Ilustrační foto FOTO: rk.gov.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: rk.gov.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Sociologické průzkumy ukazují, že pro chudé a na státu závislé obyvatelstvo Ruska hraje vědomí, že je poddaným „velmoci“, mimořádně důležitou kompenzační roli. Rusové dokážou současně prožívat hrdost na svou zemi a těžko potlačitelný stud, protože velký národ a bohatá země má obyvatelstvo, které žije v chudobě a zmatku.
Sociolog Lev Gudkov ve svém článku na webu gorby.media píše, že oba tyto prožitky a vnímání země i sebe sama tvoří „jeden komplex silou srovnatelných prožitků“. „Hrdost“ v průběhu sociologických průzkumů agentury Levada Centrum v různých letech uvedlo 49 procent (1994) až 83 procent (2017) lidí. „Stud a znechucení“ při pomyšlení na zemi a její minulost od 78 procent v roce 1989 do 48 procent v roce 2021. Vrcholy identifikace Rusů s Ruskem jako „velmocí“ se objevují (se změnou během jednoho roku) během vojenských kampaní a v okamžicích prudkého nárůstu propagandy, která vzbuzuje pocity pomsty a dominance v postsovětském prostoru. Bylo to za druhé čečenské války v roce 2000, za války s Gruzií, která proběhla v roce 2008 (průzkum 2009), a po anexi Krymu pod heslem „Krymnaš“ roku 2014 (průzkum 2015).
Lev Gudkov konstatuje, že na jejich pozadí těchto vln hrdosti jsou patrné dva výkyvy. Jeden nastal v lednu 2005 kvůli novému zákonu, který zrušil benefity léta poskytované důchodcům, válečným veteránům, invalidům a dalším osobám. Přibližně 32 milionů osob si tehdy mělo začít platit plné náklady na bydlení. Bylo jim také zrušeno právo na bezplatnou jízdu veřejnou dopravou. Podle nového zákona jim byly tyto dávky nahrazeny platbami v hotovosti, takzvanou monetizací dávek. Demonstranti si však stěžovali, že jejich náklady na bydlení a cena jízdenek ve veřejných autobusech a vlacích od 1. ledna 2005 vzrostly a že nové platby to dostatečně nevyrovnávají.
Další masové protesty se týkaly střední třídy v letech 2011 až 2013. To bylo v době návratu Vladimira Putina do funkce prezidenta, kterou přechodně na základě zjevné dohody jen formálně posvěcené volbami zastával jedno období Dmitrij Medveděv. Protesty byly brutálně potlačeny.
Gudkov soudí, že „snahu ideologů současného režimu o změnu důrazu ve vnímání velikosti státu – přesun od sociálních dávek k fantomům tradičních hodnot a militarismu, mystice tisíciletého Ruska – lze uznat za úspěšnou jen částečně“. Přes všechny snahy o vlasteneckou mobilizaci by podle průzkumů většina Rusů „skutečně“ chtěla žít v zemi, byť ne vojensky nejsilnější, ne ve „velmoci“, ale s vysokou úrovní a kvalitou života, třeba i v malé, ale čisté, útulné a mírumilovné zemi.
V průměru za posledních 25 let by 76 procent respondentů „dalo přednost tomu, aby hlavní úsilí ruského státu směřovalo k dosažení vysoké úrovně blahobytu občanů“, nikoliv k „budování vojenské síly Ruska“. Vojenskou sílu za hlavní prioritu považovalo pouze 16 procent respondentů.
„Funkcí ,Ruska jako velmoci‘ je nejen utěšovat a vyvyšovat průměrného člověka v jeho vlastních očích, ale také přepínat těžiště vědomí z vnitřních životních potíží na zápletky a témata virtuální scény geopolitického soupeření. Problém spočívá jinde – v pochopení, jakou roli (nebo, jak říkají sociologové, jakou funkci při udržování integrace společnosti) tyto vjemy ve společnosti hrají, jaká je míra jejich rozšíření v masách obyvatelstva a jaké skupiny je využívají pro své zájmy a cíle,“ píše sociolog.
Pro naprostou většinu obyvatelstva (62 až 66 procent) se představa „impéria“ spojuje především s hrdými a exaltovanými představami Ruska jako „velmoci“, což ale nutně neznamená vojenskou expanzi nebo nátlak silou na jiné země. Militaristické expanzionistické postoje však v různých letech sdílí čtvrtina až třetina obyvatel (v průměru 27 procent), ačkoli menšina, tři až devět procent, rozhodně schvaluje připravenost Ruska vnutit svou moc jiným národům a zemím.
Jiná věc je, že od většiny obyvatelstva nelze očekávat, že by takové státní lidé odporovali. Spíše se tu ztotožnění se státem nárokujícím si autoritu a status „velmoci“ projevuje jako pasivní konformismus a oportunismus.
Jak ukazují další průzkumy, ideologická propaganda dosáhla změny myšlení velmi rychle. V květnu 2021 se 56 procent Rusů shodlo na tom, že Stalin byl „velký vůdce“, což je dvojnásobek oproti roku 2016. Znovu se ve veřejném prostoru objevují dříve nemyslitelné názory, třeba připisování masové vraždy tisíců polských důstojníků v Katyni Němcům, ač je známým faktem, že zločin provedla sovětská tajná policie NKVD. Vězeňské tábory gulag byly označeny za „vstupenku do lepšího života“ a podobně. Putinův režim se snaží odstranit všechno, co by na „slavnou minulost“ velké země vrhlo nějaký temný stín.
