Novinář a komentátor Jindřich Šídlo. FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
GLOSA / Novinář Jindřich Šídlo, jehož satirické komentáře už po desetiletí čtu s potěšením, protože jsou většinou trefné a nikdy nudné, se tentokrát rozmáchl směrem k prezidentu Petru Pavlovi tak prudce a bez rozmyslu, že nakonec spíše než by bodl, se zbodl.
S Miloše Zemanem možná sdílí zálibu v bonmotech a vtipech, někdy i za každou cenu (ale kdo z nás tomu občas neodolá?). Jenže na rozdíl od prolhaného, provařeného a z médií dodnes přesto nevystrnaditelného exprezidenta, a dalších politiků, jejichž více či méně vtipné nadsázky a zkratky musí následně, dokonce na mezinárodní úrovni, žehlit celé týmy píáristů, nefiguruje pan Šídlo v reálné politice. Takže jeho výroky můžeme číst pouze jako vtipy, většinou, opakuji, velmi vydařené.
Pan Šídlo usoudil, že „Prezidenta Pavla už zase nebaví práce“ (Seznam Zprávy, 27. 1. 2024). Měl to však prý říct dřív, a mohli jsme mít na Hradě Pavla Fischera nebo Danuši Nerudovou. Prezidentská funkce není povinná, kárá ho zdviženým prstem náhle zvážnělý satirik, ale takto to prý vypadá, že prezidenta někdo do té funkce nutil. A on teď posílá svými výroky voličům vzkaz, že jsou mu vlastně ukradení: „Starejte se sami o sebe!“.
Takto smělé závěry vyvodil komentátor z Pavlových výroků o volební kampani („jednou úplně stačilo“) a dále z improvizované debaty ve Stříbře („jeden pětiletý mandát, když ho člověk dělá pořádně, tak je až dost“). Dovedu si dobře představit tyto a podobné výroky i v ústech Václava Havla, zejména z prvních let jeho prezidentování. Jsou totiž lidská. A nenaznačují nic víc a nic míň, než že to není touha po moci za každou cenu, co mluvčího k této službě hnalo a žene.
Ale v našem případě to byl bohužel sám satirik, který najednou ztratil smysl pro humor a nadsázku. A prosím ho, aby alespoň příště nemluvil za „opuštěné“ prezidentovy voliče – tedy i za mne. Neboť Pavlova ironická slova, vyjadřovala přesně i můj, a zdaleka nejen můj pocit z tehdejší kampaně, jež svou odpudivostí a podpásovkami opravdu snad překonala všechny předchozí. A přitom je to sám pan Šídlo, kdo ve svém protiřečícím si článku připomíná právě Havlovy pozměňované výroky o své další kandidatuře.
Inu, jak připomíná často Tomáš Halík – „co je bez chvění, není pevné“. Sám jsem byl svědkem, že Václav Havel se v užším kruhu nejednou svěřoval s vnitřními pochybami o další kandidatuře – v situaci, kdy mu zejména jeden z jeho pozdějších následovníků denně obmyslně okopával kotníky.
A kdykoli Havel své pochyby, byť v nadsázce, naznačoval i veřejně, nepřestávali mu to karatelé bez humoru, empatie a sebeironie třeba i zpětně otloukat o ústa. A přesto i pan Šídlo klade Havla do řady prezidentů, kteří „své“ voliče navzdory vlastním předpovědím nakonec neopustili. Tak o co tu, kromě jedné satirické exhibice, nakonec jde?
Horší je, že vlastně nic z toho, co satirik prezidentovi zpozdile vyčítá, Pavel neřekl. Neřekl, ba ani nenaznačil, že ho práce nebaví! Tím byla beze zbytku naplněna jedna velmi ošklivá rétorická figura a vlastně podpásovka, jíž už staří Řekové pojmenovali ignoratio elenchi – záměna vyvrácení (důkazu). Recept je jednoduchý. Nejprve vložíte mluvčímu do úst jinou, třeba i podobnou tezi, než kterou vyslovil a podsunete tím jeho slovům zcela jiný smysl. A ten pak s veškerou svým ostrovtipem a „odvahou“ logicky rozcupujete. Cupujete však fakticky jen sám sebe!
