Kirill s Volodinem, Medveděvem, Lavrovem, Šojgu a dalšími významnými představiteli Putinova režimu během Putinova prezidentského projevu ve Federálním shromáždění 21. února 2023. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Kremlin.ru
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY 4.0/Kremlin.ru
Vladimir Putin už byl nominován jako hlavní kandidát v takzvaných prezidentských volbách a v březnu zjevně vyhraje a bude moci v Kremlu pokračovat dalších šest let. Dojde potom k nějakým změnám? „V autoritářských volbách je výsledek předvídatelný a důsledky nepředvídatelné. Zatímco v demokratických volbách je naopak výsledek těžko předvídatelný, zatímco důsledky jednotlivých možností předvídat lze,“ říká politoložka Jekatěrina Šulmanová v rozhovoru na kanálu Chodorkovskij Live.
Výsledek těchto voleb je znám předem, tak to nikoho nezajímá, říká politoložka. Zajímavější jsou spíše „nepředvídatelné důsledky“. Tohle už Rusové znají.
„Příkladem, na který ještě všichni nezapomněli, jsou volby v roce 2018, prezidentské volby a bezprostředně následující zvýšení věku odchodu do důchodu. O ničem takovém se samozřejmě v žádném volebním programu ani v předvolebních projevech nemluvilo. Zesílenou militarizaci ruského rozpočtového procesu a ruského průmyslu, která začala po roce 2018, také nikdo nesliboval. Totéž platí i pro volby v roce 2024. To znamená, že po volbách, pokud celá kampaň proběhne hladce, pokud organizátory nečekají žádná překvapení, se takzvaná nepopulární rozhodnutí často odkládají na povolební období. Jestliže minule to bylo zvýšení věku odchodu do důchodu, tentokrát to může být zintenzivnění mobilizační kampaně, mohou to být nějaká omezení, řekněme finančního charakteru,“ říká Šulmanová.
Pokud se skutečně v roce 2024 plánuje takový růst výdajů a příjmů, jaký uvedlo ministerstvo financí ve schváleném federálním rozpočtu, pak se budou muset nějakým způsobem najít další zdroje financování. A samozřejmě se v hlavách státních finančníků objeví myšlenka vzít lidem peníze.
Po každých volbách přichází podle politoložky nějaký druh kocoviny, protože stoupenci vítězného kandidáta jsou zklamáni, že se neplní všechny sliby. V autoritářských režimech je to podle ní ještě ostřejší. Loajální jádro očekává udržení nějaké stability. Když se potom najednou zvyšuje odchod věku do důchodu nebo vyhlásí mobilizace (o čemž před volbami vůbec nebyla řeč), jsou nespokojeni. Po (navíc zfalšovaných) volbách v Bělorusku došlo najednou k tomu, že země přišla o svoji suverenitu a došlo k nečekaně mohutným protestům. „Takové procesy náhlé politizace v nepolitizované společnosti mohou být poměrně rychlé. To znamená, že se mohou nezadržitelně rozjet. Pod vlivem různých faktorů.“
Ruská společnost podle Jekatěriny Šulmanové dnes působí velmi depresivním dojmem a týká se to i stoupenců režimu. Už není ani žádný spotřebitelský optimismus. Paradoxem je, že k tomu přispělo i mluvení o neúspěšné ukrajinské protiofenzivě. Kdyby se Ukrajincům povedl nějaký průlom, mohlo by se mluvit o ohrožení a lidé by se semkli (proti NATO) pod praporem. Jenže se nic neděje, fronta zamrzla a manželky mobilizovaných se najednou na protestech ptají, co dělá Rusko v cizí zemi. Volební kampaň se vede pozoruhodně neokázalým způsobem, jako by na ni vedení země ani nechtělo moc upozorňovat. Zřejmě je to dáno tím, že není lidem co slíbit.
Všechny průzkumy ukazují, že rozhodných stoupenců války je deset až patnáct procent a stabilita režimu je ve skutečnosti křehká.
„Jak může být tato rovnováha narušena, jsme téměř viděli během mobilizace, která trvala necelý měsíc, byla narychlo omezena a dále veškeré úsilí propagandistické mašinérie směřovalo k ujištění lidí, že se nebude opakovat. Tak strašné to bylo. Bylo to hrozné pro občany, bylo to téměř neúnosné pro samotný systém. Všimněte si, že i nyní možná nejviditelnější politická hrozba režimu pochází od manželek mobilizovaných. Jak ukazují průzkumy veřejného mínění, více respondentů považuje jejich požadavky za spravedlivé než za nespravedlivé. To znamená, že mají na své straně morální převahu. V tom spočívá potíž a nebezpečí mobilizace,“ říká Šulmanová.
Také vzpoura Prigožina a wagnerovců ukázala, že se najednou za „národního“ vůdce lid nepostavil a aparát byl pasivní. Zajímavé je, že potom ani (kromě pádu letadla s Prigožinem) nedošlo k žádným represím a hledání nějakých vnitřních nepřátel. Režim se nejspíš obával narušení křehké stability.
Režimu nejde o nic jiného, než aby se udržel u moci. Je to jeho jediný cíl a soustředí se na něj. Pokud se bude chtít chovat rozumně, nepustí se ani po volbách do nějakých prudkých pohybů, říká na závěr politoložka Jekatěrina Šulmanová. I tak ale mohou přijít ony „nepředvídatelné důsledky“.
