S Radkem Galašem o případu Otýlie Vranské, o tom, kdo do jím vedeného muzea chodí, nebo třeba o tom, co by se stalo, kdyby některé exponáty ožily

ROZHOVOR / Policejní muzeum má celou řadu pomyslných „Modrých Mauriciů“, jen sama budova rozhodně stojí za návštěvu. O tom, proč by rád zpřístupnil barokní podkroví, co přináší konference policejních historiků, co chystá do budoucna, ale i o tom, co zjistil v zahraničí, hovořil s deníkem FORUM 24 ředitel Muzea Policie ČR Radek Galaš.

V září jste po devadesáti letech uzavřeli případ Otýlie Vranské a oznámili, že máte osmdesátiprocentní jistotu, že vrahem byl rotmistr Josef Pěkný. Přitáhla tato kauza větší pozornost k muzeu?

Otýlie Vranská je momentálně takový náš zlatý hřeb. Na tom případu jsem dělal opravdu dlouho, a tak jsme si řekli, že už by se to mělo zavřít.

Pozornost k muzeu zatím nepřitáhla, to teprve možná přitáhne. Já bych chtěl tu expozici rozšířit, ale problém je, že není nafukovací. Myslím si, že to hlavní, co přitáhlo pozornost k muzeu, byl Polosvět, který jsme dělali s Jaroslavem Kmentou, a Devadesátky. Tam začal podstatně větší boom. Ale i předtím se návštěvnost zvyšovala, tedy když samozřejmě pominu covid. My se totiž snažíme expozici malinko měnit, aby nebyla pořád stejná, takže sem tam něco nového přihodíme a snažíme se to odprezentovat. A ono to lidi táhne.

Jací návštěvníci k vám do muzea chodí?

Struktura návštěvníků je různá. Někdo přijde za historií, někdo za objektem jako takovým, protože i ten je opravdu unikátní, no a někdo přijde opravdu za těmi mordy, které tady jsou. Nicméně u nás najde každý to, co jej baví, a věkově? Věkově, jak se říká, od 9 do 99.

Když jste narazil na objekt jako takový, neuvažujete, že byste zpřístupnili podzemní kryt, kde bylo za Pražského povstání jedno z povstaleckých velitelství?

Ono se na to musí postupně, všechno je to ostatně otázka financí. Teď máme ve schvalovacím procesu rekonstrukci střechy, to je pro nás skutečně alfa a omega. Ale ono to není jenom o rekonstrukci střechy a zateplení a zajištění budovy. Chtěl bych v té části udělat novou prohlídkovou trasu pro veřejnost. Jako se můžou lidé podívat na půdy různých věží, tak bych chtěl, aby to bylo i tady, protože to trámoví, které tu máme, je skutečně původní barokní. Je jedno z mála dochovaných a jsou tam například vyryté nápisy z roku 1756. Je to v podstatě nádherně řemeslně zpracovaný les. Právě proto bych tam rád viděl prohlídkovou trasu nejen po samotné půdě, ale chtěl bych ji ozvláštnit tím, co tady zatím chybí, a to je expozice věnovaná historii Karlova jako takového, od roku 1350 až do současnosti.

Samozřejmě i protivzdušná obrana města Luftschutz a hláska tady dole, to je další věc, která by byla úžasná, kdyby se ji podařilo zprovoznit. Tam je to problém spíše technický, protože přístup dolů je opravdu „strašný“. Dalo by se to udělat pro vybrané zájemce, protože po těch prudkých schodech se tam dostanou jen odvážlivci. Ale ono to není jen o Luftschutzu, tam totiž od 5. května 1945 bylo povstalecké velitelství Praha-východ, v jehož čele stál plukovník generálního štábu František Vejmelka. Asistovala tam celá řada policistů a četníků. Ostatně z té doby existuje fotografie velitelství tady před kostelem. To bylo jedno z nejvýkonnějších povstaleckých velitelství a rozhodně by si také zasloužilo pozornost. Jenže musíme jít postupně, je nás hrozně málo a těch prostředků také není tolik. Je to o prioritách a věřím, že i na tyto prostory dojde.

Vydělá si na sebe muzeum díky vstupnému?

Nevydělá. Návštěvnost je sice vysoká, ale tady jde o statut muzea. My jsme samostatná organizační složka státu zřízená ministerstvem vnitra a jsme rozpočtová organizace. Jsme ministerstvem vnitra dotováni, dává nám rozpočet a veškeré vstupné či zisk, které muzeum vygeneruje, odvádí do státní kasy. My ze zisku vlastně ze zákona nemáme vůbec nic. Co nám ministerstvo vnitra nedá, tak to nemáme.

Takže vás tak trochu drží pod krkem.

Já bych to takhle nebral. Vím, jaké možnosti ministerstvo ve vztahu k takovému objektu má, obzvláště v dnešní době.

Pod vnitrem je muzeum někdy od roku 1962, možná už 1959, kdy se budova převedla z magistrátu na vnitro a bylo tu Muzeum Pohraniční stráže. Ale investice, tedy ty objemově zásadní a významné, v podstatě skončily na konci 80. let. Pak se tu sice investovalo, ale z pohledu muzea to jsou drobné v řádech jednotek milionů. Je pravda, že ministerstvo vnitra po předložení projektu třeba zrovna na střechu dělá opravdu maximum pro to, aby ty peníze našlo. Fakt se snaží, ale ten stav je přibrzděn o deset až patnáct let, než by bylo potřeba.

Nedávno se otevíralo rekonstruované armádní muzeum na Žižkově a jeho expozice jsou plné interaktivních prvků. Nechtěli byste u vás zavést něco podobného?

Takovou interaktivitu my mít ani nemůžeme, pokud po pojmem interaktivita nevnímáme jen projekci dokumentů a filmů. Když se zeptám návštěvníka, který má podobné připomínky, co by si představoval pod pojmem interaktivita v muzeu policie, tak se většinou zamyslí a pak řekne, že tady je to opravdu těžké. Policejní práce je totiž tak specifická, že toho tak moc interaktivně udělat nemůžete. V nadsázce řečeno, máme snad postavit uličku z Národní třídy a bít tady návštěvníky? To by bylo opravdu interaktivní, ale logicky zcela nesmyslné. Ale jinak té interaktivity opravdu moc neuděláte.

Máme tu pořád dětské dopravní hřiště, které je interaktivní a je opravdu hojně obsazované. Máme tu taky celou řadu akcí dopravní prevence pro školy v kinosále. Interaktivně si tu může návštěvník také třeba sestavit portrét v programu Poridos, ve kterém se vytvářejí identikity.

V letošním roce bychom chtěli otevřít pilotní část expozice věnované prostituci a obchodu s lidmi. A na ní chceme vytvořit pokusně průvodcovskou aplikaci. V jejím rámci už pak ta interaktivita může být na úplně jiné úrovni. Problém je jen v technologii, tady jsou zdi silné třeba metr, ale jde o památkově chráněnou budovu, takže nelze libovolně vrtat a dělat podobné úpravy, takže například zasíťování sítí wifi je zásadní problém. Není to tedy úplně jednoduché. Ale pokud se ukáže, že to opravdu technicky bude fungovat a že to bude bavit návštěvníky, tak bychom to chtěli rozšířit do celého muzea, ale nejen k historickému výkladu, ale jít i do hloubky třeba právě v rovině prevence. Nebo interaktivně vytvořit něco na způsob „Chyť si svého zločince“. V tomto směru máme naši hru Mord ve Spálený, ve které s radou Vacátkem hráč řeší vraždu, která se reálně udála a jejíž postupné řešení dovede hráče až k nám do muzea.

V letošním roce bude u nás otevřena stálá expozice dějin českého vězeňství od osvícenství do dneška. To tu buduje Vězeňská služba ČR. Ostatně, s ní si policie část „klientů“ tak recipročně pořád vyměňuje. Bude to naprosto ojedinělá expozice, která v rámci České republiky nemá obdobu. To bude určitě zajímavá expozice.

Jak to vypadá s krátkodobými výstavami?

O ně je pořád zájem. To jsou výstavy trvající maximálně rok. Pravidelně se tam střídají výstavy různých složek policie, teď tam máme poříční oddíl a potápěče, předtím tam byla jízdní policie. Uvidíme, co uděláme jako další, osobně by se mi třeba líbily zbraně a střelivo. A v takzvané Věži, která se tak jmenuje, ačkoliv to nikdy žádná věž nebyla, tam pořádáme velké výstavy. Měli jsme tu například papírové modely z „ábíčka“, to bylo naprosto dokonalé. Teď je tam další část nepravidelného cyklu policisté-umělci. Momentálně tam vystavuje Tomáš Limberk své „naivistické“, ale úžasně propracované a hlavně optimistické obrazy. Své obrazy, fotografie, ale třeba i sochy tam už vystavovala celá řada kolegů policistů. Cílem je ukázat, že policisté nejsou jen policisté, ale že jsou to normální lidé, kteří často mají i umělecké sklony.

Jaký nejoblíbenější předmět ve svém muzeu máte?

Střechu. (smích) To nemůžu takhle říct, protože těch věcí tu je strašná spousta.

Dobře, tak co považujete za zlatý hřeb nebo Modrý Mauritius policejního muzea?

Modrý Mauritius policejního muzea? Tak těch je tu celá hromada. Máme tu věci, které jsou na světě naprosto jedinečné. Třeba různé pozůstalosti. Máme tu padělky bankovek, známek. To jsou svým způsobem ti „Modří Mauriciové“. Ale tím největším by asi byly tiskové desky jednoho z nejslavnějších padělatelů Vojtěcha Hrdiny. Aršík „Kde domov můj?“ Ani sám autor nakonec nedokázal rozpoznat originál od padělku.

Máme tu pozůstalosti po policistech popravených za protektorátu. To jsou skutečné perly, které mají ještě navíc i velmi silný emotivní náboj.

Máme tu posmrtné masky vrahů – K. H. Franka, Daluegeho, Pilčíka, Mrázka, ale také třeba posmrtnou masku detektiva Pětiletého, který byl zavražděn v roce 1907. I takové věci tu máme.

Představte si Noc v muzeu tady u nás… Kdyby to tu ožilo, to by byla zajímavá záležitost.

Proč se osobně zajímáte právě o četníky a také o Stráž obrany státu?

Četníky jsem zdědil, protože můj dědeček byl od roku 1935 četník. Byl jsem v tom tak trochu i vychováván. Četníci mě navíc udivovali svým pořádkem, oni byli vojensky organizovaní a tohle všechno mě už jako dítě fascinovalo. Ale četníkům se v současné době věnuje celá řada skvělých badatelů, tak jsme se s kolegou Milošem Vaněčkem začali věnovat více policii jako takové. Státní policii. Ta je totiž vedle četníků upozaděná. Všichni sice znají Hříšné lidi města pražského, ale to je všechno. To, co dělala uniformovaná policie jako taková, o tom se ví velmi málo.

V čem tedy spočívaly rozdíly?

Úplně zjednodušeně: zatímco četnictvo bylo centrálně řízeno, tak u policie tomu tak nebylo. Každé policejní ředitelství bylo svým vlastním subjektem. Do určité doby se lišily i stejnokroje. Každé policejní ředitelství bylo stavěno přesně na míru tomu, kde vznikalo. Jestliže ve městě nebyla řeka, tak proč by zřizovali poříční policii, jestliže tam nebylo divadlo, proč by tam vznikala divadelní policie? A podobně. To bylo nesmírně efektivní, ale efektivní nebylo to centrální řízení. Oni spadali pod zemské prezidium, jenže to byli političtí a policejní úředníci. Policie neměla třeba ročenky, jako mělo četnictvo. Takže něco po nich dohledat je opravdu unikát.

Policie má nevýhodu, že jí bylo méně a byla jen v některých městech. Četníci byli všude.

A Stráž obrany státu?

Stráž obrany státu je další fenomén. Ozbrojený sbor, který vznikl po tradičně dlouhých českých diskusích, kdo to povede, jak to bude vypadat a podobně. Nakonec se to vyjasnilo, ale už bylo skoro pozdě. Ale to odhodlání lidí, kteří do SOS vstupovali dobrovolně nad rámec vlastní služby, podrobovali se výcviku, který byl náročný, bylo neskutečné. V květnu 1938 byli mnozí odveleni do pohraničí a někteří se vrátili až v říjnu. Přitom dobře věděli, k čemu jsou určeni. Měli bojem zdržovat postup nepřítele až na úroveň pohraničního opevnění, které obsadila armáda. Takže na výběr moc neměli – buď padnout, nebo padnout do zajetí, protože přehradnou palbu řopíků a pevností by těžko prošli. Mám k nim pořád obrovský obdiv, ať už to byli financové, policisté, vojáci, četníci, sokolové, mohl tam být i německý Rote Wehr. Na Podkarpatské Rusi bojovali „sosáci“ ještě 16. března 1939, kdy Československo už neexistovalo.

Mnohdy je úplně pomíjíme a spousta lidí ani neví, že existovali. Oni jaksi v těch velkých dějinách mizí – samozřejmě nezaslouženě.

Vraťme se k četníkům a policii. Po válce měli často dost krušný osud.

Prioritou policisty by mělo být „já chci honit zločince“. A tak tomu bylo za monarchie, první republiky, protektorátu i v totalitě. Politika by neměla policistu vůbec zajímat.

Kolik policistů a četníků skončilo po roce 1945 zcela neprávem před očistnými komisemi? A museli se vyviňovat z něčeho, co nikdy neudělali, protože někde na úřadě třeba pozdravili Heil Hitler, někde mluvili německy. Ale co jim zbývalo? Když jsem byl malý, tak jsem se, řádně ovlivněn tehdejší propagandou, na to ptal svého dědečka a říkal mu, že měli odejít ze služby, aby nesloužili nacistům. On mi odpověděl, a kdo by tam zůstal? To jsem pochopil až po letech. Kdyby všichni odešli, tak jejich místa obsadili loajální kolaboranti nebo Němci. Za minulého režimu by to bylo stejné.

Gestapo vůbec nebylo hloupé, jak nám často bylo prezentováno. Velmi cíleně využívalo české bezpečnostní sbory, třeba k předvádění osob. Mohli si to přitom udělat sami, ale proč by to dělali? Lepší přece bylo zdiskreditovat český ozbrojený sbor. A co četníkům zbývalo? Měli možnost nic neudělat, ale pak byla otázka, zda to nebyla německá provokace, nebo něco aspoň malého udělat. Poměrně často to řešili tak, že večer přišli do bytu a dotyčnému řekli, zítra ráno v osm vás předvedeme. Někdy to ale dopadlo tak, že se snažili pomoci, a ona to opravdu byla provokace.

Ostatně Němci našim bezpečnostním orgánům nedůvěřovali od samého počátku. Nejprve se je snažili zrušit, což se zásluhou generála Ježka nestalo, posléze se je pokusili germanizovat, což také nevyšlo.

Poválečné očistné komise byly někdy opravdu hrozné. Už po roce 1945 byly snahy dostat pryč lidi, kteří sloužili u četníků a policie před válkou. První takové snahy vyvíjel „hrdina“ Pražského povstání Smrkovský, nutno podotknout, že úspěšně.  Zpočátku to zkoušeli legálními postupy, třeba kvůli věku či zdravotní způsobilosti, nebo je přemísťovali. Taková malá, ale o to vytrvalejší šikana. Ministerstvo vnitra bylo pod kuratelou komunistů, kteří chtěli po svém „očistit“ četnictvo a policii.

Celá řada policistů byla donucena k emigraci. Třeba štábní kapitán Bohumil Valtr, který během Pražského povstání vedl útok na rozhlas. Za hranice prchaly desítky policistů. Našel jsem seznam, který končí číslem asi 165 a všichni byli označeni za zběhy, což je další paradox. Pokud byli po roce 1989 rehabilitováni, tak byli rehabilitováni za opuštění republiky, ale už ne za zběhnutí. A někteří nebyli rehabilitováni dodnes. Třeba František Divoký, který odsud utekl dokonce třikrát. On byl účastníkem prvního, druhého i třetího odboje. Agent CIC, který nakonec převezl i estébáky. Celá rodina se proti němu postavila a vstoupila do služeb StB, ale stejně ho nikdy nikdo nedostal.

Komunisti se dokázali pomstít. Vždyť popravených policistů v politických procesech je okolo třiceti a to není vůbec málo. Podotýkám, že to jsou lidé od obyčejných pochůzkářů až po vysoké důstojníky. U armády to byli především vysocí důstojníci a generálové, u policie to vzali od těch nejnižších.

Značný počet policistů i četníků se účastnil povstání v květnu 1945. Blíží se kulaté výročí, neuvažujete o nějaké výstavě třeba k Pražskému povstání?

V Praze bojovalo přes čtyři tisíce policistů a četníků a šedesát policistů a deset četníků padlo. A to se bavíme jenom o Praze. Takže bezpečnostní sbory si pozornost v souvislosti s odbojem a povstáním rozhodně zaslouží, a to včetně výstavy. Takovou výstavu už jsme měli a já bych podobnou v roce 2025 zopakoval a rozšířil ji, protože dneska už máme zase více exponátů, získali jsme další věci z pozůstalostí apod.

Mým snem je také odhalit pamětní desku na budově v Bartolomějské ulici čp. 5, kde se nacházelo velitelství Bartoš. Na budově kriminalistického ústavu v Bartolomějské čp. 10 visí pamětní deska odbojové skupiny Čs. národní lidobrana, o které prakticky nikdo nic neví, ale že v policejním objektu v čp. 5 bylo to nejdůležitější, tedy kryt, ze kterého se posléze velelo celému Pražskému povstání, a kde jsou dodneška ještě některé původní věci, připomenuto není. Vždyť to byla policejní budova, policejní linky, policejní spojení, policejní telefony. To přece byla nejdůležitější policejní záležitost. Dodnes tam nemáte jedinou cedulku. A přitom ten objekt patří policii. Nicméně je to na historicích, aby její vznik iniciovali.

Celé Pražské povstání je dnes podávané většinou tak, jako že to byla práce armády. Ale vždyť tehdy žádná nebyla, jen vládní vojsko. Ostatně i všechna velitelství byla v policejních objektech. Proč asi? A proč z rozhlasu znělo právě Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko? Stejně tak se traduje, že tahle výzva šla prvně z rozhlasu, ale to není pravda. Ta šla z městského rozhlasu do všech amplionů.

Nechci podceňovat armádu nebo snižovat jakékoliv oprávněné zásluhy, ale tohle bylo povstání policistů, četníků, nádražáků, tramvajáků, organizovaných sborů a obyčejných lidí. Armádní velení se toho chopilo později, což je důležité a významné, ale nesmí se to přeceňovat a na druhou stranu podceňovat ten zbytek. Protože bez toho zbytku by to nešlo.

Ale jednu desku se letos přece jen odhalit podařilo.

Ve spolupráci s Prahou 4 a Obvodním ředitelstvím Praha IV  se podařilo odhalit pamětní desku v Michli. Je věnovaná nuselské odbojové skupině, která byla organizovaná při 50. policejním revíru. To považuji za skutečný majstrštyk, protože pamětní desky se sice odhalují, ale ne policistům.

Už v roce 2015 bylo zřízeno pietní místo na čestném pohřebišti na Olšanech. Je to obrovské, nádherné místo od akademického sochaře Jiřího Kašpara. Na tom spolupracovalo policejní muzeum. Tehdy jsem ještě působil na policejním prezidiu a dělali jsme první návrhy, kde by pomník mohl být a jak by mohl vypadat. Muzeum tam pak umožnilo udělat modely skutečné přilby a služební karabiny vzor 33. To jsem měl tedy opravdu strach, protože přišel sochař a řekl, já si udělám odlitek. U pušky nebyl problém, to je „jen“ kousek železa a kousek dřeva, ale helma je plstěná. Když jsem ale viděl jeho profesionalitu, tak mi padala čelist. A výsledek je fakt nádhera.

Vím, že pořádáte konferenci policejních historiků. Co vám přináší?

Příští rok máme dvacátou, nicméně funguje devatenáct let, protože v roce 2007 byla dvakrát. Začalo to nápadem. Kdysi jsem se v Horních Měcholupech, kde jsem sloužil, seznámil s Milošem Vaněčkem z Národní protidrogové centrály. Já jsem měl v kanceláři takové malé muzeum, kde jsem měl věci po dědečkovi. Spolu jsme fantazírovali, že bychom mohli udělat nějaké setkání lidí, které to baví. Bavili jsme se o tom tak dlouho, až jsme oslovili tehdejší ředitelku muzea, jestli bychom si tu nemohli udělat konferenci policejních historiků, jak jsme to nazvali.

Bylo to kouzelné, protože tehdy ve zdejším kinosále pro sto lidí bylo deset účastníků, z nichž devět se krčilo v hledišti a jeden se bál na pódiu. Ale vzbudilo to pozornost i tím, že z toho vzešel první almanach, který měl asi třicet stránek. To nás přivedlo k tomu, že jsme ještě v tom roce udělali v listopadu další a z ní už byl almanach o 250 stranách a nebylo tu jen deset lidí, ale dvacet. Dneska jsme na 35 přednášejících a konference už není jednodenní, ale třídenní. A jezdí sem lidi ze Slovenska, Belgie, Rakouska, Německa… Za dobu trvání konference tu přednášelo už skoro dvě stě přednášejících. Někteří z nich jsou trvalky a každý rok přinesou něco nového. Nejrozsáhlejší almanach za dobu trvání konference má 540 stran. Celkem už jsme popsali přes šest tisíc stran historií od Josefa II., kdy u nás vznikla státní policie, až po současnost. Je to bezedná studnice znalostí, kterou se snažíme zprostředkovat i dnešním policistům, aby se mohli podívat na to, jakou historii a tradici má dnešní policie.

Díky historii si uvědomíte, že ohledání místa činu je pořád stejně důležité, že v kriminalistice pořád platí sedm základních otázek – kdo, kde, kdy, co, čím, jak, proč.

Takže i konference pomáhá udržovat policejní tradice?

To dědictví je tady pořád. Když se podíváte na slavnostní stejnokroj dnešní pořádkové policie, má ve znaku četnickou přilbu a dvě zkřížené šavle. Vrátila se třeba zlatá barva knoflíků a hodností pro důstojníky a stříbrná pro ostatní a červené doplňky, ale dalo to práci. V roce 1992, když se tvořily nové stejnokroje, totiž nějaký „chytrolín“, určitě hluboký znalec historie, prohlásil, že ty červené nárameníky jsou komunistické a že to tady nebude. Vytvořili tak něco, co tu historicky od roku 1850 nemělo v bezpečnostních sborech obdoby – zlikvidovali červenou barvu. To byl prostě nonsens. To s komunisty nemělo opravdu nic společného, protože pokud ano, tak byl komunista i Napoleon Bonaparte, protože to byl on, kdo ji u francouzského četnictva zavedl. Červenou nosili policisté a četníci v dobách první republiky, za protektorátu i od roku 1948 až do roku 1992.

Pomáhá vám konference s akvizicí nových předmětů?

Pomáhá. A nejen konference, ale i spousta přednášek, akcí, koneckonců i náš facebook. Je čím dál tím víc lidí, kteří přijdou a říkají, že mají něco po dědečkovi, po tatínkovi, nebo i takových, kteří řeknou, že jdou do civilu a jestli od nich něco nechceme. Z devadesáti procent nám to lidé darují, dostanou pamětní list s tím, že se darem skutečně podílejí na uchovávání historické paměti sboru.

Kolik máte v současné době sbírkových předmětů?

Přes osmdesát tisíc

A kde je máte uložené?

Všechno být vystavené bohužel nemůže. K našemu gotickému a baroknímu objektu si nic nepřistavíme. Je to v depozitářích po budově. Velké trojrozměrné předměty, jako jsou například auta, máme v depozitu v Kutné Hoře. Musíme zkrátka vystačit s tím, co máme k dispozici.

Jaký počin byste v roli ředitele muzea chtěl, tedy kromě střechy, realizovat?

Mojí vizí je přenesení mobiliáře do jedenadvacátého století. My jsme vlastně muzeum v muzeu, protože ty vitríny, které tu máme, jsou z roku 1975. Líbilo by se mi, kdyby expozice dostala nový ráz. Ne obsahově, tam není příliš co měnit, maximálně rozšířit, ale líbilo by se mi, kdyby předměty byly v nových vitrínách. Modernizovat kinosál, vždyť přednášky se tu dělají pořád.

Ale to je běh na hodně dlouhou trať a doufám, že ho doběhnu.

Vím, že relaxujete jízdou na motorce.

Motorka a cestování jsou pro mě relax. Projeli jsme kus Evropy ⁠–⁠ Chorvatsko, Bosnu, dojeli jsme až do Albánie, projeli Černou Horu, Rakousko, kus Německa.

Jezdíte i na místa spojená s historií? Třeba tamní policie či četnictva?

Loni jsme si s manželkou a přáteli říkali, že si uděláme dovolenou ve Francii. Vždycky jsem chtěl vidět pláže v Normandii. Protože ale naše dovolené „musejí“ mít vždycky nějakou přidanou historickou hodnotu, tak jsem rozhodl, že pojedeme po stopách americké 101. výsadkové divize a Velké červené jedničky, která osvobodila moje rodné Chebsko. Před cestou si vezmete Bratrstvo neohrožených, Zachraňte vojína Ryana, našprtáte si to… a pak zjistíte, že realita byla trošku jiná. Třeba kvůli vojínu Ryanovi mě nejvíc zklamala pláž Omaha. Scéna je doslova fenomenální. Jenže je celá točená ve Skotsku. Tak jako tak mi to dojem ze skvělých filmových děl nijak nezničilo.  

Objeli jsme Francii autem křížem krážem, zámky na Loiře, chtěli jsme také vidět místa, kam vstoupil Karel IV., zakladatel Karlova, tedy  Avignon, Provence. Navíc ve všech zemích děláme to, že je chceme nejen vidět, ale i ochutnat. Přece si ve Francii nebudu kupovat hamburger ve světovém řetězci… Chci ji zkrátka poznávat všemi smysly.

A pak jsem ještě měl pánskou jízdu s kamarády na motorkách. A jeli jsme se podívat na Berchtesgaden. Tam přece 101. výsadková taky byla. Takže jezdíme za historií nebo za historií filmů. Jen si někdy vyzkoušejte Řím po stopách filmu Andělé a démoni. I když myšlenka filmu je fikce, ta pomyslná kulisa Říma je úžasná.

Nemůžu se nezeptat. Byl jste se podívat i v Saint Tropez za strážmistrem Cruchotem?

Ne. Kolegové mi říkali, že ten domeček už je úplně jiný, že už to zkrátka není ono. Tam jsme nebyli.

Samozřejmě že jsem ale ve Francii okukoval místní policii, i když ono ji tam moc nevidíte. Tedy kromě Bordeaux, ale tam už bych vícekrát nejel. Tam jsme se nedopatřením dostali do čtvrti, kam nejezdí ani policajti. Navíc se mi tam podařilo omylem v domnění, že fotím zajímavou sochu, vyfotit dealera heroinu. Ale to jsem zjistil až ex post na fotce.

Překvapilo mě však, že je to země, která má podle mě nejvíc radarů na měření rychlosti na světě. U nás máte měřený úsek třeba kilometr, tam je cedule, která říká, že je měřeno 30 kilometrů. A fakt tam ty radary byly. A všichni skutečně jezdí přesně podle předpisů. Moje cestovatelské zjištění je, že nejbezohlednější řidiči jsou u nás.

Co v současné době chystáte nikoliv jako ředitel muzea, ale jako autor?

S Milošem Vaněčkem jsme se pustili do druhého dílu Skutečných zločinů po česku. Ale v šuplíku mám pořád životopis generála Josefa Ježka. Už to musím dotáhnout, protože v srpnu bude mít 140. výročí narození. Mám to víceméně hotové, jen musím dotáhnout jeho politický proces v 50. letech.

To byl fenomenální člověk, jehož dědictví nese policie dodnes, i když o něm ví málokdo. Za mě by si zasloužil vlastní řád generála Ježka, který by se uděloval za inovace. Ten člověk byl sice kariérista a byl rád středem pozornosti, dokázal být velmi nekompromisní a z obyčejného četníka to dotáhl na ministra vnitra, ale systematicky vybudoval četnictvo, pátrací stanice, četnické letecké hlídky, služební kynologii, podílel se i na vzniku Stráže obrany státu, bezpečnostního letectva, bezpečnostního rozhlasu, což byl jakýsi předchůdce Zelené vlny, a na spoustě dalších věcí.

Nakonec se na žádost generála Aloise Eliáše stal protektorátním ministrem vnitra. Skončil po nástupu Reinharda Heydricha, protože odmítl složit slib věrnosti. Ježek byl jediný, kdo to udělal. A dokonce to udělal tím stylem, že se v jednu chvíli podíval na hodinky, zvedl se a odkráčel z místnosti, kde zůstali sedět absolutně konsternovaní Heydrich s K. H. Frankem. Druhý den už tedy nebyl ani ministr, ani generál, ani četník. Byl okamžitě odeslán do civilu. Během války podporoval židovské rodiny i rodiny odbojářů. Přesto ho v květnu 1945 okamžitě jako bývalého člena protektorátní vlády zatkli pro kolaboraci a dva roky byl ve vazbě. Nebyl souzen v procesu s protektorátní vládou, což bylo zajímavé. Soud ho nakonec zprostil obvinění, když konstatoval, že je vinen pouze pronesením jednoho projevu. Ten ale přednesl za Aloise Eliáše, který jasně odmítl jakékoliv projevy. Ježkovy zásluhy o odboj však byly tak velké, že ho soud zkrátka nemohl vůbec soudit. Jenže v roce 1954 ho sebrali znovu za protikomunistický odboj a dostal doživotí. Odseděl si roky a byl propuštěn s podlomeným zdravím na amnestii v roce 1960. Jeho rehabilitace nikdy nebyla dotažena do konce, protože zemřel v roce 1969.

Prostě to musím letos odevzdat. Musím se řídit slovy svého kamaráda, rovněž policejního historika Martina Kloubka, který už bohužel není mezi námi. Ten říkal, že základní poučka zní: „Dílo je potřeba autorovi včas odebrat, jinak ho v životě nedopíše.“ A ono to tak opravdu je. Vlezete do archivu, najdete tam jeden papír a hned víte, že ho tam musíte dát. A zase to otevřete a pořád něco přidáváte…

Takhle bych nedodělal ani tu Vranskou.