ROZHOVOR / Předseda Česko-lichtenštejnské společnosti Petr Svoboda ve své činnosti navazuje na svého dědečka, který až do komunistického puče pracoval pro rod Lichtenštejnů a spravoval jejich majetek. „Já vám to tady pohlídám,“ odmítl možnost emigrace, poté však přihlížel konfiskaci knížecího majetku. Petr Svoboda v rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví nejen o dědečkovi, ale hlavně o česko-lichtenštejnských vztazích, na kterých leží stín kvůli neochotě českých soudů uznat nároky Lichtenštejnů na vrácení majetku.

Váš dědeček pracoval pro knížecí rod Lichtenštejnů. Jak k tomu došlo a co pro ně dělal?

Děda pro knížecí rodinu pracoval přes dvacet let. Začal na centrálním ředitelství v březnu roku 1925, kdy tam nastoupil jako knížecí justiční referent. Po určité době, konkrétně v prosinci 1928, byl jmenován knížecím justičním radou. Děda vystudoval práva a v roce 1924, po koncipientské práci v advokátní kanceláři Josefa Dolanského, složil advokátní zkoušky. Z toho titulu byl kvalifikován vykonávat funkce, o kterých jsem hovořil. S účinností od 1. října 1937 byl Jeho Jasností knížetem Františkem I. jmenován do funkce ústředního ředitele Ústředního ředitelství knížecích lichtenštejnských statků v Olomouci, abych to řekl v plném názvu. V průběhu války vykonával tuto roli i nadále, i když poté na nátlak okupačních orgánů navenek vystupoval opět jako justiční rada, protože nacistické okupační orgány si nedovedly představit, že by někdo české národnosti řídil zaměstnance národnosti německé. Nehledě na to, že mnohé ze spravovaných majetků, ať už šlo o lesy, nebo další hospodářství, byly v té době na území Velkoněmecké říše. Dědeček tedy opět vykonával de iure roli justičního rady, ale de facto byl stále centrálním ředitelem. Formální řízení centrálního ředitelství zastřešoval princ Karel Alfréd, bratr vládnoucího knížete Františka Josefa II. 

Co následovalo po roce 1945 a zejména pak po roce 1948?

Když došlo k osvobození, dědeček v roli centrálního ředitele pokračoval. V průběhu léta však byla na lichtenštejnský majetek uvalena národní správa. Dědeček ale i nadále dohlížel na správu majetkové podstaty knížete v roli vedoucího úředníka. Knížecí rod se snažil prostřednictvím svých právníků uvalení té správy rozporovat. Řešilo se to na úrovni různých soudů v rámci Československa. Jenže všem nadějím odzvonilo po komunistickém převratu, protože už 1. března 1948 byl s okamžitou platností krajským Akčním výborem Národní fronty pan Jaroslav Vodička pověřen likvidací národní správy majetku knížete z Lichtenštejna. V naší rodině žije vzpomínka týkající se toho, že po komunistickém puči vyslal kníže František Josef II. z Vaduzu auto se šoférem se vzkazem pro dědečka, aby sbalil celou rodinu a odjel do Vaduzu. Dědeček poděkoval a řekl: „Ne, já tady zůstanu a pohlídám vám to tady.“ Moje angažovanost v celé věci je do určité míry navázáním na dědečkova slova a snaha naplnit jeho odkaz.

Znamená to, že kdyby nedošlo ke komunistickému puči, mohlo by se stát, že by knížecí rod vyhrál soudy, protože se na ně nevztahují Benešovy dekrety?

Ministrem zemědělství byl po konci 2. světové války Július Ďuriš, což by spolupracovník Klementa Gottwalda, kovaný komunista. Rozhodování se tehdy dostalo k Nejvyššímu správnímu soudu a bylo již veřejným tajemstvím, že bude rozhodnuto o tom, že konfiskace nebyla oprávněná. Ďuriš však prohlásil, že pokud by k tomu mělo dojít, vznikne analogicky jako lex Schwarzenberg i lex Lichtenštejn. Definitivní rozsudek Nejvyššího správního soudu pak padl až v roce 1951 v Bratislavě, plně v orchestraci komunistického režimu.

Váš dědeček měl k rodu úzký vztah. Jak snášel to, když sledoval nakládání s majetkem Lichtenštejnů?

Dědeček zemřel, když mi byly čtyři roky. Měl jsem ale možnost určitou dobu vyrůstat s babičkou a nasál jsem mnoho z té doby. Naše rodina byla prostřednictvím dědečka s knížecí rodinou úzce provázána a vím, že dědeček za to byl komunistickým režimem šikanován. Dělal podřadná zaměstnání, musel je často střídat. Ani přiznání důchodu pro něj nebylo jednoduché a musel se o něj soudit.

Jak vy sám dnešní situaci hodnotíte, například rozhodování českých soudů proti Lichtenštejnům?

Myslím si, že je velká škoda, že v rámci jednotlivých soudních řízení na prvoinstanční úrovni není umožněno řádné dokazování. Nadace knížete z Lichtenštejna má spoustu důkazů, kterými by mohla demonstrovat skutečnost, že aplikace Benešových dekretů nebyla správná. Pokud jsem dobře informován, ani v jednom z těch soudních procesů nebylo toto dokazování umožněno. Myslím si, že to je ten největší problém.

Jak se díváte na návrh dohody ze strany nadace?

I výsledky nezávislých průzkumů ukazují, že napříč společností existují preference toho, aby došlo ke smírné dohodě. Já jsem plně pro. Je daleko lepší o věcech diskutovat a dohodnout se, než se roky přít. Soudní spor zná jednoho vítěze a jednoho poraženého, ale konsenzus má dva vítěze, jde o win-win řešení.

Co je cílem Česko-lichtenštejnské společnosti?

Naším cílem či posláním je navazovat na tu téměř osmisetletou tradici společného soužití Čechů, Moravanů, Slezanů a Lichtenštejnů. Vždyť tento knížecí rod je jedním ze šlechtických rodů, který byl po staletí pevně zakotven v regionu Zemí koruny české. To je neoddiskutovatelné. Lichtenštejnové nejsou žádní Němci, ačkoli hovoří německy. František Josef II. vyrůstal ve Velkých Losinách a hovořil německy i česky. To všechno je uměle vytvořená konstrukce, která se komunistické garnituře hodila hned po roce 1945.

Co tedy vaše společnost dělá?

Snažíme se znovu budovat mosty mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem. To, co bylo velice krutě zpřetrháno tou konfiskací, chceme zase nastavit a navázat. Rádi bychom k navazování vztahů mezi oběma zeměmi naší činností přispěli. A to i k tomu, abychom se nějak vypořádali s křivdou, která kvůli komunistické garnituře vznikla.

Jak moc ten spor vztahy nadále poškozuje?

To je zajímavá otázka. Spor je jedna věc, ale život běží dál. Nemůžeme si říci, že tu máme spor, a tak spolu nemůžeme mluvit. To je zjevné i z toho, že v roce 2009 byly znovu navázány diplomatické vztahy. Ten spor by neměl bránit tomu, aby existovaly různé spolupráce, kulturní výměna či společné hospodářské aktivity. Samozřejmě že ten spor je pod povrchem, ale chod dějin zastavit nelze, musíme jít dopředu.

Věříte tomu, že v dohledné době k nějaké dohodě dojde?

Vyhradil bych si to slůvko „dohledné“. Jsem už starší člověk a život mě naučil, že je třeba očekávání modulovat, ale strašně bych si přál, aby se toho dožil vládnoucí kníže Hans Adam II. Jeho otec František Josef II. moc chtěl, aby z jeho rodu byla sejmuta nálepka, že jde o Němce svázané s nacisty. Moc bych si přál, aby se to stalo.

Co v letošním roce vaše společnost chystá?

V dubnu se uskuteční členská schůze ve Vranově u Brna, kde je též knížecí hrobka. Namátkou bych řekl, že se členové nedávno zúčastnili vernisáže v Kolíně – 400 let Lichtenštejnů v českých zemích. Na červen připravujeme pro členy cestu do Lichtenštejnského knížectví. Na podzim plánujeme navštívit přírodní rezervaci v jižní části řeky Dyje a také některý z koncertů Lednicko-valtického hudebního festivalu.

Jak se podle vás mění v čase pohled na Lichtenštejny v naší společnosti?

Vypovídají o tom i zmiňované průzkumy, mladší generace je výrazně nastavena k tomu, aby došlo ke smírnému řešení. Myslím si, že je to dobrá zpráva a signál o tom, že mladá generace se vymaňuje ze zajetí komunistické propagandy a její indoktrinace do hlav lidí.

Myslíte si, že vzhledem k měnícímu se veřejnému mínění začnou i naši politici být v tomto třeba trochu odvážnější?

Nejsem politik a neumím si úplně představit, jaké to je, jím být. Ale pro mě jako pro občana je celkem zřejmé, že politici bohužel ve většině případů pracují s horizontem čtyřletého volebního období. Proto mám za to, že v jejich rozhodování prostě hraje roli to, co je právě zajímavé pro elektorát. A jiná rozhodnutí jsou pak odkládána na další příčku.