Andrej Zubov FOTO: ČTK / Václav Šálek
FOTO: ČTK / Václav Šálek
Uznání nezávislosti tzv. Luhanské a Doněcké lidové republiky nebylo rozhodně cílem ruské diplomatické a vojenské kampaně posledních tří měsíců. Tato území i tak byla fakticky od roku 2014 mimo moc ukrajinské vlády, ekonomicky jsou zcela nesoběstačná a neskýtají idealizovaný obrázek pro dovolenou jako Krym nebo Abcházie. Rusko na sebe vzalo pouze nové těžké břemeno bez jakýchkoliv výhod.
V právním smyslu jsou nedávné kroky k uznání oněch tzv. republik nehorázným aktem porušení zásad mezinárodního práva a novým aktem dělení Ukrajiny. Druhým, pokud za první takový krok budeme považovat anexi Krymu v březnu 2014. Tímto uznáním byly „roztrhány na kusy“ minské dohody, které byly přitom pro Rusko mimořádně výhodné, a Ukrajina byla zbavena jakýchkoliv závazků k jejich naplňování. Zcela byl také zničen tzv. normandský formát. Západ a Ukrajina nyní čelí Rusku bez jakýchkoliv diplomatických „polštářů“. A to je krajně nebezpečné. Není jasné, proč by se Putin k takovému kroku rozhodl, pokud by neměl rozmyšlený následující krok.
A další krok je takřka očividný. Není přece náhoda, že Spojené státy americké stahují své diplomaty z ukrajinského Lvova do Polska. Svět čeká velká válka. Scénář je prostý.
Ruská vojska již oficiálně okupují Luhanskou a Doněckou oblast. To už se stalo. Byla podepsána dohoda o vzájemné pomoci mezi oběma tzv. republikami a Ruskem. Dochází k fingovaným pokusům, jako by se ukrajinská armáda chystala získat pod svou kontrolu obě odtržené části Donbasu. Rusko pak v reakci na to buď vyhlásí Ukrajině válku v souladu s právě podepsanými dohodami, anebo začne Ukrajinu „nutit k míru“ i bez formálního vyhlášení války.
Pouze pokud začne stahování ruských jednotek z Běloruska a ruských oblastí hraničících s Ukrajinou do hloubi Ruska, pokud se obrovská flotila, soustředěná na Krymu a u Novorossijsku, zaměřená na Oděsu a Cherson, znovu rozptýlí do různých moří a velké vyloďovací lodě proplují Bosporem do Středozemního moře, teprve poté budeme moci klidně vydechnout.
Znamenalo by to, že se Putin spokojil s Luhanskem a Doněckem a dovolil vojákům, unaveným dlouhou zimou, aby se vrátili na své základny. Pokud však armáda a loďstvo zůstanou připraveny v bojových formacích, pak musíme očekávat velkou invazi se strašlivými následky. A to v nejbližších dnech. Delší dobu už vojsko totiž nemůže jen tak zůstat na místě.
Putinův projev dýchal zuřivou nenávistí k samotné existenci samostatného ukrajinského státu. Stejně jako mnozí ruští imperialisté je i on ochoten uronit slzu při poslechu ukrajinských písní, s chutí sníst ukrajinskou domácí klobásu a zapít ji vodkou. Ovšem snést ukrajinský stát je pro něj nemožné. Pokud totiž existuje Ukrajina jako nezávislá země, pak nemůže existovat ruské impérium, ať už v carském nebo bolševickém hávu.
A z toho pramení i ono do očí bijící falšování historie. Lenina, vraha ukrajinského lidu a kata ukrajinské svobody, který ji zadusil v lednu-únoru 1918 (vzpomeňme na „Bílou gardu“ Michaila Bulgakova) a znovu po Rižském míru v březnu 1921, prohlásil Putin za zakladatele ukrajinského státu. Fantastická lež! Ukrajina vyhlásila svou nezávislost už 9. ledna 1918, bezprostředně poté, co Lenin a Trockij rozehnali ruské Ústavodárné shromáždění, na jehož činnosti se ukrajinští poslanci hodlali aktivně podílet. Lenin je tak sice příčinou ukrajinské nezávislosti, ale v žádném případě jejím dárcem.
V ruštině je rozdíl mezi slovy „díky“ a „kvůli“. Ukrajina se osamostatnila v lednu 1918 kvůli Leninovi, nikoliv však díky Leninovi. Putin slíbil, že ukáže Ukrajincům dekomunizaci a pomstí se za odstraňování Leninových pomníků. Kypí zlobou a žízní po tom, aby všichni, kdo se provinili zneuctěním jeho idolu, byli jmenovitě souzeni. I to naznačil ve svém projevu. Jenže nikoliv bez důvodu odstranili Ukrajinci všechny ty Leniny. Jen Stalin se může s Leninem srovnávat v hrozné krutosti, kterou tito bolševičtí vůdci rozpoutali vůči ukrajinskému lidu.
Obávám se, že uznání tzv. Luhanské a Doněcké lidové republiky je jen začátek. Putin na boj o Ukrajinu vsadil vše, i svůj celoživotní sen o odčinění „největší geopolitické katastrofy 20. století“, kterou byl pro něj rozpad Sovětského svazu, jak řekl už v roce 2004. Přízrak zhrouceného impéria ho ponouká k novým zločinům. Dej Bůh, abych se mýlil.
Prof. Andrej Zubov je ruský historik, religionista a politolog, mimo jiné hlavní autor přelomových Dějin Ruska 20. století. Jako kritik putinovského režimu a ruské anexe Krymu byl propuštěn ze Státního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) v Moskvě, angažuje se v opozičním hnutí.
Text je publikován s laskavým souhlasem autora v překladu a redakční úpravě Petra Hlaváčka.
