirtostán, Ural, Sibiř, Ingerie, Dálný východ atd.
Je to regionální identita, vytváření politických národů, nikoli etnické rozpory – to je druhá podmínka úspěchu.
Třetí je mezinárodní uznání, budování vztahů se sousedy a integrace do mezinárodních sdružení, hledání a rozvíjení vztahů se spojenci.
A čtvrtým je vytváření a udržování pověsti států jako spolehlivých a odpovědných subjektů mezinárodních vztahů. V tomto případě jsou užitečné a poučné zkušenosti Izraele a pobaltských států. V opačném případě hrozí opakování zkušenosti z Gazy. Svoboda je vždy příležitostí k volbě. A samozřejmě i odpovědnost za ni.
A je tu ještě jeden důležitý aspekt. Na rozpad Ruska se mnozí na Západě dívají s velkou obavou, stejně jako svého času na rozpad SSSR. Ne každý na Západě rozumí specifikům Ruska. Tento faktor kdysi hrál proti Čečencům v jejich snaze o vyhlášení nezávislosti. Kreml hrál v tomto konfliktu silně na teroristickou strunu a mnozí západní politici s ním souhlasili.
Nyní je situace jiná, ale stále existují významné detaily. Pro úspěch postruských států je nezbytná mezinárodní podpora. Zároveň Kreml demonstruje „skvělé výkony“ burjatských tankistů, tuvinských pěšáků a podobně na Ukrajině. Nejsou to Moskvané, které posílá do války. Do stejné řady se zařadila i kauza židovského pogromu v Dagestánu.
Svět věnoval pozornost dvěma detailům:
1. Židovský pogrom, který se nestal a který zorganizovala FSB.
2. Dagestánci, kteří se dívají do turbíny letadla a hledají Židy.
Pro Kreml nastal ten správný čas, aby obyvatelstvu ruských regionů představil perspektivu jejich nezávislosti. Tím chci říci, že dnes by všechny struktury národních a regionálních osvobozeneckých hnutí měly brát v úvahu tyto faktory, které buď usnadňují, nebo brání jejich snahám stát se subjekty mezinárodních vztahů.
Autor je ruský podnikatel žijící v České republice, který má rovněž izraelské občanství.
