Ruský diktátor Vladimir Putin v kabině strategického bombardéru ТU-160 FOTO: Wikimedia / Presidential Press Service (Russia)
FOTO: Wikimedia / Presidential Press Service (Russia)
Norimberský rodák Markus Söder patří v německé politice k těžké váze. Od roku 2018 je v barvách Křesťansko-sociální unie (CSU) bavorským ministerským předsedou. A roku 2021 v rámci koalice CDU/CSU dokonce usiloval o kandidaturu na spolkového kancléře. Již mnohokrát dal během politické kariéry najevo, že má pochopení pro Putinův režim v Rusku, byť své postoje zahaluje do „státnických“ řečí o zahraničněpolitické a hospodářské odpovědnosti. Obzvláště ve střední a východní Evropě bychom měli Söderovi naslouchat, neboť veřejně odkrývá nebezpečnou slabost významné části německých politických elit pro Rusko a jeho zájmy.
Už se poněkud zapomnělo na Söderovu podivnou akci z dubna 2021, kdy se za Bavorsko předběžně dohodl s Ruskem na dodávce 2,5 milionu dávek vakcíny Sputnik-V, která postrádá evropskou certifikaci. Také v Německu byl za to ostře kritizován, neboť Rusko tehdy masivně provozovalo tzv. „vakcinační diplomacii“, a navíc ostentativně řinčelo zbraněmi u hranic s Ukrajinou.
Je Rusko jen obtížný partner?
Nyní Markus Söder své pochopení pro Rusko a jeho zájmy znovu veřejně deklaroval. Včera byl v prestižním německém deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung publikován s bavorským ministerským předsedou rozhovor, který vedli novináři Timo Frasch a Konrad Schuller. V návaznosti na Söderovy výroky je rozhovor uvozen skandálním titulkem: „Rusko není nepřítel Evropy.“ Situace je přitom horší než na jaře 2021, protože ruská vojska obkličují Ukrajinu ještě silněji a z více stran. Přestože se to nezdá pravděpodobné, nelze vůbec vyloučit, že iracionální a bojechtivý diktátor V. V. Putin vydá z Kremlu rozkaz k ruskému útoku na Ukrajinu.
A právě v této atmosféře se Söder dopouští výroků, které jdou daleko za hranici politického pragmatismu. Vlastně není překvapivé, že odmítá dodávky německých zbraní na Ukrajinu a ukrajinské členství v NATO považuje za nereálné. Tzv. „ukrajinskou krizi“ je prý třeba vyřešit diplomaticky. Šancí, jak dostat „partnery konfliktu“ ke společnému stolu, je dle něj například tradiční mnichovská bezpečnostní konference, která se uskuteční už v únoru 2022. Právě v Mnichově by se tak mohla konat jednání v tzv. normandském formátu (Německo, Francie, Rusko, Ukrajina), tj. bez USA.
Rusko je podle bavorského ministerského předsedy velmoc, a tak se k němu také musí přistupovat, což jistě zní libě uším kremelské suity kolem Putina a Lavrova. Söder vyjádřil naplno své pochopení pro Rusko, když pravil: „Rusko je obtížný partner, ale nikoliv nepřítel Evropy.“ To je ovšem kuriózní konstatování, neboť v rámci vojenské doktríny Ruské federace je pro Rusy hlavním rivalem NATO, jehož členy je větší část zemí Evropské unie včetně Německa. Rusko považuje celý Západ, tj. i Evropu, za systémového rivala a nepřítele – a vůbec se tím netají!
Buďme na Rusko hodní!
Jenže někdejší zájemce o křeslo spolkového kancléře to vidí jinak. I v případě, že by došlo ke konfliktu Ruska s Ukrajinou, nepředstavovaly by „stále nové hrozby“ a „tvrdší sankce“ řešení, vždyť se prý už ukázalo, že sankce příliš nefungují a často poškozují i samotné Německo. Například avizované vyloučení Ruska z finančního systému SWIFT by poškodilo německé zájmy. Stejně tak by bylo pro Německo problematické zastavení dodávek plynu z Ruska, což se, jak Söder připomíná, nestalo ani za studené války se Sovětským svazem. Pokud by spolková vláda stopla spuštění plynovodu Nordstream 2, měla by nejdříve vysvětlit, jaké má alternativy. Každopádně by omezení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, že v Německu bude „velmi chladno a velmi draho“. Zkrátka – podle bavorského ministerského předsedy musí Západ ve vztahu k Rusku usilovat o zabránění „agresi“ a „eskalaci“.
Je jasné, že Markus Söder se takticky vymezuje vůči nynější vládě spolkového kancléře Olafa Scholze. Jenže i spolková vláda, která jinak zdůrazňuje, že Rusko za případnou agresi zaplatí „vysokou cenu“, podivně lavíruje – nepřipojí se například k USA a Velké Británii, které se snaží dodávkami zbraní posílit obranyschopnost Ukrajiny. Prý to souvisí s německými dějinami. Německá spolková ministryně zahraničí Annalena Baerbocková se nechala slyšet, že problém má historickou dimenzi, protože takové dodávky by připomínaly německou invazi do Sovětského svazu. Je až dojemné, jak se Němci snaží být empatičtí vůči Rusku, ačkoliv agresí proti někdejšímu spojenci v roce 1941 trpěli paradoxně nejvíce Ukrajinci a Bělorusové!
Bavorský ministerský předseda má tak trochu pravdu, když vyhlašuje, že Rusko není nepřítel. Striktně vzato není Rusko nepřítelem Německa či Francie ani Rakouska či Maďarska atd. Je ovšem programově nepřítelem Evropy, pokud evropské země vystupují společně jako sjednocená síla. Nadto Rusko, věrno svým tradicím, přímo fanaticky nenávidí Západ, takže všemožně útočí na transatlantickou vazbu mezi Evropou a USA.
Mír na úkor jiných
Pokud si Němci, kteří se celkem pochopitelně štítí války, myslí, že ochraňují mír, tak se bohužel mýlí. Jenže i Markus Söder přece dobře ví, že mír mezi Ruskem a Evropou, resp. Západem je dávno minulostí. Stačí jen nezavírat oči před ruskou okupací částí Moldavska, Gruzie a Ukrajiny nebo před geopolitickou kolonizací Běloruska, Arménie a Kazachstánu. Ruské dezinformační kampani je vystaveno nejen Pobaltí, Polsko či Česko, ale stejně intenzivně i Německo. Markus Söder není žádný mírotvorce, jen nestydatě dává najevo, že i kdyby Rusko zaútočilo na Ukrajinu, nesmí se Německo vzdát svých kšeftů s Kremlem.
Řečeno s nadsázkou (i bez ní): Markus Söder je toliko regionální politik s celostátní ambicí, který nám však ukazuje slabiny nové spolkové vlády. Důležité je to především pro středoevropské země jako jsou Polsko a Česko nebo pro pobaltské a skandinávské státy, jež se cítí ohroženy ruským revizionismem a imperialismem. V rámci EU a NATO by Německo mělo být soustavně konfrontováno s názory těchto zemí, aby si více uvědomovalo, že byznys není vždy na prvním místě. A tzv. mír na úkor svobody a suverenity jiných států je většinou horší než válka, navíc jde o krátkozrakou zbabělost.
Ruská imperiální nenasytnost má i další nečekané konsekvence. Post-brexitová Velká Británie hledá svou novou úlohu na mezinárodní scéně a prosazuje tak zahraniční politiku, které je vůči Rusku znatelně tvrdší, než jak velí aktuální konsensus v EU. Nemluvě o tom, že se ve Finsku a Švédsku nyní vážně diskutuje o možném členství v NATO právě v reakci na rostoucí ruské vojenské provokace.
Ruská psychická deviace: láska a nenávist
V Německu jsem žil a pracoval sedm let v tehdejším Centru pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy v Lipsku, snad tedy nebude považováno za drzost, když se vůči německým (a vlastně i všem evropským) občanům dopustím jedné hraběcí rady: přečtěte si znovu knihy německého novináře Konrada Heidena (1901–1966), který hned po nástupu Adolfa Hitlera k moci odešel do exilu.
Heiden jako vůbec první sepsal Hitlerův kritický životopis a analyzoval hlavní myšlenky nacionálního socialismu. Varoval před hitlerovskou agresivitou, u níž diagnostikoval jak racionální plány, tak zcela iracionální (ba ezotericky orientované) sklony. Konstatoval, že se v Německu zrodila diktatura, jíž by ostatní země měly věřit její nabubřelé expanzivní plány. Dva roky před rozpoutáním nové světové války napsal: „Zčásti spočívá síla diktatur v tom, že zakrývají své slabosti. Ony samy je znají dobře a jsou na všechno připraveny.“
Heidenova premisa platí i o Putinově Rusku, které se již před mnoha lety vydalo vstříc sebedestruktivní katastrofě, do níž chce v jakémsi „gerojském“ rauši stáhnout nejprve Ukrajinu, poté Evropu a nakonec i celý Západ. Proč? Protože Rusové, nejen jejich politické a intelektuální elity, Evropu a Západ milují i nenávidí zároveň. Právě Němci by tuto národní psychickou deviaci mohli dobře chápat, vždyť pro to mají tak pěkné slovo: Hassliebe.
