Billboard Andreje Babiše před druhým kolem prezidentských voleb (2023). FOTO: ČTK / Kamaryt Michal
FOTO: ČTK / Kamaryt Michal
ESEJ / Pro demokracii není nejvyšší hodnotou lidský život, ale lidská svoboda, kterou je správné bránit i se zbraní v ruce. Tato dnes možná fádní myšlenka pochází z knihy Velká zkouška demokracií, již napsal Julien Benda (1867–1956), francouzský filosof a politolog. Zabývá se podstatou demokracie i nebezpečími, která jí hrozí. Kniha vyšla poprvé roku 1942 v New Yorku, s koncem války pak ve Francii a v roce 1947 u nás v Československu. Z tohoto vydání zde cituji a své úvahy prokládám výroky i některých „osobností“ ze současnosti, například Aleny Schillerové, Andreje Babiše a Tomia Okamury.
Alena Schillerová (ANO): „My se nechceme připravovat na válku, my chceme žít v míru.“
V tomto kontextu si naši pozornost zaslouží v Bendově knize zejména kapitola Falešný pacifismus. Podle jeho vyznavačů se má demokratický stát s ohledem na svou zásadu stavět proti každé válce, jak obranné, tak útočné, zdržovat se ve svých vztazích k jiným státům každé akce, jež by mohla přivodit válku, byť by šlo i o pouhou důstojnost, zkrátka přijímat ve svých mezinárodních vztazích politiku míru za každou cenu. Je to doktrína integrálního pacifismu.
„Stoupenci tohoto stanoviska … volají, že tato válka, jež se jim líčí jako obranná, je ve skutečnosti válkou útočnou, že ji chtějí politici nebo průmyslníci, mající zájem na tom, aby se lidé vzájemně zabíjeli, že žádný stát nechce působit jejich státu újmu. Často odmítají přijmout důsledek tohoto stanoviska, což jest souhlasit s tím, aby byli obtěžováni od rána do večera až do konce života nepřítelem, jemuž se odmítají postavit na odpor.“ (str. 80).
Alena Schillerová (ANO): „Já si myslím, že zbrojaři jsou jedním z vítězů této krize spolu s energetickými firmami, spolu s…, oni plus řetězce, to znamená, to jsou vítězové, a banky, ještě jsem zapomněla na banky, to je čtvrtý vítěz této krize.“
Jejich omyl podle Bendy spočívá v představě, že nejvyšší z hodnot je pro demokracii lidský život, zatímco je jí lidská svoboda, a je přijatelné za ni obětovat život než skončit v otroctví: „Ostatně, jsou-li naši učenci důslední, musí odsoudit francouzské revolucionáře, kteří souhlasili s proléváním krve, aby zajistili svou svobodu a Američany z XVIII. století, kteří raději bojovali, než aby zůstali otroky evropských pánů. Někteří z těchto učenců tuto výtku pronášejí. Je ale otázka, do jaké míry se tedy mohou nazývat demokraty“ (str.81).
Andrej Babiš (ANO): „Já říkám, že nesouhlasím s panem Pavlem, že trvalý mír je iluze.“
Měli by uvažovat o výroku jednoho pozoruhodného státníka, kterého bude nesnadné označit jinak než jako demokrata: „Učiníme-li opatření, aby byla respektována naše neutralita, neodhodlají se lehce cizí národy nás provokovat a my si budeme moct vybrat válku nebo mír, podle toho, co nám bude velet náš zájem ve shodě se spravedlností.“ (George Washington na rozloučenou národu Spojených států, 17. září 1796.)
K čemuž citujme Bendu: „A bez pochyby ideálem demokracie je potlačování faktu války, ale správným prostředkem k dosažení tohoto cíle je držet na uzdě ty, kteří vyznávají kult války. A v tomto prostředku může být obsaženo přijímání faktu války. Zapomínáme, že demokratické zvolání: Válku válce v sobě obsahuje souhlas s válkou.“ (str. 82–83).
Tomio Okamura (SPD): „Odmítáme, aby se na našem území za naše peníze cvičili vojáci Ukrajiny. Nechceme nechat naši zemi zatáhnout do války!“
Rozdíl mezi zachraňováním a vytvářením míru
Zachránit mír, míní Benda, znamená zabránit válce ve vzrušení z vystupující katastrofy, bez vůdčí myšlenky, bez obecné ideje, jako se hasí náhodnými prostředky požár, který po hodině znovu vzplane. Kdežto vytvářet mír znamená zabránit válce s klidnou hlavou, podle promyšleného plánu, bez další obavy před válkou, ale když byli opravdu zbaveni moci ti, kdož by mohli v budoucnu kalit mír.
Jako příklad dává Benda mimo jiné mnichovskou dohodu velmocí o Československu ze září 1938, jenže francouzští a britští představitelé v tomto slova smyslu mír sice „zachránili“, ale nevytvořili. Britský premiér Chamberlain: „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi – Československu – hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“
„Je třeba zvlášť říkat, že svolit k válce, odhodlat se k válce, nemá nic společného s tím chtít válku, přáti si válku? Integrální pacifisté to přesto každodenně směšují a obžalovávají ty, kdož připouštějí, že zájem jejich národa jej může donutit k válce, že jsou vyznavači války, krvežíznivci. Neštěstí je v tom, že toto směšování pak vydává své plody u mnohých lidí z lidu.“ – píše Benda.
Právě tak se v opačném případě nesnaží rozlišovat, jaká je povaha míru, který navrhuje pacifista, jestli není pro národ potupný či smrtelný pro jeho budoucnost. Jestliže u politiků „spočívá demagogie v tom, činit se obzvlášť líbezným lichocením vášním lidu, i za cenu výsměchu zájmům vlastního národa, tu tedy demagogie nalezla za našich dnů novou formu, tj. lichocení kultu, jejž má národ pro svůj klid, a pro volání Zachraňme mír!“, přidává Benda pod mezititulkem Nová demagogie (str. 85).
Britský premiér Chamberlain se s podepsanou mnichovskou dohodou vrátil do Británie, kde ji uvedl nadšenými slovy: „Věřím, že je to mír pro naši dobu.“ Na Bendových myšlenkách je příznačná jejich aktuálnost, která je zjevně svědectvím toho, že popisovaný problém je prastarý a věčný. A že se při něm užívají tytéž (verbální) mírové zbraně bez ohledu na dobu.
Zrada vzdělanců a pacifismus
I ve svém známém eseji Zrada vzdělanců se Benda zabývá falešným pacifismem. (Zrada vzdělanců poprvé vyšla roku 1927, u nás krátce nato; v roce 2018 ji vydala Academia v překladu Michala Novotného, z něhož cituji.) V rozsáhlé předmluvě v reedici Zrady vzdělanců z roku 1946 zúročil Benda i zkušenosti z druhé světové války.
V kapitole „Vzdělanci zrazují svou úlohu ve jménu „pořádku“ / význam jejich antidemokratismu“ napřed odsuzuje válku, kterou představitel italského fašismu Benito Mussolini vedl proti Habeši (Etiopie) nedlouho před druhou světovou válkou (1935–1936): „Stejného pohrdání jedincem se lidé ducha (v českém překladu: vzdělanci) dopustili před deseti lety, když aplaudovali rozdrcení slabého národa (etiopského) silnějším, neboť ten druhý, jak říkali, představuje civilizaci, a toto rozdrcení bylo tedy v pořádku.“
Podle Bendy jim už nestačil ani běžný kolonialistický přístup, kdy všichni připouštějí, že národy disponující určitou morální nebo intelektuální nadřazeností mají právo ji vnutit těm, kteří jí jsou zbaveni: „Naši duchovní přeborníci tím však rozuměli, že favorizovaný si toho druhého přivlastní, zotročí jej asi tak, jako člověk zachází se zvířetem, když chce, aby mu sloužilo, a ani v nejmenším si nepřeje obdařit jej vlastní civilizační úrovní, spíš právě naopak (tak jako si hitlerismus přál učinit z Francie otroka…).“ (str. 61.)
Mussolini po vítězství pronesl projev o „zářícím meči, který přeťal všechna pouta a učinil africké vítězství čisté, tak jako si jej budou pamatovat všichni legionáři… Italský lid si vybojoval impérium, které zúrodní svou prací a které bude se zbraní v ruce hájit proti nepříteli“. Na závěr se otázal davu: „Jste toho hodni?“ A dav odpověděl: „Ano!“ A pod mezititulkem Vzdělanci a pacifismus odsoudil Benda tezi, která požaduje, aby mravný člověk – vzdělanec – pokládal za nejvyšší hodnotu mír a zásadně odsuzoval každé použití síly.
„My ji v celém jejím rozsahu odmítáme a domníváme se, že vzdělanec, duchovní člověk, plní dokonale svou roli připustí-li použití síly, a dokonce po ní volá, jakmile ta má působit výhradně ve službě spravedlnosti, a nezapomíná, že je to pouze nutnost dočasná, a nikdy hodnota sama o sobě.“ (str. 63.) S touto tezí dle Bendy přitom vyrukovali ti samí, co se stavěli proti trestům pro útočníky (Mussoliniho Itálie) v habešské kauze a znovu ji opakovali po mnichovské dohodě v podobě politiky appeasementu. Jejich důvodem byl odpor k jakémukoli použití síly, i té, která trestá agresora či se brání jeho rozpínavosti.
Benda se odvolává i na biskupa z Canterbury, jemuž bylo zazlíváno, že při habešské válce vyžadoval potrestání útočníka. Biskup v reakci na výtky odpověděl: „Mým ideálem není mír, ale spravedlnost.“
Jaroslav Bašta (SPD): „Česko by mělo přestat posílat Ukrajině zbraně. Je to přilévání oleje do ohně. Bereme vážně prohlášení prezidenta Putina, že se nezastaví ani při použití jaderných zbraní. Je potřeba zaměřit všechny své síly, abychom napomohli mírovému vyjednávání.“
Důsledky posilování krajní pravice
Souvislost s výše řečeným: dnes se v celém našem civilizačním okruhu postupně vrací přístup k hodnotám (i atmosféře) z 30. let minulého století, jako je národ a jeho zájem, zároveň je ale vše bráno mnohem relativističtěji než před sto lety – další hodnoty tak ztrácejí úlohu společenského tmelu.
Jinak řečeno, kolektivistické tendence opět získávají na uznání oproti těm individualistickým, a autoritářství tudíž získává čím dál více příznivců, zatímco demokracie je ztrácí. A právě lidem, kteří se odvracejí od individualismu, začínají být bližší Putinovy či Orbánovy „hodnoty“. Je proto pravděpodobné, že v letošních volbách v mnohých demokratických zemích posílí ultrakonzervativní a další krajně pravicové strany, což způsobí ještě větší rozdělení společností, než jaké Evropané a Američané prožívají dnes. Vše tak, zdá se, směřuje k dalším větším konfliktům.
Ivan Iljin (teoretik ruského fašismu ve 20. století, jehož dílo si oblíbil ruský diktátor Putin): „Zlo začíná tam, kde začíná osoba.“
I na to má Benda odpověď. Je čistým zastáncem toho, že demokracie se nejen smí, ale musí bránit vnitřním i vnějším útokům, jinak nemá šanci přežít: „Demokracie není o nic více než jiné režimy povinna dopřávat volnost jednání těm, kdož usilují jen a jen o její zničení.“ (str. 13) Půjde tedy o to, kdo a jak se postaví na obranu svobody.
Bendova „učebnice demokracie“ Velká zkouška demokracií rozhodně stojí za prostudování, právě tak jako Zrada vzdělanců. Hlavně proto, že jeho závěry potvrdilo následující politické a válečné dění třicátých a čtyřicátých let 20. století. Snad jen ještě připomeňme výrok Joachima Gaucka, luterského pastora a kazatele, v letech 2012–2017 německého spolkového prezidenta: „Pacifistický přístup, v osobním životě úctyhodný, je přístup, který nevede k dobru, ale upevňuje dominanci těch zlých, nelidů a zločinců.“
František Kostlán je publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin a extremismu. Po listopadu 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem Českého deníku a časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina. V roce 2013 obdržel cenu Gypsy Spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv.
