Spisovatel Johannes Urzidil na návštěvě Vídně (18. 11. 1964) FOTO: ČTK/APA/Otto Breicha
FOTO: ČTK/APA/Otto Breicha
Listopadový Řím 2021. Ve stínu kupole chrámu sv. Petra stojím na malém hřbitůvku Campo Santo Teutonico, ohraničeném vysokou zdí. Nalézá se na hranici italského a vatikánského státu, v bezprostředním sousedství Michelangelova chrámu a bydliště současného papeže. Původně v těchto končinách ležel Neronův cirkus. Později, na přelomu 8. a 9. století, zde byl založen hřbitov (společně se špitálem) pro německojazyčné poutníky, kteří v Římě zemřeli. A od roku 1501 přiléhá ke hřbitovu kostel Santa Maria della Pietà. I české dějiny zde mají své zastoupení. Je na něm pohřben pražský rodák a německy píšící spisovatel Johannes Urzidil.
1970
V sobotu 31. října 1970 v 15.25 hodin přilétá z Vídně na římské letiště Fiumicino Boeing 727 se čtyřiasedmdesátiletým Urzidilem na palubě. Doprovází ho jeho drobná žena Gertrude. V jednu chvíli mu na letišti vítr rozcuchá vlasy a opře se do jeho cestovního baloňáku. Urzidil si hned všimne jiného druhu světla a ucítí zvláštní slanou vůni, kterou vítr nese od moře. Na římském letišti manžele Urzidilovy vítá jejich přítel, rakouský univerzitní profesor historie Heinrich Schmidinger, ředitel Rakouského kulturního institutu v Římě.
Uvítání a první srdečné věty. Taxíkem jedou do institutu, modernistické cihlové budovy s malým parkem, která stojí na vyvýšeném místě nedaleko Villa Giulia. Cestou mu paní Gertrude, sedící vedle něho na zadním sedadle, německy říká: „Nemůžete tušit, pane Heinrichu, jak často se Johannes od našeho posledního pobytu u vás, před dvěma lety, vracel svými myšlenkami do Říma, jak moc se na Řím těšil. Daleko více než na jiné cíle téhle cesty.“ „Řím je vrchol,“ otočí se Urzidil, který sedí vedle řidiče, „všechno ostatní do teď byla jen předehra. A vše další bude jen dohra.“
1918
Seznámili se na samém sklonku rakousko-uherského mocnářství. V mezním roce Evropy, nově vznikajícího státu i jejich vlastních životů. Kde jinde než uprostřed Prahy, v kavárně Arco.
Truda
Gertrude Thiebergerová, které bude za měsíc dvacet let, je dcerou rabína a učitele náboženství dr. Karla Thiebergera, váženého dlouholetého rabína v Golčově Jeníkově na Vysočině, kde se Truda narodila. Za dva roky se rodina přestěhovala do Prahy do Kaprovy ulice. Nadaná pianistka a básnířka, pokoušející se o první zdařilé verše. Absolvovala pražskou německou dívčí měšťanskou školu a dívčí lyceum (se všemi „tanečními zábavami, pěveckými večery a divadelními představeními, které k tomu patřily“), měla přerušené studium na pražské německé univerzitě, během válečných let se angažovala v Klubu židovských žen a dívek a pomáhala východožidovským uprchlíkům. Modrooká, plnoštíhlá, s dlouhými prsty, vysokým čelem, na mikádo střiženými hnědými vlasy a hravě přizvednutým nosíkem.
Johannes
O dva roky starší Johannes Urzidil, muž uhrančivého pohledu, výrazného obočí a hustých vlasů, je v té chvíli ještě v područí vojenské služby, slouží v zásobovacích skladech v Praze-Holešovicích. Dokončuje studia na pražské německé univerzitě (germanistika, slavistika a dějiny umění).
Rediguje brněnský expresionistický časopis Der Mensch, překládá verše Otokara Březiny, pravidelně dochází do Arca do společnosti starších autorů, Kafky, Werfela, Bauma, Kische. Budoucí spisovatel se přátelsky stýká také s českými malíři (Hofman, Kremlička, Špála, Čapek) a v berlínské revue Die Aktion právě publikuje recenzi o výstavě Tvrdošíjných nazvanou Junge tschechische Kunst. Připravuje k vydání svoji první básnickou sbírku a začíná pracovat jako překladatel na tehdejším Úřadu zmocněnce Německé říše v Praze.
Arco
Dne 14. června 1918. Mezi kavárenskými mramorovými stolky seznamuje Gertrudu s Johannesem (oblečen v civilu) jejich společný přítel Walther Fürth. Později řekl Urzidilovi: „Představil jsem vás záměrně, protože jste si velmi podobní.“
A aby těch osudových chvil nebylo málo – o několik dní později, 21. června, umírá po krátké nemoci Gertrudin otec dr. Karl Thieberger.
Kniha plná much
Jiným jejich společným přítelem byl o třináct let starší Franz Kafka. Trudina rodina žije v pražské Kaprově ulici, což není od Kafkova bydliště vůbec daleko. Kafka poznává nejprve sestru Nelly, následně Trudu a nakonec i jejich bratra Friedricha, který Kafku v roce 1918 začne učit hebrejsky. Později se z něj stane významný religionista a blízký spolupracovník Martina Bubera, žijící v Jeruzalémě.
Truda vzpomínala na Kafkův udivený výraz, nádech melancholie a zářivě vědoucí úsměv. „Celkově působil dojmem rozpačitého člověka,“ připomínala, „nepatřil totiž k onomu druhu domýšlivých lidí, kteří mají vždy po ruce odpověď. Jen s pozdravem na ulici vždy pospíšil, aby byl první, v tom ho nikdo nepředstihl.“ Do knihy Rozjímání jí Kafka vepsal věnování: „Se srdečnými pozdravy a jednou radou: tato kniha se ještě neřídí úslovím ‚do zavřených úst moucha nevletí‘ (závěr z Carmen od Mériméeho). Proto je plná much. Nejlépe je míti ji stále zavřenou.“
Svatba
Neděle 4. dubna 1922. Johannes Urzidil uzavírá na Staroměstské radnici v Praze sňatek s lyričkou Gertrudou Thiebergerovou. Za svědky jim jdou malíř Jan Zrzavý a legační sekretář německého vyslanectví Heinrich Stephany. Zrzavý věnuje novomanželům obraz Hoře („purpurová maska obrazu připomíná staré gotické mistry,“ píše Urzidil). Manželé se nastěhují do bytu v ulici Prvního pluku v Karlíně a na konci dubna podniknou svatební cesta po Goethových stopách do Výmaru.
V reálném životě to vypadá složitěji. Gertrudin bratr Friedrich a matka svatbu s katolíkem neschvalovali a na dlouhá léta přerušili s manželi Urzidilovými veškeré kontakty. Gertrude k tomu v závěru života podotkla: „Moje rodina měla mého muže velmi ráda, ale nelíbilo se jim, že jsem se za něj provdala, protože jsem byla dcera rabína z ortodoxní rodiny a můj muž byl poloviční žid. Jeho matka byla židovka, ale jeho otec byl katolík.“ Vztahy obě rodiny navázaly až po čtrnácti letech, na konci třicátých let, kdy Gertrude náhodně potkala na hlavním nádraží ve frontě na lístky svoji matku. „Svět kolem nás se rozpadal, ale my jsme znovu vybudovali naše společenství,“ napsala po letech básnířka.
Oslava příštího života
Středa 11. června 1924. V Praze se koná pohřeb dr. Franze Kafky. Mezi nejbližšími přáteli se ho účastní také manželé Urzidilovi. Osm dní poté, 19. června, se v Praze na Malé scéně tehdejšího Německého komorního divadla koná vzpomínková slavnost věnovaná Kafkovi. Sál s kapacitou asi pět set míst je obsazený výhradně německojazyčnými pražskými židy. Po Maxi Brodovi za mladou autorskou generaci veřejně vystupuje Urzidil. V tmavém saku, hovoří pevným hlasem. Jasnozřivě, s prorockým pohledem do budoucna. Za téma si zvolil budoucí Kafkův život. Obřad se tak stává slavností a oslavou života: „Franz Kafka byl fanatikem své vnitřní pravdy. […] Dnes vědí jen málokteří, jaký mistr nás ve Franzi Kafkovi opustil. […] Musíme tedy počkat na návrat doby s tak citlivými orgány, které jsou nutné pro pochopení nejhlubšího a nejjemnějšího slova.“
Náběhy šílenství a kanárek v kleci Čech
V prvních jarních měsících roku 1939 číhá na židovský pár v okupovaných Čechách na každém kroku nebezpečí. Stačí jedno udání, jedno hlášení, jedna zpráva náhodného špicla. Strach a sklíčenost ovládá decimovanou společnost. „Neboť strach, i ve svých nejtišších projevech,“ píše v jedné své pozdější povídce Urzidil, „je náběhem k šílenství.“ Je třeba urychleně hledat cestu ven. K opatření falešného výjezdního povolení pomohou němečtí přátelé z diplomatických kruhů.
Urzidilovi skryjí svoji sbírku obrazů, truhlu s nádobím i další cennosti u hospodyně Marie Hruškové a u rodiny Matoušů, kde zázračně přečkají válku a větší část se postupně k majitelům vrátí. Pouze Gertrudin kanárek se za oceán nepodívá a zůstane v Praze.
Nad ránem
Noc z 30. června na 1. července 1939. Vlak sebou trhne a vyjíždí z pražského hlavního nádraží. Manželé Urzidilovi prchají před nacisty. Se dvěma nenápadnými kufry. A padělaným výjezdním povolením. V kufru veze Urzidil několik knih: Kafkovo Rozjímání s věnováním Trudě, Homéra, Stiftera a několik rukopisů. „Můj manžel byl velmi rozrušený,“ vzpomínala později na tyto chvíle Gertrude, „protože do vlaku přišlo gestapo a prověřovalo cestující. Manžel byl rozechvěn a to bylo naše štěstí, protože z rozrušení podal gestapu svůj pas a potom můj a řekl: ‚Toto je pas mého manžela.‘ A gestapáci se začali smát a opakovali: ‚Pas mého manžela.‘ A vzali si je, potvrdili razítkem s orlicí a hákovým křížem a my byli venku.“ Směřují do Terstu. Poté Londýn. Nakonec New York.
New York s Hollarem a zapovězenou Prahou
Uplynou léta. Skoro celé půlstoletí. Z Kafky se postupně stává světový autor, jak tenkrát v Praze v roce 1924 Urzidil předpověděl. Manželé Urzidilovi, ze začátku neznalí anglického jazyka, se tvrdě protloukají existencí. Bydlí v newyorském Richmond Hill, v šestipatrovém činžovním cihlovém domě. V bytě jim na stěně visí dvě rytiny Václava Hollara a velká mapa Prahy. Gertrude hlídá sousedům děti, Johannes jeden čas vyrábí doma kožená pouzdra, krabičky na cigarety, psací podložky a poznámkové bloky, jejichž prodej mu umožňuje ve zbytku měsíce psát. Později zakotví v rozhlasové stanici Hlas Ameriky.
Od poloviny padesátých let se pravidelně vracejí do Evropy na podzimní přednášková turné a autorská čtení. Johannesovi začínají vycházet v Evropě knihy a právě povídková sbírka Ztracená milenka v roce 1956 započala jeho nezadržitelnou cestu na pozici uznávaného autora v německy mluvících zemích. Jako autor je poctěn cenou Charlese Villona v Lausanne, obdrží Velkou rakouskou státní cenu a následně cenu Andrease Gryphia. Rodná vlast za železnou oponou je jim však zapovězena. Jezdí se na ni dívat z rakouské strany.
Svědectví o tom přinesl rakouský germanista Aldemar Schiffkorn: „Jednoho říjnového dne roku 1957 jsem stál s tou básnickou dvojicí a svými dětmi mlčky u hraničních sloupů, které nás dělily od blízké Horní Plané a Zvonkové. Z jedné výšiny jsme pak hleděli do onoho Stifterova domovského kouta. Ještě dnes slyším slova paní Gertrudy, která potom padla do ticha prvních stínů nadcházejícího soumraku, který se snášel nad Šumavou: ‚Nevypadá teď Johannes zrovna jako Mojžíš upírající svůj zrak do země zaslíbené?‘“
Via Evropa
V dubnu 1967 slaví Gertrude a Johannes čtyřicáté páté výročí svatby, v červenci 1968 Trudiny sedmdesáté narozeniny a v červnu 1969 jednapadesáté výročí seznámení v pražské kavárně Arco. A v říjnu 1970: via Evropa. Manželé se vydávají na svoje již šesté evropské turné. Postupně navštěvují Hamburk, Kolín nad Rýnem, Curych a Vídeň. Johannes přednáší a čte ze svých povídek. Pomyslným vrcholem cesty by měla být právě Vídeň.
Jeho veřejná vystoupení jsou hojně navštěvovaná. K Urzidilově poctě zorganizoval na rakouský státní svátek kancléř Bruno Kreisky, který pocházel z židovské rodiny z jihomoravských Dolních Kounic, opulentní večeři. Hostila jej místostarostka Vídně a ministrem zahraničí Kirchschlägerem, za války vojákem wehrmachtu, byl pozván k soukromému stolu v Café Sacher. Z Vídně manželé Urzidilovi posílají 23. října do Prahy pohlednici svému celoživotnímu příteli malíři Janu Zrzavému s prostým vzkazem: „Na shledanou! Stále ze srdce na Tebe myslíme. Jan a Trudy.“
Na cestě
Ten samý den čte Urzidil ze svých povídek ve vídeňském Pálffyovském paláci. Po přednášce vepíše do své knihy Die erbeuteten Frauen: „Pro Wolfganga Schmidingera, syna mých římských přátel, s nejsrdečnějšími pozdravy a doufáním, že se uvidíme v méně hektickém čase, na brzkou shledanou. Johannes Urzidil (na cestě do Říma).“
Kafka s Donem Quijotem
Ve vídeňském PEN klubu Johannes přednáší na téma Kafka a Cervantes. Tohle nečekané autorské bratrství Urzidil promýšlel dlouhá léta a mezi oběma autory spatřoval řadu paralel. Nejen mezi Donem Quijotem a Zámkem, ale i mezi Rozhovorem dvou psů ve špitálu Vzkříšení ve Valladolidu a Výzkumy jednoho psa. Svoji reflexi ve Vídni zakončil srovnáním: „Cervantes napsal Quijota ve vězení, v místě neklidu, zármutku a bídy. Kafka psal své prózy uprostřed Evropy v první čtvrtině dvacátého století, v byrokratickém světě přepážek znejistělého měšťanstva, které se cítilo bezpečně už jen za mřížemi, jimiž se obklopilo.“
Diář
Na listopad mají Urzidilovi zajištěný program, Johannesův kapesní diář je popsán a rozplánován až do konce roku – pobyty, setkání, debaty, čtení a přednášky v Římě, Terstu, Meranu, Bolzanu a Janově. Cesta má skončit v Londýně, kde žije Gertrudina sestra Nelly. A Vánoce prožít zase doma v New Yorku.
Naslouchání vyprávění
Manželé Urzidilovi přilétají do Říma, jak už bylo na začátku vzpomenuto, 31. října 1970. Ubytují se v pohodlném hostinském bytě v prvním patře zadního traktu Rakouského kulturního institutu v Římě, který znají ze svého pobytu před dvěma lety. Andreas Schmidinger, desetiletý syn ředitele institutu a dnes šéf Rakouského kulturního fóra v Praze, byl oběma návštěvám Urzidilových v Římě přítomen: „Pamatuji si, že na počest pana Urzidila při jejich první návštěvě Říma v roce 1968 byla mým otcem uspořádána velká večeře. Po večeři, při podávání kávy ve dvou oddělených, ale otevřenými dveřmi propojených místnostech Urzidil začal hovořit o svém dramatickém útěku z Československa do Ameriky. I když ho ne každý z přítomných mohl vidět, jeho vzrušujícímu vyprávění všichni tiše naslouchali. Byl velmi výřečný, vracel se velice plastickými popisy do své minulosti a k pohnutým dějinám střední Evropy a všechny nás fascinoval.“
Vino rosso a cenelloni
Ředitel institutu prof. Schmidinger před hosty nastíní program: navrhuje na zítřek výlet na římský venkov a v pondělí v podvečer se má uskutečnit plánované autorské čtení v institutu z chystané knihy povídek Die letzte Tombola, kdy se očekává početná návštěva. A Urzidilovy požádá, zda je může pozvat do malé restaurace blízko Palazzo della Cancelleria na večeři. Rádi souhlasí. Pijí červené toskánské víno a Urzidil poprvé ochutnává cenelloni. Když z restaurace vyjdou do teplého římského večera, Schmidinger v euforii ze setkání navrhne manželům Urzidilovým noční potulku. Všichni jsou nadšeni.
Noční trojice poutníků
Noční obchůzka trojice poutníků, zkracovaná občas taxíkem, byla vydatná. Z prázdného a intimně osvětleného Kapitolského náměstí prošli přes Forum Romanum ke Koloseu a přes vrch Palatin na rozhlehlý Circus Maximus; sešli k řece kolem kostelíku Santa Maria in Cosmedin, kde si prohlíželi kamenná Bocca della Veritá – Ústa pravdy, podél Tibery zamířili k Palazzo Farnese a nakonec se ocitli na liduprázdném náměstí sv. Petra, kde zurčela jen voda ze dvou fontán.
Dlouhou chvíli zde stojí a pozorují průčelí chrámu i Berniniho kolonádu, korunovanou sochami světců. „V osvětleném okně papežské pracovny, jediném svítícím v obrovském, do temnoty ponořeném průčelí,“ vzpomínal prof. Schmidinger na procházku s Urzidilem, „spatřoval symbol. Papež jako nejosamělejší muž světa.“ Po návratu přes Piazza Navona, kde bylo plno lidí, kdosi tam zpíval a jiný vystavoval své kresby, pronesl Urzidil v pokoji institutu těsně před spaním ke své ženě: „Kdybych tu neměl ještě to čtení, mohli bychom už vlastně odjet. Viděl a zažil jsem si všechno, co jsem chtěl v Římě znovu vidět… Chválabohu ale ještě odjet nemusíme.“
Zde bych mohl zůstat…
„Příští den, na Všechny svaté,“ vzpomínal prof. Schmidinger, „byla průzračně jasná, zářivá neděle, spíše pozdní léto než podzim. Po snídani a vycházce v okolí institutu jsme opustili město cestou přes Ponte Milvio a po Via Cassia směrem na Lago di Bracciano. Z Anguillara jsme se dívali přes modrou vodní plochu na Trevignano, kde jsme o něco později obědvali.“
Na terase u jezera byli zpočátku jako jediní hosté. Urzidil si v očividné pohodě užíval slunce a jižního světla nad krajinou, klid i prosté jídlo se špagetami, rybou, chlebem casareggio a vínem. Jejich průvodce prof. Schmidinger popisuje zvláštní chvíli Urzidilova náhlého uvažování o posledních věcech člověka: „Už třicet let žijí v Americe, zamyslel se. Koupili by si tam i hrob, ale cítili se být stále na cestě. Do Prahy by se už nikdy nevrátil, v Německu by žít nemohl a – ‚mezi námi, při vší lásce k té zemi‘ – nechtěl by žít ani v Rakousku. Všichni jsou tam tak nějak natěsnáni jeden na druhého, básníci i kritici, musí být velmi těžké najít potřebný odstup. Na mou otázku, zda by mu Řím a Itálie vyhovovaly lépe, prohlásil Urzidil bez váhání, ale, jak se mi zdálo, s jistou rezignovaností v hlase: ‚Zde bych mohl zůstat.‘“
Sestup do hrobu
Další zastávkou na jejich nedělním výletě se stalo podivuhodné místo – Cerveteri s tajemnou etruskou nekropolí, prastarými stromy a kamenem vydlážděnými uličkami. Vstoupili do šera kamenné tumby dei Rilievi s řadou záhadných symbolů a poté navštívili ještě několik dalších kruhových tumb. Jako kdyby Urzidil v té chvíli sestupoval k pradávným obřadům a počátkům evropské civilizace. Zatímco slunce ještě stálo vysoko nad obzorem, vraceli se do Říma po Via Aurelia příjemně zmoženi. V institutu se rozloučili s tím, že se potkají ráno na snídani.
Herrlich geschlafen
Do svého notýsku si před usnutím Urzidil propiskou s černou náplní poznamenal k datu 1. listopadu:
Nádherně spal.
Nejdřív jsme vypili skvělé kapučíno v Café-Bar.
Potom k jezeru Braciano, kde krásně pádlovali.
Potom do Cerveteri, kde jsme navštívili etruské pohřebiště.
Odpoledne ve čtyři odjezd.
Dušičky
Třetí Urzidilův římský den, pondělí 2. listopadu 1970, symbolicky na den Všech věrných zemřelých, začal tragicky. Ten den se mělo konat autorské čtení v sále institutu a večerní setkání u rakouského vyslance Maxe Löwenthala-Chlumetzkého, který byl Urzidilovým věrným čtenářem. Vše ten den ale bylo naruby.
Ráno před osmou hodinou Urzidil vstal z postele, ale vzápětí upadl na zem. Gertrude v té chvíli byla v koupelně. Později vyprávěla: „Byla to dramatická chvíle. Ráno jsem ho slyšela z pokoje, že mu není dobře, a říkám mu: ‚Počkej na mě, neohýbej se tolik, hned jsem u tebe!‘ Jenže když jsem vzápětí přišla, ležel na podlaze a říká mi: ‚Já jsem nespadnul, neuklouzl jsem.‘“ Žena pochopila vážnost situace. Pomohla mu se vší silou vstát a uložila ho pomalu do postele. Snažila se jej uklidnit: „To bude dobré, zavolám doktora.“ Johannes jí naznačil, aby se rychle oblékla a informovala ředitele Heinricha Schmidingera. Stačil ještě říci „ano“. Poté klesl a zesnul.
„Lékař přišel velmi brzy,“ popsal Urzidilovo umírání Schmidinger, „avšak mohl už pouze konstatovat smrt v důsledku mozkové mrtvice. Považoval za štěstí, že se Urzidilovo srdce zastavilo; čtyřiasedmdesátník by jinak zřejmě zůstal ochrnutý na celou polovinu těla a pravděpodobně by ztratil i schopnost mluvit.“ Gertrude odevzdaně seděla u mrtvého těla: „Jednalo se o krvácení do mozku, takže to bylo bezbolestné, ale samozřejmě to byl velký šok. Nejen pro mě, ale pro celou instituci. Naštěstí tam byli velmi milí lidé.“
Nožík a velikonoční svíce
Profesor Schmidinger si všiml, jak vdova nese tuto ránu s obdivuhodným pokojem a vznešeností. Dokonce měla starost o to, jak Andreas, malý syn Schmidingerových, přijme tuto smutnou zprávu. Na památku mu dala Urzidilův kapesní nůž, který s ním putoval od roku 1939 z Prahy po celém světě. Kytice, která básníka tak potěšila, když před dvěma dny přijel, teď stála vedle jeho úmrtního lože. A svíce, kterou Schmidingerovi zapalují pravidelně na Velikonoce, teď hořela u jeho mrtvého těla.
Nejctihodnější místo
Ještě ten den přišel prof. Schmidinger s návrhem – i s vědomím posledních rozmluv s Urzidilem: spisovatelovy ostatky budou péčí Rakouského kulturního institutu v Římě uloženy na malém hřbitově Campo Santo Teutonico, ve stínu svatopeterského chrámu. Gertrude Urzidilová souhlasila a později vzpomínala: „Šéf institutu jel okamžitě do Vatikánu a požádal, aby můj manžel mohl být pohřben na hřbitově německých a rakouských poutníků, a oni to povolili.“ Smidingerovi se výrazně ulevilo a uvědomil si, že Johannes bude „pohřben na jednom z nejctihodnějších a nejkrásnějších hřbitovů na světě.“
Dvě chvostky středoevropského výra
Než se tak stalo, stihl ještě v institutu zhotovit narychlo povolaný sochař Antonio Muzi spisovatelovu posmrtnou masku. Z masité, kulaté Urzidilovy tváře, smířlivě klidné, výrazně vystupuje obočí – dvě vytrčené chvostky připomínající středoevropského výra.
Milý Johannesi, děkuji ti
Pohřeb se konal další den v kostelíku Santa Maria della Pietà, ke kterému přiléhá hřbitov, či spíše hřbitůvek. Rakev byla obložena věnci a květinami, takže připomínala spíš rozkvetlý květinový záhon. V první lavici seděla pobledlá a sklíčená Gertrude v černém plášti, na hlavě měla šátek s černou tkaničkou uvázanou pod bradou a na krku světlý šál s květinovým vzorem, který patřil jejímu manželovi.
„Obřad probíhal s velkou poctou a důstojností,“ jak Gertrude později vzpomínala. „Profesor Zettl, velmi milý pán z římského institutu a asistent ředitele Schmidingera, tehdy správně podotkl: ‚Toto je pravý pohřeb pro Johannese. Je doprovázen všemi zaměstnanci, údržbáři, zahradníkem, vysokými hodnostáři, výsostmi.‘“ Zádušní mši sloužil rektor kněžské koleje Collegio Teutonico P. Franz Wasner a za přátele se nad otevřenou hrobkou rozloučil germanista Gottfried Stix, který pronesl: „Milý Johannesi Urzidile! Děkuji ti za tvou odvahu, kterou nám čtenářům předáváš. Známe tě jako jednoho z básníků, kteří se modlili a tím si zasloužili jméno básník, protože pro tebe se psaní stalo, stejně jako pro tvého přítele Franze Kafku, formou modlitby. A tohle je velké svědectví světu. S tímto jsi teď předstoupil před Boha.“ Gertrude poté vykropila hrob svěcenou vodou, zřízenci vytáhli konopná lana, kterými na dno spustili rakev, a poté pomalu hrobku zavřeli velkou kamennou deskou.
Ve stínu kupole
Když se o tři dny později loučila Gertrude na hřbitově nad náhrobní deskou ještě bez jména se svým manželem, těsně předtím, než ji Heinrich Schmidinger odvezl na letiště směr New York, prohlásila pohnutě: „Nejkrásnější ze všech cen a vyznamenání, která můj muž obdržel, je tento hrob ve stínu svatopeterské kupole.“
Tady nikdo není, jen já
Gertrude se sama vrátila do newyorského bytu, který byl bez manželova ducha najednou prázdný. „Teď se vypořádávám s množstvím korespondence,“ píše do Říma. Její blízcí a příbuzní jí posílají soustrastné a útěšlivé listy. Sestra Nelly z Londýna sděluje: „Utěšujme se tím, že k němu byl osud laskavý – v životě i ve smrti.“ Solidarita blízkých pomohla Gertrudě se vzchopit a dala jí sílu a odvahu přenést se přes nejtemnější dny, překonat těžkou ránu a vrátit se ke psaní. Znovu se jí vrací smysl pro humor. Po telefonu se ohlašuje: „Haló, tady nikdo není, jen já.“
Světle žluté chryzantémy
Gertrude Urzidilová od toho podzimu navštěvuje Řím v doprovodu své sestry Nelly Engelové každý rok a díky rodině prof. Schmidingera přespává v památném dvojlůžkovém pokoji v institutu. V listopadu 1972 cestu do Říma neuskutečnila ze zdravotních důvodů, a proto Schmidingerovi adresují paní Gertrudě do New Yorku srdečný dopis. Vzpomínky jsou stále čerstvé: „Dnes jsme s Vámi spojeni obzvláště v našich myšlenkách. Jak intenzivně budete dnes v Římě! Můj manžel a já jsme dnes ráno šli na Campo Santo na dušičkovou mši. Pak jsme zůstali u hrobu Vašeho nezapomenutelného drahého manžela, zapálili světlo a ozdobili jej věncem světle žlutých chryzantém. K hrobu nás nepřivedla jen naše úcta a náklonnost k drahému zesnulému: byli jsme tam také jménem Vás, drahá paní profesorová, protože dlouhá a namáhavá cesta Vám zabránila být dnes zde. Ale rádi vzpomínáme na to, jak jsme se s Vámi a Vaší milou sestrou loni setkali.“
Posmrtný pas
Gertrude Urzidilová se v roce 1976 vypravila naposledy do Říma na manželův hrob. Schmidingerův syn Heinrich, který obě dámy v Římě tehdy provázel, s úsměvem dnes připomíná: „Hlavní obavou a starostí obou sester bylo, že jedna z nich zemře dříve než druhá, takže jedna z nich, poslední přeživší z velké židovské rodiny, bude muset zůstat na světě sama a opuštěna. Osud však jejich obavy vyslyšel. Obě sestry zemřely ve stejný den – jedna v New Yorku, druhá v Londýně. V noci z 12. na 13. června 1977.“
To on…
V nekrologu napsal benediktin Angelus Waldstein-Wartenberg: „O šest a půl roku přežila svého životního druha, básníka Johannese Urzidila, než skonala ve svém americkém domově v Richmond Hill. Na otázku, zda jí její byt po manželově smrti nepřipadá příliš velký v prázdnotě po něm, odpověděla: ‚Naopak, mnohem stísněnější; to on jej činil prostorným a větším.‘“
Miloš Doležal je básník, spisovatel a publicista spojený s Vysočinou, autor rozhlasových a filmových dokumentů, v nichž se věnuje druhé světové válce a komunistickým represím. Mimo jiné je autorem knihy „Jako bychom dnes zemřít měli“ (2012) o životě číhošťského faráře a mučedníka P. Josefa Toufara.
