Dodávky zbraní ze zahraničí jsou důležitým faktorem, který pomáhá Ukrajině vzdorovat ruským okupačním silám. Ruské ztráty jsou takové, že se postup Putinových vojsk zadrhl a kremelská propaganda vyhlašuje, že Západ už ve skutečnosti proti Rusku vede válku.
Na webu VZGLJAD autor Viktor Sokirko líčí, jak dodávky na Ukrajinu probíhají a jak tomu Rusko hodlá zabránit: „Od 24. února jsou západní zbraně a munice dodávány na Ukrajinu po zemi – většinou po silnici, částečně po železnici, ale i po moři a letecky. Logistické sklady NATO se nacházejí v Polsku, v blízkosti ukrajinských hranic. Odtud je na Ukrajinu převáží samotná ukrajinská armáda, která si pro tento účel pronajímá civilní nákladní automobily – kvůli maskování.“
‚Tok zahraničních zbraní sleduje naše strana už na území Evropy, v Polsku a i dále na Ukrajině,‘ řekl listu VZGLJAD vysoce postavený důstojník Hlavního ředitelství generálního štábu (GRU) ruských ozbrojených sil. Vzhledem k existenci sítě agentů a prostředků průzkumu prostoru to není nejtěžší úkol. Takové ‚karavany‘ můžeme po překročení hranic zničit.“
Pak uvádí příklad, kde k takovému zničení údajně došlo.
„Stačí připomenout Javorovský polygon, kde byli zahraniční žoldnéři zničeni. Existuje důvod se domnívat, že ruská zpravodajská služba dostala předem informace o tom, kde přesně (včetně toho, ve kterých kasárnách) jsou žoldáci umístěni. Tyto souřadnice byly zadány do naváděcích systémů řízených střel.“
Existují však komplikace, připouští se v článku. Ty se ovšem zdůvodňují tím, že ruská armáda má humanitární ohledy.
„‚Existuje nuance, která znemožňuje zničit zbraně dodané na Ukrajinu po cestě,‘ pokračuje zdroj pro VZGLJAD. ‚Mluvíme o velkém počtu civilistů – uprchlíků, kteří se pohybují směrem k hranicím. Na polských kontrolních stanovištích se tvoří obrovské dopravní zácpy a fronty, které jsou často organizovány uměle, aby vytvořily jakýsi lidský štít. A není efektivní plýtvat municí při pronásledování každého jednotlivého náklaďáku. Neúčelné je také ničení dopravní infrastruktury, jako jsou železniční a silniční mosty, které využívají i civilisté.'“
Dále pak armádní „zdroj“ tvrdí: „Zdá se, že ideální pro ničení zahraničních zbraní jsou mezisklady. Ukrajina zbraně neposílá okamžitě do válečné zóny. Je potřeba alespoň minimální inventarizace, evidence vstupů a výstupů, distribuce zbraní konkrétním vojenským jednotkám. Zbraně se zpravidla skladují na území vojenských jednotek. V souladu s tím máme k dispozici také souřadnice těchto zařízení, což umožňuje jejich zničení bod po bodu. Zbraně, které se dostanou do operace, jsou ničeny ze vzduchu, palbou frontového letectva, raketovými a dělostřeleckými údery a také činností průzkumných a sabotážních skupin.“
Autor popisuje, kde k takovému útoku na zbraně došlo: „Takový odpor k dodávkám zbraní ze zahraničí potvrzuje i nedávná zpráva o zničení skladů dělostřelecké základny ukrajinské armády v ukrajinském městě Sarny v Rovenské oblasti raketovými údery. Tato vojenská jednotka se nachází v blízkosti dálnice spojující Kyjev s polským městem Lublin, kde sídlí velitelství litevsko-polsko-ukrajinské brigády a kde je letiště schopné přijímat letadla typu Boeing 737-800.“
Prý to není jediný případ ničení ukrajinských vojenských objektů daleko od bojové zóny. „Mimochodem, na Javorovském polygonu, který se nachází 20 kilometrů od polských hranic, byli napadeni nejen zahraniční žoldnéři, ale také sklady zbraní pro ně.“
Nakonec přichází poněkud kontroverzní tvrzení, že se stejně mnoho zbraní do rukou bojujících Ukrajinců nedostane: „Dalším faktem ‚přerušení dodávek‘ zahraničních zbraní na Ukrajinu může být skutečnost, že není mnoho zpráv o úspěšném použití Javelinů a Stingerů ukrajinskou armádou a nacionalisty. Často se tyto protitankové a protivzdušné přenosné systémy obrany objevují v hlášeních o trofejích ruské armády, které jsou hromadně předávány lidovým milicím v Donbasu.“
Pokud bychom brali tato tvrzení vážně, není jasné, díky čemu vlastně ukrajinská armáda tak úspěšně ruské invazi odolává.