Ukrajinská protiofenziva postupuje, ale pomaleji, než někteří lidé na Západě čekali. Důvodem je, že se Ukrajině povedlo během války překonat mnohá očekávání, když Rusové museli odtáhnout od Kyjeva a Chersonu, a vznikl dojem, že zbytek by mohl být podobně snadný. Ti samí si kdysi mysleli, že se Ukrajina zhroutí během několika dní.
Michael Weiss a James Rushton na New Lines Magazine vysvětlují, že západní pozorovatelé jsou vzdáleni od dění na frontě a přesně nevidí dění ve všech souvislostech. Paradoxem je, že ruští vojenští blogeři, jinak ideově zcela stojící na straně útočníka, popisují ukrajinskou protiofenzivu velmi temně, tedy temně pro Rusko. V poslední dny je to nápadnější než předtím.
„Ukrajina se po sériovém překonávání očekávání ocitla v nezáviděníhodné pozici, kdy se ze sešrotovaného outsidera stala obětí vlastního mytologizovaného úspěchu,“ píší autoři. „Je ironií, že taková (dnešní pesimistická) hodnocení jsou ve výrazném kontrastu s tím, co o schopnostech svého protivníka říkají Rusové v terénu.“
„Ukrajina zahájila tuto operaci v červnu v naději, že dojde k rychlému průlomu ruských obranných linií na jihu, ale nečekala to. Cílem, jak řeklo několik západních a ukrajinských představitelů pro New Lines, je protlačit se až k Azovskému moři na jihovýchodě Ukrajiny, přerušit ruský ‚pozemní most‘ na okupovaný Krym a izolovat ruské síly na levém břehu Dněpru, zbývající oblasti Chersonské oblasti, která je stále pod kontrolou Moskvy. Jak bylo dobře známo před zahájením protiofenzívy, tento úkol neměl být nikdy snadný ani rychlý,“ uvádí článek.
Důvodem je to, že ruské síly strávily více než rok budováním obrovských opevnění známých pod souhrnným názvem „Surovikinova linie“, po generálovi, který po Prigožinově puči dost záhadně zmizel. Ta se skládá z tisíců kilometrů dobře vybudovaných bunkrů, zákopů a protitankových pastí, doprovázených rozsáhlými poli protitankových a protipěchotních min.
„Někteří z těchto ukrajinských představitelů nám řekli, že jim trochu vadí očekávání, která jsou na ně kladena v západních hlavních městech, totiž že Kyjev potřebuje rychlou návratnost investic, aby neriskoval ztrátu diplomatické a vojenské podpory, protože voliči v dárcovských zemích by začali být netrpěliví.“
Autoři zmiňují článek v The New York Times, který uvádí čísla, jež jsou bez bližší znalosti zavádějící.
„V prvních dvou týdnech ukrajinské kampaně bylo podle listu poškozeno nebo zničeno až 20 procent vojenské techniky, kterou Ukrajina nasadila na bojišti. Toto procento bylo uvedeno, aniž by byl uveden údaj o celkovém množství nasazené techniky; nebylo ani zohledněno, kolik poškozené techniky bylo mezitím opraveno a znovu nasazeno.
Upřesnění připadlo jinému listu. Washington Post uvedl, že k 20. červenci, tedy po šesti týdnech protiofenzívy, bylo podle anonymního představitele americké obrany zničeno ‚asi tucet‘ Bradleyů. Mnoho dalších Bradleyů bylo poškozeno, ale opraveno buď na místě, nebo v Polsku. Přesto i tyto noviny vynechávají zásadní část kontextu. Ukrajina zahájila tuto operaci se 143 stroji Bradley a od té doby obdržela nebo se chystá obdržet 47 nových, takže trvalá ztráta dvanácti činí pouhých šest procent jejích zásob.“
Ukrajina se odklonila od používání těžké obrněné techniky ve snaze prorazit ruské linie a přešla k postupu hustým minovým polem. Kyjev zahájil palbu na velké vzdálenosti, aby degradoval ruskou logistiku a dělostřelectvo, což je osvědčená metoda, kterou australský generál ve výslužbě Mick Ryan nazývá „koroze ruské fyzické, morální a intelektuální schopnosti bojovat“. Ukrajina demoluje v průměru asi 25 dělostřeleckých zařízení denně, což začíná mít efekt. Vysocí ruští vojenští činitelé na frontové linii dopad této ukrajinské taktiky sledují s napětím, které je pesimistickým západním znalcům zjevně nepochopitelné.
Ukrajinští vojáci si také stěžují na zastavení postupu nebo na zakopaného nepřítele a nedostatek munice, ale ruský „mobik“ sedí opuštěný a demoralizovaný v zákopu a uvažuje, proč tam vlastně je.
Nedávno z fronty odvolaný ruský generál Popov si stěžoval na účinnost ukrajinského dělostřelectva. Přesné rakety jsou odpalovány ze Západem dodávaných vysoce mobilních dělostřeleckých raketových systémů (HIMARS) a vícenásobných odpalovacích raketových systémů M270, které měly zásadní vliv na protiútoky v Charkově a Chersonu.
„Další dezorientující zbraní je pro Rusy letecká řízená střela Storm Shadow dodávaná Velkou Británií. Ukrajina používá Storm Shadow k zasažení ruských logistických základen, které by dříve zasáhla pomocí GMLRS, nebýt toho, že se Rusko této taktice přizpůsobilo a přemístilo svůj materiál mimo 56mílový dosah dělostřeleckých raket. Tyto řízené střely však mohou zasáhnout jakýkoli ruský cíl v kterékoli části okupované Ukrajiny, podle toho, kam jsou vypáleny z bombardérů Su-24, které je nesou,“ píší Michael Weiss a James Rushton.
Podle britského ministra obrany Bena Wallace ukrajinské síly „postupují každý den“ a Ukrajina zatím nevyčlenila zálohy ze svých 12 útočných brigád, z nichž většina byla vycvičena NATO, a tedy příjemci lvího podílu Západem dodaného vybavení. Sir Richard Moore, šéf MI6, před několika dny řekl publiku v Praze, že „za poslední měsíc Ukrajina osvobodila více území, než Rusko dobylo za poslední rok“. Dokonce i generál Mark Milley, předseda sboru náčelníků štábů USA, člověk, kterého by nikdy nikdo neobvinil z přehnaného optimismu ohledně vojenských vyhlídek Ukrajiny, prohlásil, že „ukrajinská protiofenzíva zdaleka není neúspěšná, přestože probíhá pomaleji, než se očekávalo“. Ukrajinci si „zachovávají svou bojovou sílu a pomalu, promyšleně a vytrvale si razí cestu přes všechna tato minová pole,“ tvrdil později Milley a dodal, že si stále ponechávají „značné množství“ sil k nasazení.“
Nyní jsme svědky jakési bizarní situace, kdy jsou to Rusové (pokud nejde o oficiální propagandistická hlášení), kdo si myslí, že ukrajinská protiofenzíva není takovým zklamáním, jak je někdy líčena.