V dnes již zaniklé vsi Boží Dar na Nymbursku se 31. října 1879 ve tři hodiny odpoledne narodil Václav Fišer, jeden z nevýznačnějších pražských kavárníků první poloviny 20. století a dlouholetý majitel kavárny Slavia, a to jako sedmý z celkem deseti sourozenců. Spletitý životní příběh tohoto podnikatele ovšem začal již ve chvíli, kdy jeho otec Jindřich učinil zásadní životní rozhodnutí a v září 1866 přijal křest z rukou všejanského faráře, čímž konvertoval z judaismu k římskému katolictví. Díky tomuto kroku se mohl Jindřich Fišer na počátku roku 1867 oženit s dcerou sedláka ze středočeských Strak, s níž posléze založil vskutku početnou rodinu.

Jako první se z tohoto manželského svazku narodila dcera Anna, mezi jejíž význačné potomky patří mj. spisovatelka a překladatelka Hana Žantovská či její syn, diplomat Michael Žantovský. Dalším přírůstkem do rodiny se stala dcera Marie, jejímž synem byl budoucí Fišerův společník a taktéž pražský kavárník Jaroslav Štěrba. Výchova početného potomstva se však mísila s hledáním vhodného místa pro život celé rodiny. Fišerovi se proto v průběhu roku 1884 přestěhovali do Benátek nad Jizerou, kde se také Václav Fišer vyučil cukrářskému řemeslu.

Dobrodružné mládí

První zkušenosti ve svém oboru však nezískal v rodných Čechách. V pouhých sedmnácti letech odcestoval do Oděsy v tehdejším Ruském impériu, kde vykonával těžkou práci v místním přístavu a následně zde působil jako cukrář na dvoře ruského cara. Další kroky Václava Fišera směřovaly na konci 90. let 19. století do francouzské metropole, kde byl jeho cukrářský život spojen především s kavárnou Café de la Paix.

Jednoho z prvních úspěchů dosáhl Václav Fišer právě v Paříži, a to na Světové výstavě v roce 1900, kde prezentoval vlastní cukrářské výrobky. Při vynalézání různorodých forem a exotických názvů mu měl být nápomocen jeho bratranec a významný malíř Jan Dědina. Nakonec však Fišer získal ocenění za vpravdě vlastenecky zaměřenou cukrovinku, a to údajně za dort v podobě Hradčan. Pobyt a práce ve Francii Václava Fišera ovlivňovaly po zbytek jeho působení v kavárenském i cukrářském oboru a staly se základem jeho celoživotního snažení.

Zásadní zlom nastal roku 1902, kdy začal Fišer provozovat vlastní cukrárnu ve vídeňském druhém okrese na Franzensbrückenstraße. Na počátku 20. století se rovněž seznámil s osudovou ženou svého života, Kristinou Reinvaldovou. Jejich svatba se uskutečnila v poříčanském kostele 2. června 1903.

Poté, co se manželé Fišerovi usadili ve Vídni, se jim po necelém roce společného života, konkrétně 10. dubna 1904, narodil syn Zdeněk. Druhý potomek, jehož jméno bylo Karel, se narodil o tři roky později. Avšak radost z dalšího přírůstku do rodiny netrvala příliš dlouho, neboť malý Karel Fišer se záhy roznemohl a 5. května 1907 zemřel na následky jakési puchýřnaté vyrážky.

První podnikatelské aktivity v rodných Čechách

V dalších letech se po úmrtí obou rodičů stal Václav Fišer jakýmsi prostředníkem všech svých sourozenců, jejichž místa pobytu od sebe na mapě dělily desítky a někdy i stovky kilometrů. Na základě dohody všech pozůstalých se stal univerzálním dědicem nemovitého majetku, který zanechal jeho otec ve středočeských Čelákovicích. Sem se také s celou rodinou přestěhoval z Vídně na počátku ledna 1919 a záhy si zde zřídil továrnu na výrobu cukrovinek. Poválečné podmínky v Československu a nedostatek cukru však velkovýrobě příliš nepřály, a proto byla továrna po třech letech uzavřena. Čelákovice se tak staly pouze jakousi přestupní stanicí na cestě do Prahy, kde se Fišerova rodina usadila v Braunerově domě na rohu Národní třídy a ulice Na Perštýně. Právě zde totiž synovec Jaroslav Štěrba provozoval od srpna 1922 svoji cukrárnu a Václav Fišer u něj získal pozici cukrářského mistra a dílovedoucího.

Zásadní průlom ve Fišerově kariéře ovšem nastal až v červnu 1927, kdy se nemalou měrou zasloužil spolu se synovcem Štěrbou o zprovoznění kavárny a cukrárny v nově vystavěném Lindtově domě na Václavském náměstí. Nově nabytý majetek obhospodařoval Václav Fišer více než svědomitě. Již na konci září 1927 byly prostory podniku rozšířeny o dancing Carioca, jenž byl dle dobového tisku nejelegantnější a největší tančírnou v celé Praze. Jednalo se o dancing zařízený podle pohádkového pařížského vzoru, který se již několik dnů po otevření těšil velké oblibě nejvýznamnějších zástupců pražské honorace.

Dále čtěte

Otevřená identita Evropy: Co je evropskou tradicí, terapií a příslibem?

Ať už je naše doba předznamenána globalizací, postmodernou, anebo čímkoli jiným, je zřejmé, že tradice, o kterou se až dosud…

Mimo Fišerův zájem však nezůstala ani cukrárna v přízemí Lindtova domu, jejíž velkou výlohu mohli spatřit lidé procházející se po dolní části Václavského náměstí. Pro popis toho, jak taková výkladní skříň cukrářského řemesla mohla vypadat, si vypůjčím slova Fišerovy praneteře Hany Žantovské: „Pamatuji se na velký blok nugátu, který ještě propagoval jako „nougat“; nabízel ho v malých obdélnících vroubených marcipánem v „pařížských“ pastelových barvách, hnědě přerývaných čtvrcenými mandlemi. Nebo importoval dekorativní látkové loutky, které bimbaly ve výloze nad cukrovím dlouhýma nohama a nehodily se, jak mi bylo vysvětleno, na hraní.“

Spolumajitelem kavárny Slavia

Vrcholem Fišerových podnikatelských snah se stalo převzetí kavárny Slavia na Národní třídě a její následná rekonstrukce, kterou opět realizoval spolu se synovcem Štěrbou. Novou vnější úpravu kavárny navrhl architekt Oldřich Stefan. Ve svých plánech počítal s majestátními kovovými okny, z nichž je až do dnešních dní jeden z nejkrásnějších výhledů na Hradčany. Vnitřní úpravu kavárenských místností navrhl inženýr Josef Jaroslav Hukal, jehož stavitelská firma realizovala nejen rekonstrukci interiérů, ale provedla i stavební změny na fasádě domu.

Zrekonstruovaný podnik byl otevřen 9. června 1933. Tehdejší tisk popisoval obnovenou Slavii jako pýchu Prahy v kavárenském oboru, která měla navíc jako jediná oddělení pro nekuřáky. Nutné je však poznamenat, že Štěrba i Fišer investovali do rekonstrukce kavárny bezmála 4 500 000 Kč, což byl v době vrcholící hospodářské krize skutečně odvážný čin.

Kavárna Slavia se tak stala nepochybně největším podnikatelským triumfem obou společníků. Zdejší kavárenské místnosti byly navíc druhým domovem umělců, a to nejen těch z Národního divadla, ale i mnohých dalších. Václav Fišer se mohl setkávat s lidmi, kterých si nesmírně vážil. Blízké přátelství ho pojilo především s hercem Sašou Rašilovem. Vzpomínky na atmosféru Fišerovy Slavie můžeme nalézt například v memoárech Rudolfa Deyla staršího, Ladislava Peška nebo Eduarda Kohouta. Společenské kontakty pana kavárníka s významnými osobnostmi tehdejšího kulturního i politického života dokládá rovněž skutečnost, že svědky svatby jeho syna Zdeňka v dubnu 1937 se stali dr. Richard Bienert, někdejší pražský policejní prezident a pozdější protektorátní předseda vlády, a divizní generál Vladimír Chalupa.

Na počátku roku 1938 nicméně nastal zásadní zlom v provozování všech živností, neboť došlo k ukončení obchodní spolupráce mezi Václavem Fišerem a Jaroslavem Štěrbou. Jejich firma se postupně vzdala všech svých živnostenských oprávnění, čímž byl její zánik zpečetěn. Jakýmsi pomyslným završením více než desetileté úspěšné spolupráce se stal silvestrovský večer v dancingu Carioca, který oba společníci uspořádali 31. prosince 1937. Jaroslav Štěrba si ponechal podniky na Václavském náměstí. Naopak ve prospěch Václava Fišera se vzdal cukrárny v Braunerově domě a kavárny Slavia. Oba tyto podniky přešly na novou firmu Václav Fišer a syn, v níž figuroval jako obchodní partner Zdeněk Fišer.

Doba ovšem podnikání pomalu přestávala přát. Po odtržení Sudet a následném zřízení protektorátu Čechy a Morava dolehla nacistická perzekuce i na Václava Fišera. Kavárna Slavia byla v polovině roku 1941 přejmenována na Viktorii a její provoz byl stále více omezován. Jelikož byl Václav Fišer židovským míšencem, nahradil ho koncem června 1943 ve vedení kavárny nový německý společník.

Nástup komunismu a odchod do Kanady

Když v roce 1945 došlo ke kapitulaci nacistického Německa, prožíval Václav Fišer velikou euforii a snažil se rychle uvést podniky do stavu, v jakém byly před vypuknutím války. Nikdo však nečekal, že v roce 1948 dojde ke komunistickému převratu a Fišerův majetek, jeho prvotřídní cukrárna i kavárna se stanou „majetkem lidu“.

Po zbourání Braunerova domu a ukradení všeho, co se jen ukrást dalo, se Václav Fišer stal cukrářem v hotelu Praha v Mariánských Lázních a následně získal pozici v hotelu na Špičáku. Ke všem nepříjemnostem ještě přibyla emigrace syna Zdeňka a jeho choti do kanadského Montrealu. Pan kavárník se tedy ocitl před rozhodnutím, zdali zůstat v rodné zemi, nebo odejít za synem, se kterým se chtěl před smrtí ještě setkat. Na počátku roku 1951 prodal chatu a část pozemků ve středočeských Měchenicích a odstěhoval se k příbuzným své zemřelé manželky do Poříčan.

V červnu 1956 nakonec odešel do Kanady, kde jeho syn provozoval postupně krachující motel. Z důvodu Zdeňkových podnikatelských neúspěchů nicméně vztah mezi otcem a synem postupně zcela vychladl. Stárnoucí cukrář se proto odstěhoval na kanadský sever a spřátelil se zde s jedním krajanem z rodných Čech. Václav Fišer zemřel 21. července 1966 v kanadském městečku Amos v úctyhodném věku 86 let. Pohřben byl o dva dny později na místním hřbitově v Senneterre.

Ostudný epilog

Po vylíčení tohoto složitého životního příběhu, který je plný zásadních úspěchů i zdrcujících zklamání, by si asi každý pomyslel, že alespoň po smrti dojde pan kavárník zaslouženého pokoje. V tomto případě je tomu bohužel přesně naopak. Zjistil jsem totiž, že Václav Fišer ještě donedávna vlastnil poměrně rozsáhlý pozemek právě ve středočeských Měchenicích. Po tomto jmění však předmětná obec z čistě praktických důvodů zatoužila. Na tom by samo o sobě ještě nebylo nic špatného. Za bezprecedentní ovšem považuji způsob, jakým se pozemek do vlastnictví obce dostal.

Václav Fišer osobně zažil rasovou perzekuci za nacistické okupace a třídní perzekuci v době komunistického režimu. Na vlastní oči však naštěstí již nespatřil, jak jej 53 let po smrti český stát amorálním způsobem připravil o majetek, který nebyl zestátněn ani komunisty v padesátých letech, a to patrně vinou jakéhosi administrativního nedopatření. Český stát pozemek nabyl díky fiktivnímu datu úmrtí, ale i zjevné a zlovolné neschopnosti a ignoranci několika úředníků Ministerstva zahraničních věcí, přesněji řečeno zastupitelského úřadu v Ottawě. Ti nebyli schopni za tři roky přímo na místě zjistit skutečné datum a místo úmrtí Václava Fišera. Já sám jsem ovšem získal tyto údaje od provinciálního quebeckého archivu za pouhých 10 dní, aniž bych musel vážit cestu do Kanady.

Považuji za ostudné, že Česká republika přistupuje k Václavu Fišerovi tímto způsobem. Mrzí mě taktéž skutečnost, že na webu kavárny Slavia je sice zmíněna zásadní přestavba prostor podniku na počátku 30. let, ale již není upřesněno, kdo tuto rekonstrukci skutečně inicioval a odvážně zafinancoval nemalou peněžní částkou. Odkaz, který Václav Fišer spolu s Jaroslavem Štěrbou zanechal naší zemi, je nedílnou součástí moderního českého kulturního dědictví. Také z tohoto důvodu by měly české úřady v budoucnu přistupovat ke všem podobným osobnostem s náležitým respektem a pietou.

Bc. Vojtěch Kreuz je studentem dějepisu a biologie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a příbuzným pražského kavárníka Václava Fišera.