Série filmů s Jamesem Bondem letos na podzim oslaví 60. výročí od premiéry prvního snímku s názvem Dr. No (režie Terence Young, 1962). Příští rok uplyne sedmdesát let od vydání první románové bondovky od Iana Fleminga Casino Royale.[1] Je udivující, jak málo toho dnešní divák ví o historickém pozadí nejdéle běžící filmové série, přestože je tak populární. (Přetištěno z revue Kontexty.)

Bondovky jakožto časová schránka

Nejsem zdaleka jediný, kdo bondovky považuje za naprosto zásadní pro výzkum oborů filmové vědy a historie obecně. Z určitého hlediska se dá tvrdit, že je každá bondovka stejná – hlavním hrdinou je James Bond. Pokaždé je uvržen do zdánlivě bezvýchodné situace inteligentním a nebezpečným protivníkem. Ten téměř vždy trpí nějakou fyzickou nebo psychickou deformací a mívá všehoschopného pomocníka. Bondovi pokaždé pomáhá krásná žena. Ve filmech se objevuje šéf tajné služby M, jeho sekretářka Moneypenny a výstrojní důstojník Q (od slova quartermaster). V každém filmu alespoň krátce zazní hlavní hudební motiv James Bond Theme od Montyho Normana a Johna Barryho. Bond navštíví několik exotických lokací… A takhle bych mohl pokračovat. Podobných opakujících se motivů a konvencí je v bondovkách celá řada. To, co jednotlivé filmy ve výsledku odlišuje, je způsob, jakým různí filmaři a herci s těmito konvencemi a motivy pracují. Jak je inovují, variují či záměrně vynechávají. Do bondovek se ve výsledku promítají soudobé trendy sociální, kulturní i politické povahy. Můžeme na nich vysledovat vývoj módních trendů, architektury, a nakonec i narativních a žánrových trendů ve filmovém průmyslu. Bondovky je možné označit za filmový ekvivalent časové schránky.

Rodinný podnik

Úspěch bondovek nemá ve filmové historii obdoby. V první řadě, žádná jiná filmová série nevzniká kontinuálně šedesát let pod dohledem jedné producentské rodiny. Filmová práva, která původně zakoupilo producentské duo Albert R. „Cubby“ Broccoli a Harry Saltzman, dnes vlastní Broccoliho děti, současní producenti bondovek – dcera Barbara a nevlastní syn Michael G. Wilson. Wilsonův nejmladší syn Gregg již několik let pracuje na filmech v pozici asistenta produkce. Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že v budoucnu vystřídá svého otce na pozici hlavního producenta, a bondovky tak zůstanou i nadále rodinným podnikem.

Dalším důvodem výjimečnosti bondovek jsou jejich diváci. Málokterá filmová série se může pochlubit natolik rozmanitou skupinou cílových diváků. Na filmy s Jamesem Bondem chodí do kin jak příslušníci poválečné generace, kteří dospívali v éře Seana Conneryho, tak mileniálové, jejichž první bondovkou bylo v roce 2006 Casino Royale (režie Martin Campbell) s Danielem Craigem v hlavní roli.

Dodnes se prodalo přes sto milionů výtisků knih Iana Fleminga.[2] První román Casino Royale byl vydán v dubnu 1953, ve stejném roce byla korunována Alžběta II. V roce 2012 si tatáž královna zahrála v krátkém filmu sebe samu, jak odlétá vrtulníkem po boku Jamese Bonda (Daniela Craiga) z Buckinghamského paláce na zahájení olympijských her v Londýně.

Dvacátá pátá bondovka Není čas zemřít (No Time To Die, režie Cary Joji Fukunaga) si po mnoha odkladech způsobených pandemií covid-19 konečně odbyla svoji premiéru na konci září 2021. A i když její vznik provázela celá řada komplikací (kromě pandemie to byla výměna režisérů, potíže se scénářem, zranění Daniela Craiga během natáčení apod.), opět se potvrdilo, že James Bond je stále živý fenomén. Film Není čas zemřít rozpoutal vášnivé debaty v mediálním prostoru díky svému kontroverznímu konci a stal se jedním ze tří nejúspěšnějších filmů od roku 2021. Po začátku pandemie takový úspěch nepředpokládaly ani ty nejoptimističtější scénáře.

Skutečný domov Jamese Bonda

Pokud jste novou bondovku viděli, asi jste si všimli, že si James Bond na začátku filmu užívá dočasný důchod na Jamajce. Pro příležitostného diváka bondovek to nemuselo znamenat nic významného – jen další z řady exotických lokací, jakých Bond v minulosti navštívil desítky. Jamajka ale hraje v historii bondovek zásadní roli – Ian Fleming zde v letech 1952–1964 napsal všech dvanáct původních románů. Tři z jeho bondovek se odehrávají přímo na Jamajce a v podstatě v každém z románů je možné nalézt alespoň jeden odkaz na tento největší anglicky mluvící ostrov v Karibiku. Jamajka je skutečným domovem Jamese Bonda.

Chceme-li lépe pochopit, co formovalo Fleminga a v důsledku i jím stvořenou postavu, musíme se blíže podívat na kontext doby a místa, ve kterém příběhy vznikaly. Velmi dobře si to uvědomuje historik Matthew Parker, autor knihy Goldeneye – Where Bond Was Born: Ian Fleming’s Jamaica.[3] Z jeho knihy v tomto článku často cituji a patří k tomu nejlepšímu, co bylo v souvislosti s Flemingem a bondovkami napsáno. Pojďme se nejprve podívat, co Fleminga na Jamajku přivedlo.

Problematické dítě

Ian Fleming se narodil 28. května 1908 jako jedno ze čtyř dětí Valentina a Eve Flemingových. Flemingův otec Valentine měl úctyhodnou kariéru – vystudoval Eton a Oxford, stal se právníkem. V roce 1910 byl zvolen poslancem za Konzervativní stranu a spřátelil se s Winstonem Churchillem. Flemingova matka Eve není v historických výpovědích popisována příliš lichotivě. Podle všeho to byla dominantní a extravagantní žena se sklony k sebestřednosti.[4] Iana neměla příliš ráda kvůli jeho melancholické, introvertní povaze a přecitlivělosti, která byla v přímém kontrastu s mužností a úspěchy jeho bratrů. Ian většinu života prožil ve stínu svého staršího a úspěšnějšího bratra Petera Fleminga. Peter byl dobrodruh, novinář, voják a proslavil se několika úspěšnými knihami, včetně jednoho z nejoceňovanějších cestopisů 20. století – Brazilian Adventure.[5]

V květnu 1917 padl Flemingův otec v první světové válce. Posmrtně obdržel vyznamenání za statečnost a Churchill mu napsal oslavný nekrolog, publikovaný v The Times. O několik let později, v roce 1921, Ian po vzoru svého otce nastoupil na Eton, ale po několika letech byl vyhozen kvůli nespecifikovaným pletkám s dívkami. A žena se mu stala osudnou i o pár let později, když se pokusil navázat na vojenské úspěchy svého otce a vystudovat vojenskou akademii Sandhurst. Promeškal celý semestr, protože se po styku s prostitutkou nakazil kapavkou.[6] Následně se v létě 1927 rozhodl svoje studium ukončit. Flemingova matka Eve chtěla, aby Ian nastoupil na Úřad pro zahraničí (Foreign Office), ale navzdory pečlivé přípravě neuspěl u přijímacího řízení. A tak mu matka díky svým známostem zařídila práci pro agenturu Reuters. Fleming zde pracoval tři roky, do svých šestadvaceti let. Během tohoto období podnikl cesty do Moskvy i do Berlína a vypiloval svůj typický styl, který později uplatnil při psaní románů: „V agentuře Reuters jsem se naučil psát rychle a hlavně přesně, protože když jste nebyli přesní, vyhodili vás.“[7]

U mladého Fleminga se střetávaly dvě protichůdné potřeby. Na jednu stranu potřeboval peníze, na druhou stranu se chtěl vymanit z matčina finančního vlivu. Jak vysvětluje Ben Macintyre ve Flemingově biografii,[8] mladý Ian i jeho bratři vyrůstali v bohaté rodině a byli zvyklí na určitý životní standard. Otcova závěť ovšem obsahovala pasáž, podle které synové mohou dostat část rodinného majetku až ve chvíli, kdy se jejich matka opět provdá nebo zemře. Jednalo se tehdy o poměrně běžnou právnickou praxi. Znamenalo to však, že Fleming musel pracovat a vydělávat, chtěl-li si udržet svůj nákladný životní styl – utrácel peníze za golf, milenky a byl vášnivým bibliofilem a sběratelem knih. Ve snaze odtrhnout se od matky Fleming ukončil práci v Reuters a dvakrát se neúspěšně pokusil nastartovat novou kariéru, nejprve jako bankéř a později makléř.

Dá se říct, že Fleminga zachránil příchod druhé světové války. Díky doporučení přátel z bankovního sektoru byl rekrutován do námořní zpravodajské služby pod vedením admirála Johna Godfreyho. Fleming se stal jeho osobním asistentem, přestože nikdy nezažil válečnou akci. Díky své vynalézavosti, bohaté fantazii a organizačnímu umu stál za celou řadou úspěšných špionážních operací během války.[9] A zde se dostáváme k Flemingovu prvnímu kontaktu s Jamajkou.

První cesta na Jamajku a Zlaté oko

Ian Fleming poprvé navštívil Jamajku v červenci roku 1943. V hlavním městě Kingston probíhala Anglo-americká bezpečnostní konference. Německým ponorkám se podařilo proniknout do karibské oblasti a narušovaly klíčové lodní trasy do Evropy. Kolovaly spekulace, že švédský milionář Axel Wenner-Gren (který měl vazby na Göringa) postavil tajnou základnu ponorek poblíž svého soukromého ostrova Hog (už to samo o sobě zní jako zápletka z bondovky)[10] Admirál Godfrey poslal Fleminga na konferenci jakožto svého zástupce a Ian s sebou vzal Ivana Bryceho, jednoho ze svých nejlepších přátel, který taktéž pracoval pro rozvědku a jehož žena právě koupila nemovitost na Jamajce. Když o pár týdnů později odjížděli zpátky do Londýna, Fleming prohlásil, že se po válce na Jamajce usadí a začne psát knihy. A to se víceméně naplnilo. Od roku 1946 až do své smrti v roce 1964 trávil na Jamajce minimálně dva měsíce z roku.

Když se blížil konec války, Fleming zavolal Brycovi, aby mu pomohl na dálku najít vytoužený pozemek na Jamajce. Fleming měl jasnou představu, jak by měl vypadat – požadoval přibližně deset akrů mimo město a na pobřeží. Specifickým požadavkem bylo, aby součástí pozemku byly útesy a tajná/soukromá pláž. Bryce takové místo našel během několika týdnů. Jednalo se o čtrnáct akrů poblíž přístavu Oracabessa za dva tisíce liber. Je to pláž, podél které plul Kolumbus, když na své druhé plavbě v roce 1494 objevil Jamajku.[11]

Fleming se vrátil na Jamajku v lednu 1946 a s místními architekty začal okamžitě plánovat stavbu podle vlastních nákresů. Byl to člověk posedlý detaily a všechno měl dopodrobna naplánované, podobně jako později James Bond. Trval na tom, že výsledná stavba musí být minimalistická – nechtěl žádné sklo v oknech, jen „staré dobré“ jamajské žaluzie. Jeho záměrem bylo, aby ptáci mohli volně prolétat vnitřkem domu. Jinými slovy, aby vnitřní prostor splýval s přírodou. V domě, jehož výstavba přišla Fleminga na další dva tisíce liber, nebyly žádné skříně, jen háčky na pověšení oblečení. Podlaha byla z betonu, natřená tmavě modrou barvou. Námořní téma se promítalo i do zbytku vybavení – modré ručníky a povlečení. Fleming nechtěl mít v domě velkou kuchyni nebo lednici. V tropech se podle jeho mínění jí ovoce a připravují se vlastní, čerstvě ulovené ryby. Služebnictvu stačí sporák a umyvadlo. První roky dokonce odmítal zavést v domě teplou vodu.[12] Návštěvníci popisovali Flemingův dům jako velmi mužný, minimalistický a utilitární.[13]

Fleming měl také okamžitě jasno v tom, jak se bude jeho nový dům jmenovat. Pokřtil jej Zlaté oko (Goldeneye). Výběr názvu měl dva důvody. Za prvé, stejný název nesla jím naplánovaná operace na obranu Gibraltaru, kdyby se Španělsko rozhodlo vstoupit do války. A za druhé, Oracabessa znamená ve španělštině „zlatá hlava“.[14]

Poslední dny impéria a únik z reality

Během pobytu na Jamajce v roce 1946 trávil Fleming většinu času se Williamem Stephensonem, kanadským milionářem, který velel operacím britské tajné služby v Severní Americe během druhé světové války. S Flemingem se potkali o pět let dříve a stali se přáteli. Stephenson také vlastnil nemovitost na ostrově a Fleminga postupně představil místní elitě. Matthew Parker v knize popisuje, že „Jamajka poskytovala domov britským výstředníkům, druhým a třetím synům aristokracie a bohatým mizerům“.[15] Tito lidé začali ve stále větším množství nakupovat místní staré plantáže, předělávali je na opulentní vily a obzvláště v zimních měsících prchali z chladného Londýna do teplého Karibiku.[16] Podobně jako Fleming a následně i Bond většina těchto lidí spatřovala v Jamajce něco romantického. Ostrov jim připomínal to nejlepší z britského impéria, které se v poválečném uspořádání světa blížilo k postupnému, ale nevyhnutelnému konci.

Dále je potřeba si uvědomit, že až do roku 1954 platil v Británii systém přídělových lístků. Jamajka nabízela britské elitě únik před sociální politikou Clementa Attleeho. Ostatně to samé v roce 1953 nabízel čtenářům i Bond. Fleming byl tou dobou zkušený novinář (podobně jako jeho starší bratr Peter) a cestopisné prvky se často objevují i v knižních bondovkách. V době, kdy letenky do exotických zemí byly luxus, přenesl čtenáře z deštivého Londýna na Jamajku, do New Yorku, na jih Francie apod. V románech měl tendenci dopodrobna popisovat restaurace, jídla i kvalitu obsluhy:

Ta míchaná vajíčka budou určitě s mlékem, řekl Bond. Jenže vejce naměkko se v Americe vůbec jíst nedají. Bez skořápek vypadají vyloženě nechutně a ještě je míchají v čajových šálcích. Bůh ví, kdo jim to poradil. Nejspíš Němci. A americká káva je nejhorší na světě, ještě horší než anglická. Nepředpokládám, že by mohli něco zkazit na pomerančovém džusu.[17]

Čtenář se také dozvěděl, jakou značku cigaret Bond kouří, z jakého materiálu jsou jeho košile a spodní prádlo. Nejenom že se například v románu Srdečné pozdravy z Ruska[18] dozvíme, co přesně Bond každé ráno snídá, ale v krátké povídce 007 v New Yorku[19] zachází Fleming tak daleko, že čtenáři přímo nabízí Bondův recept na jeho oblíbená míchaná vejce. Právě tyto cestopisné prvky a posedlost detaily dodávají bondovkám větší míru uvěřitelnosti. Pro postavu Bonda je navíc posedlost detaily klíčovou vlastností, neboť díky ní přežije řadu smrtelně nebezpečných situací. A také mu pomáhá se uvolnit a příjemně rozptýlit v jinak stresujícím životě. Bond svůj vztah k jídlu popisuje v románu Casino Royale Vesper Lyndové:

Má záliba v jídle a pití může působit poněkud směšně. Částečně je dána mým staromládenectvím, ale především mou zálibou všechno podrobně zkoumat. Je to patrně puntičkářský přístup, ale když pracuju, jím většinou sám a jídlo mě příjemně rozptyluje v denních starostech.[20]

Spisovatel William Boyd označuje Bonda (a Fleminga) jedním výstižným slovem – „sensualista“.

Jen padouši zabíjejí ptáky…

Během prvních let na Jamajce si Fleming vypěstoval vztah k místě flóře a fauně, konkrétně k ptactvu. Ostatně jednou z oblíbených knih, kterou v té době mohl host najít ve Zlatém oku, byla encyklopedie karibského ptactva s názvem Birds of the West Indies, kterou shodou okolností napsal jistý ornitolog jménem James Bond.

Flemingův vztah k přírodě se výrazně otiskl i do bondovek. James Bond v románech zabíjí pouze lidi a výjimečně ryby – pokud se je chystá sníst nebo pokud se jedná o nebezpečné predátory (žralok a barakuda). Jsou to naopak vždy jeho protivníci, kdo zbytečně zabíjí zvířata. A všechny takové padouchy Bond dříve či později chladnokrevně zabije, případně je nechá „napospas přírodě“. V románu Žít a nechat zemřít[21] Raubíř zastřelí pelikána, aby vystrašil Bonda a Felixe Leitera. V Muži se zlatou zbraní[22] zase pistolník Scaramanga pro zábavu zastřelí dva kosy. Podobná situace se opakuje v krátké povídce Jen pro tvé oči, kde bývalý důstojník gestapa von Hammerstein pro pobavení kolegů zastřelí ledňáčka:

Štěkot zbraně vzápětí vystřídal smích a potlesk. Na trávník s žuchnutím dopadl ve změti modrého a šedého peří ledňáček a naposledy se zachvěl. Von Hammerstein s ještě kouřícím samopalem popošel pár kroků a prudce na něj dupl patou bosé nohy. Pak si otřel patu do trávy vedle hromádky peří. Ostatní stáli kolem něj, smáli se a podlézavě tleskali.[23]

Ve Flemingových románech je samoúčelné zabíjení nevinných zvířat opakující se motiv, který Bonda jasně odlišuje od padouchů. Zatímco Bond zabíjí jen ty, kteří mu brání v úspěšném plnění mise, padouši vraždí nevinné lidi a zvířata, protože se jim to líbí.

Hollywoodská elita přichází…

Nebyl to zdaleka jen Fleming a aristokratičtí Britové, kdo našel v Jamajce zalíbení. Na přelomu 40. a 50. let se z Jamajky stalo místo, které musela téměř povinně navštívit snad každá hollywoodská celebrita. Mezi návštěvníky Jamajky patřily filmové hvězdy jako Grace Kellyová, Ginger Rogersová, Bette Davisová nebo Errol Flynn.

Udržet dům v dobrém stavu po celý rok, ještě navíc v takto lukrativním prostředí, nebylo po finanční stránce vůbec jednoduché. Byť Fleming tou dobou psal pravidelné sloupky pro Sunday Times, kde byl dobře placen, rozhodl se Zlaté oko v době své nepřítomnosti pronajímat celebritám a jiným návštěvníkům. Prvním takovým člověkem byl Noël Coward, jeden z nejznámějších britských dramatiků a scenáristů 20. století. Kromě celé řady úspěšných divadelních her ho proslavila spolupráce s filmovým režisérem Davidem Leanem. Natočili spolu slavný válečný film Moře, náš osud (In Which We Serve, 1942), rodinné drama Ten požehnaný rod (This Happy Breed, 1944) a oceňovaný romantický snímek Pouto nejsilnější (Brief Encounter, 1945). Mimochodem, Celia Johnsonová, jedna z hlavních hvězd všech tří zmíněných filmů, se v roce 1935 provdala za Flemingova bratra Petera.

Cowardovi se pobyt ve Zlatém oku natolik líbil, že si kousek od Fleminga koupil pozemek, který původně patřil slavnému pirátovi Henrymu Morganovi. Za pomoci Flemingových architektů si nechal postavit vlastní vilu nesoucí název Firefly Estate, kde trávil zbytek života. Noël Coward se tak stal Flemingovou první důležitou vazbou na filmový průmysl. Z obou mužů se stali dobří přátelé.

Poslední impulz

Začátkem 50. let už Flemingovi nic nebránilo v tom, co si v roce 1943 slíbil, tedy že se usadí na Jamajce a bude psát knihy. Zlaté oko bylo postavené, Fleming měl za sebou úspěšnou kariéru u Námořní zpravodajské služby, uchytil se jako novinář v Sunday Times a ve smlouvě si vyjednal, že bude mít každý rok dva měsíce proplacené dovolené, vždy leden a únor. Na Jamajce se spřátelil s celou řadou známých a vlivných lidí… Zdálo by se, že všechny základy pro vznik Jamese Bonda byly položeny. Fleming poprvé zasedl k psacímu stroji v ranních hodinách 17. února 1952 a napsal první věty Casina Royale. Než tak ale učinil, potřeboval ve svých třiačtyřiceti letech ještě jeden poslední impulz, který ho v důsledku konečně přinutil psát. Oženit se.

Dokončení příště…

Poznámky

[1] Fleming, Ian. Casino Royale. London: Jonathan Cape, 1953.

[2] https://www.bbc.com/news/entertainment-arts-17396820

[3] Parker, Matthew. Goldeneye – Where Bond Was Born: Ian Fleming’s Jamaica. London: Hutchinson, 2014.

[4] Tamtéž, s. 8.

[5] Fleming, Peter. Brazilian Adventure. Oxford: Alden Press, 1933.

[6] Parker, Matthew. Goldeneye…, c. d., s. 11.

[7] Macintyre, Ben. For Your Eyes Only: Ian Fleming and James Bond. New York: Bloomsbury US, 2008, s. 22.

[8] Tamtéž, s. 21.

[9] Parker, Matthew. Goldeneye…, c. d., s. 12.

[10] Tamtéž, s. 1.

[11] Tamtéž, s. 17.

[12] Tamtéž, s. 21.

[13] Tamtéž, s. 67.

[14] Tamtéž, s. 22.

[15] Tamtéž, s. 23.

[16] Tamtéž, s. 25.

[17] Fleming, Ian. Žít a nechat zemřít. Z anglického originálu Live and Let Die (1955) přeložil Ivan Němeček. Praha: XYZ, 2007, s. 118.

[18] Fleming, Ian. Srdečné pozdravy z Ruska. Z anglického originálu From Russia with Love (1957) přeložil Ivan Němeček. Praha: Delfín, 1997 (1. vyd.).

[19] Fleming, Ian. Octopussy and the Living Daylights. London: Jonathan Cape, 1966.

[20] Fleming, Ian. Casino Royale. Z anglického originálu (1953) přeložil Ivan Němeček. Praha: XYZ, 2006.

[21] Fleming, Ian. Žít a nechat zemřít, c. d.

[22] Fleming, Ian. Muž se zlatou zbraní. Z anglického originálu The Man With the Golden Gun (1965) přeložil Ivan Němeček. Praha: XYZ, 2010.

[23] Fleming, Ian. Velmi důvěrné: Pět tajných nahlédnutí do života Jamese Bonda. Z anglického originálu For Your Eyes Only přeložil Ivan Němeček. Praha: XYZ, 2008, s. 84.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty. Tištěný časopis si lze objednat zde.