Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg FOTO: ČTK/AP/Olivier Matthys
FOTO: ČTK/AP/Olivier Matthys
Krátce před Vánoci představilo ruské ministerstvo zahraničí dva návrhy: Smlouvu mezi Spojenými státy a Ruskou federací o bezpečnostních zárukách a Dohodu o opatřeních k zajištění bezpečnosti Ruské federace a členských států NATO. Předložení takových návrhů není překvapením, poněvadž se jedná o oblíbenou ruskou disciplínu.
Kvalitativní změnu představuje to, že v poslední dekádě Rusko enormně zvýšilo svou bojovou připravenost a své bezpečnostně-právní návrhy Kreml podpořil zcela reálnou hrozbou vojenské akce. Důležité momentum v ruské hře vytváří i obtížná situace amerického prezidenta Bidena. Pozitivní kvalitativní změnu na druhé straně představuje úspěšná adaptace Severoatlantické aliance na novou bezpečnostní situaci po ruské anexi Krymu i substantivní navýšení akceschopnosti ukrajinské armády. Obojí vytváří předpoklad sebevědomého jednání Západu, Českou republiku nevyjímaje. Ano, jednejme s Ruskem v Ženevě či Bruselu, zároveň ale přitvrďme. Kremlu je třeba vzkázat: „Pokud zaútočíte na Ukrajinu, dosáhnete přesného opaku toho, o co usilujete!“
Oblíbené ruské disciplíny
V letech 2008–2010 ovlivnily bezpečnostní diskurs mezi Ruskem a Západem tzv. Medveděvův návrh nové evropské bezpečnostní architektury a tzv. Lavrovův návrh o úpravě vztahů mezi členy Rady NATO– Rusko. Principy uvedené v obou návrzích směřovaly k omezení autonomie rozhodovacích procesů v rámci existujících euroatlantických organizací.
Přijetím Medveděvova návrhu „Evropské bezpečnostní smlouvy“ by Rusko získalo robustní právo veta v otázkách bezpečnosti v Evropě. Čertovo kopýtko představovaly zejména navrhované principy „nedělitelnosti bezpečnosti“ a „nepřípustnost posilování bezpečnosti jednoho státu nebo organizace na úkor jiných států“ (!). Jejich kodifikace v právně závazné smlouvě by Rusku umožnila prohlásit celou řadu aliančních aktivit za porušování nově definované „evropské bezpečnostní architektury“. NATO by bylo ochromeno a nemohlo by bez souhlasu Ruska podniknout žádné kroky k posílení bezpečnosti svých členů (zejména států střední a východní Evropy), jako byly protiraketová obrana, vojenská cvičení, změny v rozmístění sil či modernizace velitelské infrastruktury. Tedy přesně to, co bylo nezbytné učinit o pět let později po ruské anexi Krymu!
Lavrovův návrh „Dohody o základních principech upravujících vztahy mezi členy Rady NATO–Rusko v bezpečnostní sféře“ kromě všeho výše uvedeného obsahoval i kodifikaci omezení rozmísťování „významných ozbrojených sil v Evropě“. To by vylučovalo jakékoli umístění vojsk na území nových členských států NATO.
Tento kontroverzní odstavec Lavrovova návrhu byl určen k přijetí pouze těm zemím, které byly členy Aliance již v roce 1997, kdy byl podepsán „Zakládající akt“ zřizující Radu NATO–Rusko. Česko, Polsko a Maďarsko tedy o jeho přijetí rozhodovat neměly! Bylo to velmi zákeřně promyšlené. Staré členské státy Aliance totiž mohly tyto principy snadno přijmout, protože na svých územích již dostatečnou infrastrukturu a jednotky NATO měly.
Medveděvův a Lavrovův návrh se staly testem soudržnosti a solidarity uvnitř NATO. Testování trvalo dva roky a vyžádalo si mnoho náročných jednání, než se oba návrhy podařilo bezpečně „zaparkovat“ do debatní platformy tzv. „Korfského procesu“ v rámci OBSE. Jejím výstupem neměl být žádný závazný dokument, záměr tudíž Rusku nevyšel. Jak už je ale u něj zvykem, bylo jasné, že testování tímto nekončí.
Podíváme-li se na ruská ultimáta ze 17. prosince loňského roku, najdeme v nich nápadně podobný rukopis. „Smlouva mezi Spojenými státy a Ruskou federací o bezpečnostních zárukách“ by Moskvě a Washingtonu nedovolovala rozmístění jaderných zbraní mimo jejich státní území. To by znamenalo konec aliančního sdílení jaderného břemene (americké taktické jaderné bomby umístěné na evropské půdě a nesené evropskými letadly), které je jednou ze základních os transatlantické bezpečnostní vazby. Rusko by si ale svůj rozsáhlý arzenál taktických jaderných zbraní u hranic s NATO samozřejmě ponechalo.
„Dohoda o opatřeních k zajištění bezpečnosti Ruské federace a členských států NATO“ by vyžadovala, aby Rusko a NATO nerozmisťovaly další jednotky a zbraně mimo země, které byly v Alianci v květnu 1997, tedy opět před přijetím Česka, Maďarska a Polska. NATO by muselo upustit od vojenských aktivit na Ukrajině, ve východní Evropě, na Kavkaze a ve střední Asii. Implikovalo by to i stažení předsunutých vojenských praporů NATO rozmístěných v Pobaltí v reakci na ruskou anexi Krymu.
Zopakování stejné strategie Kremlu po 13 letech by nás nemělo překvapovat. Rusko a jeho imperiální ambice jsou víceméně stejné od dob cara Petra Velikého. Jenom taktika v jejich naplňování je u současného Ruska přece jen odlišná od supervelmoci, jíž byl Sovětský svaz. Nespočívá již ve vojenské porážce Západu, ale v něčem, co nazývám „dvojité rozštěpení“ (double decoupling). Paralelními cíli jsou oddělení Spojených států od Evropy a oddělení západní Evropy od evropských zemí náležejících kdysi do sovětské sféry vlivu. Rusko ví, že mezi evropskými státy, jakkoliv sdruženými do multilaterálních organizací NATO či EU, budou vždy existovat rozdíly v hodnocení hrozeb.
Silná Francie či Německo nemohou mít identický pohled na východní hrozbu jako slabá Česká republika. V pohodlném geopolitickém kontextu usazené Nizozemsko nemůže hodnotit ruskou hrozbu shodně jako s Ruskem bezprostředně sousedící Litva.
Rozdíly v hodnocení hrozeb mohou vytvářet politickou nesoudržnost Severoatlantické aliance. A právě proto je Rusko přiživuje. Mimo jiné tím, že země západní Evropy neohrožuje ve stejném měřítku jako země Evropy střední a východní. Rusko již nemíří svými raketami na Berlín, Paříž či Londýn. Schopnosti, do nichž Rusko nejvíce investuje, ať už jsou to vysoká bojová pohotovost, bleskové rozvinutí útoku či sofistikované raketové systémy, mají potenciál ohrozit zejména východní křídlo NATO, k němuž patří i Česko.
I pro diskutované hypersonické zbraně Rusko zatím nemá dostatečné zpravodajské, sledovací, průzkumné schopnosti („ISR“), aby je mohlo zaměřovat dál než do Pobaltí či Polska. Tím vším je cíleně vysílán západní Evropě vzkaz, že východní Evropa je ohledně Ruska zbytečně hysterická.
Kvalitativní změna od dob Medveděvova a Lavrovova návrhu
Od války s Gruzií v roce 2008 dosáhlo Rusko velkého pokroku ve schopnosti rychlého nasazení vojenské síly za hranicemi a rychlé mobilizace státně-bezpečnostního aparátu. Ruská armáda ukázala umění rychlých přesunů vojenské techniky na velké vzdálenosti, po silnicích i železnici. Dále je zdokonalován koncept rozvinutí protiraketového a protileteckého deštníku nad dobytým územím (tzv. Anti-Access/Area Denial system).
Za dobu, kdy se Spojené státy v rámci procesu „new-Start“ soustředily na omezení strategických jaderných zbraní, Rusko dobudovalo obrovský arzenál v kategorii menších taktických jaderných zbraní. Udržuje tisíce hlavic na tak široké paletě nosičů, kterou nedisponuje žádná jiná země světa. Zahrnuje námořní i pozemní rakety, střely s plochou dráhou letu vypalované ze vzduchu, torpéda, hloubkové miny, rakety vzduch-země, gravitační bomby, a dokonce i podvodní jaderný dron.
Tyto ruské „taktické“ jaderné zbraně mají velký demonstrativní potenciál. Dokonale zapadají do vojenské strategie limitovaných, deeskalačních jaderných útoků, kdy by Rusko v případě střetu s technologicky vyspělejším soupeřem sáhlo k přesně kalibrovanému jadernému útoku proti jeho bojovým i velícím centrům. Počítá přitom se slabostí „dekadentní“ západní společnosti, která by za této situace vyvinula na vlastní politiky tlak, aby s Ruskem raději vyjednávali.
Na rozdíl od let 2008–2010 podložilo Rusko své strategicko-diplomatické úsilí rozmístěním naprosto kredibilní síly, která může zaútočit na sousední zemi. Na počátku roku 2021 navýšilo podél ukrajinské hranice počet svých vojáků až na 100 tisíc. Část se jich v průběhu léta stáhla. Zůstala však 41. ruská armáda v oblasti Voroněže, část první tankové armády, jednotky rozpuštěné po konci studené války a obnovené po anexi Krymu a 58. armády, která se „proslavila“ v rusko-gruzínské válce. Zatímco na jaře demonstrovalo Rusko schopnost přesunů vojsk na velké vzdálenosti a budování jejich logistického zázemí, na podzim provedlo rozmístění jednotek na předsunuté bojové pozice.
Důležitým aspektem je aktuální slabost amerického prezidenta. Nelze vyloučit, že ve volbách v listopadu 2022 ztratí Demokratická strana těsnou většinu v obou komorách Kongresu. I proto se administrativa snaží pokročit v programu obnovy infrastruktury a ekonomiky Spojených států. Kongresem úspěšně prošel zákon o investicích do infrastruktury a pracovních míst ve výši 1 bilionu dolarů, který má modernizovat americkou dopravu, komunikační systém, hospodaření s vodou a distribuci elektřiny.
Zároveň administrativa čelí potížím kvůli odporu republikánů a vlastních senátorů při prosazování další stěžejní legislativy nazvané „Build Back Better Framework“. Balíček v hodnotě 1,75 bilionu dolarů zahrnuje investice v oblasti ekonomiky, sociálního zabezpečení a klimatu. Svědčí to o hloubce rozporů, které v Demokratické straně panují mezi umírněnými a progresivisty a znesnadňují prezidentovi řídit vlastní stranu.
Připočteme-li rostoucí inflaci dosahující 6,8 procenta, tedy nejvyšší míru od roku 1982, je pokles veřejné podpory pro Joea Bidena na 43 procent jen logickým vyústěním. V reakci na to musí prezident investovat většinu zdrojů na podporu vnitřní rekonstrukce země, spíše než se pouštět do zásadních řešení problémů na globální scéně. Konsekvence politiky označované „Homeland First“ (namísto Trumpovy „America First“) samozřejmě Rusové velmi pečlivě sledují.
Kvalitativní změna na straně NATO
Severoatlantická aliance od anexe Krymu prokázala schopnost adaptace na novou bezpečnostně-politickou realitu. Došlo k přijetí nových politicko-strategických dokumentů. Byla založena nová alianční velitelství na východním křídle NATO. Světlo světa spatřily nové typy jednotek rychlé reakce. Vznikla tzv. posílená předsunutá přítomnost praporů NATO v Pobaltí. Na rotační bázi působí tisíce amerických vojáků nově v Polsku, které navíc ve spolupráci s Norskem testuje raketové systémy schopné bleskově a velmi účinně zasáhnout cíle v Rusku. Ozbrojené síly ve všech třech pobaltských zemích konsekventně budují obrněné síly a jsou dnes technicky i takticky na mnohem vyšší úrovni než před sedmi lety. Totéž platí pro Rumunsko. Stranou nezůstává ani Česko budující na základě zadání aliančního obranného plánování těžkou obrněnou brigádu (7. mechanizovaná brigáda).
Aktuálně potřebuje Aliance ještě zvýšit rychlost rozhodovacího procesu v případě konfliktu. Zejména pokud jde o doplnění sil rychlé a okamžité reakce – jejichž počet na zastavení případného útoku Ruska nestačí – o tzv. následné síly (follow-on forces). I to je ale nyní lépe řešitelné než dříve. Pro nově vzniklá alianční velitelství v Polsku (ve Štětíně a Elblągu) mohou být trvale vyčleněny jednotky, které by začaly pod jejich velením bojovat dříve, než bude spuštěno pomalejší klasické alianční „generování sil“. Mohou být složeny například z komponent americké bojové brigády v Polsku a dobrovolných příspěvků dalších zemí, třeba i České republiky.
Možnosti pomoci také Ukrajině – tedy za hranicemi NATO – jsou sice limitované, ale nikoliv nulové. Bývalý velitel americké armády v Evropě Ben Hodges navrhuje kromě urychlení nasmlouvaných dodávek zbraní i výcvik integrované ukrajinské protivzdušné/raketové obrany na letecké základně Ramstein v Německu, cvičení vojenské mobility na Ukrajině, dodávky dronů z Turecka nebo USA, posílení ukrajinských pobřežních protilodních raketových schopností či výcvik ukrajinských speciálních sil americkými „Zelenými barety“. Taková pomoc může učinit z Ukrajiny celkem těžké sousto pro kremelské choutky, zvláště připočteme-li k tomu, že ukrajinská armáda je dnes velmi motivovanou, disciplinovanou silou a nechybí jí přímé bojové zkušenosti.
Doporučení pro Česko
Eventualita ruské invaze na Ukrajinu je nyní zcela reálná. To ale ještě neznamená, že k ní nakonec dojde. Rusko umí napnout nervy Západu k prasknutí a vynutit si tím jednání. Nejde o nic nového. Například již karibská krize z roku 1962 neskončila jen vítězstvím Kennedyho, neboť Chruščov tehdy dosáhl stažení amerických raket z Turecka a Itálie.
Jde o Ukrajinu, ovšem je to i globální hra. Hlavním adresátem ruských aktivit je Bílý dům. Tento týden mají proběhnout jednání v Ženevě i v Bruselu na půdoryse od Krymu zmrazené Rady NATO–Rusko. Jednání ale nestačí. Jestliže Kreml podporuje svou diplomacii vojenskou silou, musí tak činit i Západ. Česká vláda by měla spolu s dalšími spojenci z regionu aktivně podpořit apel 24 bývalých vysokých amerických generálů a představitelů administrativy, aby NATO deklarovalo, že v reakci na útok rozmístí v Pobaltí a Rumunsku stálé vojenské základny. Měli bychom usilovat o to, aby právě tato hrozba byla oficiální pozicí NATO pro jednání s Ruskem.
Následovat ovšem musí i zcela konkrétní vojenské kroky. Příklady jsem ukázal v článku Ruská vojska u ukrajinských hranic: Co je vlastně politicko-strategickým záměrem Kremlu? Jsou i méně náročné možnosti signalizace připravenosti prostřednictvím Armády České republiky. Můžeme zvýšit pohotovost naší jednotky elektronického boje, poslat vojáky místo na polsko-běloruskou hranici spíše do mezinárodního výcvikového centra na Ukrajině, zmrazit implementaci Vídeňského dokumentu, která umožňuje Rusům jezdit k nám na vojenské inspekce atd. Hodně lidí u nás nadšeně sdílí hashtag „WeAreNATO“. Právě teď máme šanci to opravdu dokázat!
Martin Svárovský je vedoucím Programu bezpečnostních strategií v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty. Působil v Kanceláři prezidenta republiky (za Václava Havla), poté v diplomatických službách jako zástupce velvyslance v Budapešti (2002–2006) a Varšavě (2010–2014), jako zástupce ředitele Odboru střední Evropy a posléze Odboru analyticko-plánovacího MZV ČR. Je autorem koncepce Česko-polského fóra, poradcem místopředsedy Poslanecké sněmovny PČR a předsedy jejího Výboru pro evropské záležitosti.
