Rusko je umělý, zkrachovalý a fašistický stát

NÁZOR / V loňském roce vydal americký analytik a politolog polského původu Janusz Bugajski velmi zajímavou a aktuální knihu Failed State: A Guide to Russia’s Rupture (Neúspěšný stav: Průvodce rozpadem Ruska). Jedinou nevýhodou knihy je, že není dostupná rusky mluvícím čtenářům na internetu (na Ukrajině vyšla papírová verze). A co se týče obsahu, existují dva aspekty, na které je legitimní se podívat z trochu jiného úhlu.

Rusko je nepochybně zkrachovalý stát, bez ohledu na to, jak ostře na to z jedné strany reagují všechny opory ruského vlastenectví. Jak ty ortodoxní, tak ty liberální. Jak ty, které podporují Putina, tak ty, které jsou pro Rusko bez Putina. Jejich struktura se příliš neliší. Až na to, že ti druzí jsou inteligentnější a méně krvežízniví, i když se netají touhou bojovat za zachování celistvosti Ruska, a proto nevyvolávají na Západě odpor. Je v něm totiž, stejně jako v roce 1991, dost lidí, kteří chtějí zachovat Rusko v jeho současných hranicích.

Zároveň však pouhé konstatování této skutečnosti nic neznamená. Problém se totiž skládá ze dvou částí: ze státu samotného a z jeho obyvatel. Protože v Rusku jsou stát a jeho obyvatelé tradičně ve specifickém vztahu, nelze bez nich situaci hodnotit.

Neúspěch Ruska jako státu je dán především tím, že není schopno fungovat za normálních podmínek. V 90. letech se jim snažilo přizpůsobit, ale tento proces byl přerušen a převeden do formátu „vstávání z kolen“.

Jaké jsou hlavní příčiny této situace? Abychom to pochopili, je třeba Rusko analyzovat nejen z pohledu selhávajícího státu, ale především z pohledu uměřeného a racionálního státu. Ruské vedení zpočátku zneužívalo termín „umělý stát“ ve vztahu k postsovětským zemím a na základě toho s nimi budovalo své vztahy. Nikdo to však nebral vážně.

Pokud půjdeme touto cestou, pak je legitimní definovat kritéria „přirozeného státu“. Předpokládám, že „přirozený stát“ je institucí vývoje národa v historicky významném časovém období v mezinárodně uznávaných hranicích.

Tisíciletá historie Ruska v současných hranicích nebo v jejich blízkosti je falešná. Takových zemí je na světě jen o něco více než tucet, většina z nich v Evropě. Klasickými příklady jsou například: Švédsko, Holandsko, Polsko, Francie, Španělsko, Portugalsko nebo Řecko. Všechny ostatní státy vznikly později buď v důsledku sjednocení několika národů žijících na stejném území nebo v důsledku zániku jiných států, nebo vyhlásily nezávislost, případně vznikly na základě mezinárodních smluv. Proto by měly být charakterizovány jako „umělé“. Avšak to nijak neovlivňuje jejich fungování.

V hodnoceních hospodářského a sociálního rozvoje vypadají dobře, přestože většina z nich nemá tisíciletou historii státnosti. Tyto státy vytvořily politické národy, silné instituce atd. To znamená, že jsou racionálně uspořádané a díky tomu poměrně zavedené.

V důsledku toho neúspěch Ruska přímo vyplývá z kombinace dvou faktorů. Za prvé, z umělé povahy tohoto státu, který fungoval jako expandující impérium. Za druhé, z jeho extrémního iracionalismu.

Putin i většina takzvané opozice jsou samozřejmě v pokušení obojí zanedbávat. Za tímto účelem se Putin snaží ovládnout dějiny, politizovat umění a zároveň estetizovat politiku, prosadit extrémní etatismus pod záštitou ruského světa.

Opozičníci buď přísahají na lásku k Rusku a jeho „tisícileté“ historii z vězení nebo fantazírují o Překrásném Rusku budoucnosti (PRB, projekt Alexeje Navalného, pozn. red.) či dokonce o poskytnutí jakýchsi svobod národům a regionům Ruské federace, ale podstata se nemění.

Žádný z těchto faktorů nemůže žádné ruské vedení a za žádných okolností zanedbat. Umělý charakter ruského státu je nekonečnou řadou dobývání jiných národů a genocid vůči nim. Na takovém základě není možné vytvořit politický ruský národ.

Rozumný stát na tomto území lze vybudovat pouze zdola, a to na základě dobrovolného vzniku nového státu a vstupu do něj s ohledem na velké a většinou negativní historické zkušenosti.

Kreml se však snaží posílit moc jediným způsobem, kterému rozumí a který je možný – budováním fašistického státu. Fašismus sice začíná národní ideou, ale nakonec kvůli své totalitní povaze vede do slepé uličky a končí krachem.

Autor je ruský podnikatel žijící v České republice.