Okupace Ukrajiny neprobíhá podle původních ruských plánů. Ilustrační foto FOTO: Armyinform.com.ua / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Armyinform.com.ua / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
NÁZOR / Jak si ruští radikálové, kteří jsou stále hlasitější, představují budoucnost vztahů s Ukrajinou? Je to docela jednoduché. Podle nich nesmí Ukrajina žádnou budoucnost mít a nemá smysl jednat ani o nějakém příměří, natož o trvalém míru. To by měli číst naivkové, co stále volají po diplomatických řešeních.
Kanál na telegramu Roman Doněckij / Zápisky Malorusa uvádí takzvaný skromný názor na to, jak by současná válka měla skončit. Text převzal k šíření sám legendární separatista Igor Girkin. „Co potřebuje Ruská federace od Kyjeva? Ukončit rozvod, který se táhne už 30 let. Ukončit ho tak, aby Rusko zajistilo svou bezpečnost. A v tomto světle existují dvě možnosti,“ píše Doněckij.
Jedna možnost řešení konfliktu je takzvaně mírně liberální. „Kyjev se zárukami Západu a Východu sníží armádu na technicky bezpečnou úroveň, uzná hranice bez pěti administrativně-teritoriálních celků a dostane kompenzaci v podobě zmrazených ruských rezerv a výhodných smluv pro ekonomiku. Kromě toho Kyjev účinně garantuje práva menšin a zakáže ideologii spojenou s nacismem. V ideálním případě se jedná o federální reformu.“
Ta druhá je vlastenecká. „Je krátká. Rozpad Ukrajiny se sebeurčením historických regionů. Kdo má blíže k EU, tak k EU, kdo má blíže k Ruské federaci, tak k Ruské federaci.“
Když oba návrhy čteme, máme jistě pocit, že na něco takového Ukrajina nebude chtít přistoupit. To bude asi jediná věc, na které se s autorem shodneme.
„Co mají společného. Západ ani Kyjev na ně nepřistoupí, ne bez velké vojenské porážky,“ míní Roman Doněckij. Nebudou se chtít dohodnout ani na zmrazení konfliktu, a tak to nemá „žádný smysl“.
Proto jako jedinou možnost vidí v každém případě „mobilizaci a vojenské vítězství“, což vyžaduje „konsolidaci moci“ a jednotný a jasný postup. Komu se to nelíbí, tak má jít. „Je třeba vytvořit vlastenecký konsenzus. Je třeba skoncovat s mazanými plány. Jasný cíl a jeho jasná realizace,“ dodává.
Jak velkou část tvoří v Rusku nacionalističtí radikálové? Podle toho, co se dá rekonstruovat z různých průzkumů, to může být až čtvrtina lidí. Důležité ovšem je, jak smýšlejí lidé, kteří mají nějaký vliv a mohou se opřít o nějaký mocenský nástroj. O názory mas se nikdo v Rusku nezajímá. Případný převrat provede jen dobře organizovaná a odhodlaná menšina. Z nich teď vyniká především Jevgenij Prigožin, šéf wagnerovců. Buduje si svou osobní popularitu mezi lidmi, poukazuje na své relativní vojenské úspěchy (má aspoň nějaké, zatímco pravidelná armáda přešlapuje na místě, nebo ustupuje) a kritizuje ostře generální štáb a mírně Putina (ten je pro něj dědeček v bunkru).
Prigožin má ovšem minulost kriminálníka, prý napraveného a vlasteneckého. Především má vojáky, zbraně, peníze a nějaký mediální propagandistický vliv. Podporuje ho i Alexandr Dugin, takže je autoritou i pro některé salonní fanatiky, co vystupují jako intelektuálové. Igor Girkin ho považuje za zrádce, protože neposlouchá rozkazy a není ve skutečnosti loajální a zpochybňuje základní dogmata, například že na Rusko útočí samotné NATO. Oba společně si ale myslí, že takhle se válka vést nedá. Mohli by si to myslet i někteří lidé v armádě a rozvědkách.
Tohle hemžení v říši jedovatého hmyzu a vzteklých šelem je dost nepřehledné. Jisté je ale to, že přechod Ruska k moderní liberální demokracii není na spadnutí a spíše nabývají na síle hlasy radikálů. Západní a čeští bojovníci za mír a cesty diplomacie jsou v lepším případě jen naivní. Na příměří nebo mír dojde až poté, co v současném režimu dojde k nějaké změně. I pak je otázka, na jak dlouho.
