Někdy přijde komunistům i nějaká mládež. Komunistická demonstrace v Moskvě v roce 2009. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0
Formálně je dnešní Komunistická strana Ruské federace jinou stranou, než byla ta, které od roku 1917 vládla v Sovětském svazu. Konec SSSR znamenal i její zánik.
Úpadek moci KSSS začal ovšem již dřív, v březnu 1990, kdy státní orgány zastínily významem ty stranické, což do té doby nebylo myslitelné. Od té doby až do rozpadu Sovětského svazu řídil zemi Michail Gorbačov ze své nově vytvořené funkce prezidenta Sovětského svazu a ústřední stranický aparát už nehrál v sovětských záležitostech praktickou roli. Strana se také začala posouvat spíše k sociálně demokratickému pojetí. Zůstaly v ní ale staré konzervativní elementy, které vedly nakonec v létě 1991 k neúspěšnému pokusu o puč.
Když se Gorbačov po krachu puče vrátil 21. srpna 1991 k moci, ovšem už značně otřesené, byla 29. srpna 1991 činnost KSSS pozastavena v celé zemi. Nakonec 6. listopadu Boris Jelcin zakázal činnost strany v Rusku a 25. prosince Gorbačov odstoupil z funkce prezidenta. Dne 30. listopadu 1992 ruský Ústavní soud dokonce zakázal, aby byla KSSS kdykoli znovu založena. Přijal Jelcinův argument, že KSSS nebyla skutečnou stranou, ale zločineckou organizací, která v rozporu se sovětskou ústavou vládla v Sovětském svazu jako diktatura.
Zakázat stranu ještě neznamená, že zmizí straníci. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se ruští stoupenci tradice KSSS znova dali dohromady v Komunistické straně Ruské federace (KPRF). Od roku 1993 ji vede Gennadij Zjuganov, který jako mladý komunistický aparátčík v 80. letech kritizoval perestrojkové reformy Michaila Gorbačova a v roce 2010 volal po „restalinizaci“ Ruska. V době rostoucí moci Vladimira Putina tato strana byla považována za oporu Kremlu a prvek „systémové opozice“. Teď se ale věc začíná trochu komplikovat.
O tom, jaký poněkud nečekaný posun nastal, píše na Themoscowtimes.com Mark Galeotti.
„V posledních dvou desetiletích byla KPRF pevnou součástí teatrální falešné politiky, kterou Kreml tak účinně využíval k vytvoření hybridního režimu, který byl autoritářský, a přesto nebyl zcela nedemokratický. Byla tu proto, aby nasávala protestní hlasy skutečných levičáků i sovětských nostalgiků, aby křičela a stěžovala si, mávala rudými transparenty a pochodovala za portréty Stalina, ale nikdy se vládě skutečně nepostavila, když na tom záleželo. Stejně jako druhá hlavní systémová opoziční strana, ultranacionalističtí Liberální demokraté Vladimira Žirinovského, měla totiž v mnoha ohledech i ona za úkol být tak neatraktivní a nevolitelná, že kremelská ‚strana moci‘ Jednotné Rusko mohla ve srovnání s ní vypadat dokonce přitažlivě.“
V poslední době se ale Kreml už ani moc nenamáhá hrát nějakou hru na demokracii a chce potlačit jakoukoli kritiku. To ale dolehlo najednou i na komunisty, a to docela konkrétně. Začali mít problém i komunističtí kandidáti.
Galeotti píše: „Nejvýraznějším krokem je, že Pavel Grudinin, agrární milionář, který kandidoval proti Putinovi v prezidentských volbách v roce 2018 a který měl být na kandidátce komunistické strany pro zářijové volby třetí po Zjuganovovi a kosmonautce Světlaně Savické, dostal od Ústřední volební komise zákaz vstupu. Důvodem je, že porušuje pravidla zakazující kandidátům vlastnit majetek v zahraničí, přestože upozorňuje, že v roce 2017 se zbavil svých akcií v belizské společnosti Bontro Ltd. a samotná firma byla v roce 2019 uzavřena. Viditelně rozzuřený Zjuganov to označil za projev ‚fašizace‘ země, která se vyznačuje ‚silovými represemi proti opozici, špinavými nájezdy na lidové podniky, falešnými důchody, kanibalskými reformami, divokým vydíráním, nesčetnými daněmi‘.“
Komunisté teď požádali o povolení k uspořádání protestních shromáždění ve dnech 14. až 19. srpna a 1. září a z úst vysokých stranických představitelů zaznívají varování, že i když povolení nedostanou, stejně se v ulicích protestovat bude.
Proč najednou taková revolučnost? Protože to Kreml zřejmě trochu přehnal a při pohledu na špatné preference strany Jednotné Rusko na své tiché spojence zapomněl. Ti ale měli jistotu svých křesel a ta by najednou mohla zmizet. Zjuganov podle Galeottiho pravděpodobně nemá příliš na výběr.
„Na jedné straně hrozí KPRF marginalizace. Na straně druhé na Zjuganova tlačí mladší generace komunistů, kteří skutečně věří, že náplní práce opozice je oponovat. Někteří z nich si zachovávají vazby na Navalného lidi a doufají, že využijí jeho kampaně Chytré hlasování, která má podpořit taktické hlasování proti Jednotnému Rusku. Například poslanec KPRF v Saratovské oblasti a populární youtuber Nikolaj Bondarenko, kterému bylo rovněž zakázáno kandidovat na základě obvinění z šíření extremistické propagandy, byl v únoru zadržen při účasti na mítincích podporujících Navalného. Někdejší KPRF se ocitla v neznámé situaci, kdy s ní Kreml zachází jako s opoziční stranou. To jí může dát příležitost, aby se znovu definovala jako skutečná a seriózní politická síla, zejména pokud se jí podaří překročit svá známá témata – vyšší důchody a úcta k válečným veteránům.“
Komunisté mají výhodu nezávislého politického aparátu, nedají se obvinit z toho, že jsou „poskoky Západu“, a navíc ústrky ze strany Kremlu mohou představit jako boj mezi „vlasteneckými levicovými silami“ a „liberálně-oligarchickou smečkou, která se zmocnila země v roce 1991 a drží se zuby nehty moci“.
Další vývoj bude nepochybně ještě zajímavý a napadá nás u něj známý výrok: „Škoda, že tam nemohou prohrát všichni.“ Rusko je nepochybně země netušených možností, byť bohužel poněkud předvídatelného vývoje. Aspoň pokud jde o nejbližší dobu.
