Poslední fotografie bolševického zločince: Lenin se svou sestrou Annou a lékařem Koževnikovem (15. 5. 1923). FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
ESEJ / Dnes je to 100 let, co 21. ledna 1924 zemřel v městečku Gorki u Moskvy Vladimir Iljič Uljanov přezdívaný Lenin, krvavý bolševický tyran a strůjce sovětského teroru, jemuž padly za oběť miliony lidí. Lenin, pocházející z rodiny kalmyckého intelektuála, vystudoval práva, sám se však považoval především za geniálního filosofa, který uvedl do praxe myšlenky marxismu a spustil proces světové komunistické revoluce.
Když Lenin umíral, prolezlý syfilitidou a opakovaně stíhaný mrtvicí, zůstavil po sobě jako toxické dědictví Sovětský svaz, onu obludnou genocidní sovětsko-ruskou veleříši, která se záhy ukázala jako nová forma agresivního ruského imperialismu. Zatímco Lenin je mrtev a sovětské monstrum zmizelo ze scény, ruský imperialismus žije neustále, jak světu připomíná i nynější kremelský vládce a válečný zločinec Putin.
Lenin jako nové božstvo
Roku 1924 se konal v Moskvě Leninův pompézní státní pohřeb, který se stal i počátkem monstrózního Leninova kultu. Po vzoru staroegyptských faraonů a orientálních vladařů byla jeho mrtvola mumifikována a vystavena v mauzoleu na Rudém náměstí. Dodnes se vedou spory o to, proč se tak stalo, neboť ateistický Sovětský svaz tím pod heslem „Lenin je věčný“ v podstatě deklaroval Leninovo zbožštění.
Oficiální sovětská historiografie tvrdila, že idea mumifikace vzešla přímo z nitra sovětského lidu a z okruhu prostých komunistů. Naopak postsovětští historikové se domnívali, že to byl Stalin, kdo chtěl tímto způsobem transformovat tradiční ruské (pravoslavné) paradigma – lid měl i v sovětských časech vzhlížet k jedinému caru-vůdci (Stalin) a uctívat jediné Božstvo (Lenin). Odpovídal by tomu výrok předního bolševika Bucharina, že místo pravoslavných ikon dostal lid nové obrazy vůdců a v Leninově mumii novou relikvii „s komunistickou omáčkou“.
Je tu ovšem ještě třetí verze, jen zdánlivě fantastická, neboť by paradoxně nejvíce odpovídala ruské nábožensko-politické tradici. Po Leninově smrti se prý v Sovětském svazu, zejména mezi nevzdělanými ruskými mužiky odchovanými zjednodušeným pravoslavím, rozšířila fáma, že Lenin ve skutečnosti žije, a dokonce se dal na pokání. Panovaly obavy, že se kdosi prohlásí za živého Lenina a jediného pravého „gosudara“, čímž by ohrozil mocenské postavení Stalina a kremelského gangu. Mumie měla být tudíž důkazem smrti V. I. Lenina, jehož mrtvola se zároveň mohla stát objektem nového pseudonáboženského kultu.
Kam s podivnou mumií?
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se v Rusku vedly diskuse, zda by Leninova mumie měla být odstraněna z Rudého náměstí a řádně pohřbena. Souběžně se v jelcinovských i putinovských časech vracela otázka, jaká vlastně je Leninova úloha v ruských dějinách.
Nešlo o historickou či intelektuální debatu, spíše o Kremlem moderované ideologické tápání, jak a jestli vůbec využít Leninův kult k budování státně-imperiální identity Ruska. Je Lenin symbolem katastrofy, která smetla Ruské impérium, anebo zasloužilým zakladatelem Sovětského svazu jakožto ruské globální velmoci?
Moskevský starosta Jurij Lužkov navrhoval v říjnu 1993 ruskému prezidentu Jelcinovi, aby „vyřešil otázku pohřbení Leninova těla a více než 400 lidí odpočívajících u kremelské zdi“, což vládce Kremlu odmítl. Na to reagoval Kirsan Iljumžinov, prezident autonomní Kalmycké republiky v rámci Ruské federace, nápadem přenést mauzoleum i s Leninem, „nejslavnějším Kalmykem“, do kalmyckého hlavního města Elista, ovšem neuspěl, takže se mumifikovaný tyran nestal turistickou atrakcí, jak bylo zamýšleno.
S Leninovou mumií se potýkali i ruští prodemokratičtí aktivisté. Někdejší disidentka Valerija Novodvorskaja nazvala Lenina „monstrem“ a 22. dubna 1994, totiž na Leninovy 124. narozeniny, protestovala v čele malé skupinky před mauzoleem s transparentem opatřeným tímto heslem: „Pohřběme Leninovo dílo i tělo“. Už po několika minutách byli všichni zadrženi policií a obviněni z narušování veřejného pořádku.
Ruský opoziční politik Boris Němcov, později zavražděný, v prosinci 2000 též navrhoval, aby byl „občan V. I. Uljanov“ pohřben a z mauzolea vytvořen „memoriální komplex na památku obětí politických zvratů 20. století“. Myšlenku podporoval i známý ruský nacionalista Vladimir Žirinovskij, který až do své smrti iritoval ruské komunisty opakovaným požadavkem na pohřbení Leninovy mumie.
Putin a „jeho“ Lenin
Nynější ruský diktátor Vladimir Putin, jenž je jediným vládcem Kremlu už od roku 2000, si dlouho nebyl jistý, jak nakládat s leninskou tradicí. Nakonec ovšem i v případě Lenina zvítězil postsovětský ideologický eklekticismus: cokoli z tradice ruského i sovětského imperialismu slouží obnově či posílení velmocenského postavení současného Ruska a ruského imperiálního sebevědomí, to si zasluhuje být akceptováno a rozvíjeno.
Putinův vztah k Leninovi byl a je ambivalentní. Přestože v mnohém na Lenina navazuje a jeho mumii se zdráhá zlikvidovat, až panicky odmítá jakýkoli náznak srovnávání s bolševickým vůdcem, byť Sovětský svaz byl v Putinově pojetí jednou z forem „historického Ruska“.
Možná to souvisí se zdánlivě banálním detailem. Lenin bývá prezentován jako patriarcha a kmet, ačkoli mu v době úmrtí bylo třiapadesát let, zatímco Putin vystupuje jako věčně mladý a nesmrtelný bohatýr – jenže mu letos bude dvaasedmdesát. Možná by si někdo mohl uvědomit, že právě Putin je stařec a jeho biologický konec se nenávratně blíží.
Lenin je fajn a pozitivní
Zásadní zlom ve vnímání Lenina v Putinově Rusku spustila snaha svobodomyslné Ukrajiny o emancipaci z ruského koloniálního stínu, která se demonstrovala odmítáním ruských imperiálních stop na Ukrajině. A zcela přirozeně i požadavkem důsledné desovětizace a dekomunizace. Na Ukrajině začal tzv. Leninopád čili spontánní odstraňování soch masového vraha Lenina během Euromajdanu, když byl 8. prosince 2013 stržen jeho pomník v Kyjevě. Proces akceleroval v roce 2014 po ruské anexi Krymu a rozpoutání války na Donbase.
Rusko si v roce 2017 připomínalo 100. výročí bolševické revoluce a v průzkumech veřejného mínění, které provádělo Centrum Levada, se Lenin stabilně umisťoval v první pětici nejrespektovanějších ruských vládců, byť až za Putinem a Stalinem. Celých 56 procent respondentů považovalo Leninovu roli v ruských dějinách za pozitivní. Když se na počátku listopadu 2017 konaly v Rusku mezinárodní akce ke kulatému jubileu revoluce, publikoval Putin poselství, v němž konstatoval, že šlo o událost, která měla „obrovský dopad na vývoj Ruska a celého světa“.
Ramzan Kadyrov, hlava autonomní Čečenské republiky a Putinův člověk na špinavou práci, v časech oslav navrhoval, aby Leninova mumie byla konečně pohřbena, což by podle něj bylo nejen rozumné, ale také lidské. Zdá se, že Kadyrov jako muslim dal ve svých slovech průchod islámskému odporu vůči zbožnění člověka a modloslužbě, zároveň ale servilně podotkl, že o Leninově pohřbu nemůže rozhodnout nikdo jiný než Putin.
Ve stínu ruského fašismu
Co tedy bude s Leninovou mumií? Už 14. listopadu 2018 navrhoval Vladimir Petrov, poslanec zákonodárného sboru Leningradské oblasti, jinak též člen Putinovy státostrany Jednotné Rusko a známý korupčník, originální řešení ideového a technického problému s Leninem, které by dle jeho slov znamenalo „značnou rozpočtovou úsporu“, stejně jako dodržení tradice. Nákladně udržovaná mrtvola V. I. Lenina by měla být v roce 2024, v roce 100. výročí úmrtí bolševického revolucionáře, pietně pohřbena a v mauzoleu nahrazena „levnější“ voskovou či gumovou figurínou.
Jenže rok 2024 nastal a podle všech indicií letos k odstranění mumie nedojde. Kult krvavého tyrana není v současném fašistickém Rusku nikterak zpochybňován a zdá se, že i nadále je Lenin pro ruské elity a většinu obyvatelstvo „věčný“. Jedno je proto jisté. Že se Rusko začíná pozvolna odvracet od svých koloniálních, imperiálních a fašistických tradic poznáme jednou i z toho, až Leninova mumie zmizí z Rudého náměstí.
Nelze vyloučit ani variantu, že to budou Ukrajinci, statečně vzdorující ruské genocidní válce, kdo vyhodí Leninovo mauzoleum v Moskvě jednoduše do povětří. Pro ruskou sebereflexi vlastních dějin by to z pedagogického hlediska bylo možná nejlepší řešení.
Petr Hlaváček je historik, filosof a publicista, působí jako ředitel Odboru výzkumu a vzdělávání v Ústavu pro studium totalitních režimů, zároveň vede Collegium Europaeum při FF UK & Filosofickém ústavu AV ČR a je editorem rubriky Nová orientace v deníku FORUM 24 a měsíčníku FORUM 24 PLUS. Zabývá se problematikou evropské identity a intelektuálními dějinami.
(Esej je zkrácenou a upravenou verzí textu, který vyšel v lednovém čísle měsíčníku FORUM 24+.)
