Prezident Volodymyr Zelenskyj s ukrajinskými vojáky. FOTO: commons.wikimedia.org/ CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.
FOTO: commons.wikimedia.org/ CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication.
KOMENTÁŘ / K nemnoha vojenským úspěchům Ukrajiny během druhé poloviny minulého roku patří poměrně nedávné vytvoření předmostí na levém břehu Dněpru. Prezident Volodymyr Zelenskyj zpočátku mluvil o předehře k čemusi mnohem většímu, ale teď se ukazuje, jak je obtížné pro ukrajinské vojáky těch pár čtverečních kilometrů území vůbec udržet pod kontrolou. Nemluvě o dalších starostech jak pro prezidenta Zelenského, tak pro celou Ukrajinu, které vyvstávají hlavně poslední dobou.
Předmostí na levém břehu Dněpru Ukrajinci vytvořili v rámci jinak nepříliš zdařilé protiofenzívy, konkrétně v okolí vesnice Krynky v Chersonské oblasti, a teď tento kousek země drží, byť jsou pod neustálou ruskou palbou. Ruské vysílání BBC pod příslibem naprosté anonymity o aktuálním dění na předmostí informoval v prosinci jeden z těch, co území kolem obce Krynky dlouho intenzivně bránil, teď společně s dalšími spolubojovníky po zásluze odpočívá, ale zanedlouho se zase bude muset vrátit. Když se z obce konečně dostal, popsal to jako únik z pekla. A tady je část jeho výpovědi:
„Je to hrůza – přímo před mýma očima Rusové potopili člun s našimi kamarády, kteří tak navždy zůstali v Dněpru… Na druhý břeh si s sebou musíte přivézt všechno – generátory, palivo do nich i jídlo pro mužstvo. Abychom předmostí udrželi, potřebujeme všechno, a navíc toho musí být hodně.
Jenže zásobování naplánováno jaksi nebylo. Původně jsme si mysleli, že až se na levém břehu vylodíme, nepřítel uteče, jenže ten už na nás čekal. Když jsme získali první ruské zajatce, líčili nám, že o našem výsadku věděli předem a bylo jim tedy zcela jasné, kam střílet. Pálili po nás, z čeho se dalo – děl, minometů i plamenometů. Myslel jsem si, že se odtud už nikdy nedostanu,“ říká muž, který to vše zažil na vlastní kůži.
Několik set příslušníků ukrajinské námořní pěchoty se však na získaném předmostí přece jen dokázalo zakopat, a to za podpory svého dělostřelectva, které využilo skutečnosti, že pravý břeh řeky je vyšší, což jim palebnou podporu dost usnadnilo.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj původně mluvil o výborných vyhlídkách této odvážné akce. Jenže souhrnné zprávy generálního štábu mluví o tom, že Ukrajinci se na dobytém území „zatím drží a podle možností ostřelují nepřátelský týl“. Což jen potvrzuje to, co se už dlouho špitá nejen v Kyjevě, ale i jinde: zdejší politická špička na jedné straně a generalita na straně druhé vidí situaci na frontě hodně odlišně.
Nejhmatatelnějším důkazem právě řečeného je teď už otevřený konflikt mezi prezidentem Zelenským a náčelníkem generálního štábu Zalužným. Samozřejmě se znovu – podobně jako při obraně Bachmutu – nabízí otázka, zda mělo vytvoření tohoto předmostí smysl, když se z něj, jak se zatím ukazuje, nikam postoupit nedá. Pokud se navíc potvrdí významná současná obava, že americká zbrojní podpora zmizí, anebo se alespoň významně sníží, byla by obrana předmostí ještě problematičtější.
K tomu přibyly další svízele, které ukrajinský strach z toho, co bude dál, jen prohlubují. Poslední Zelenského cestu na Západ, kde se dověděl například o nevůli amerických republikánů souhlasit s podporou Ukrajině, dokud Joe Biden nevyřeší mimořádně komplikovanou migrační situaci na mexicko-americké hranici (o Orbánově nevoli vůči podpoře Ukrajiny ani nemluvě), někteří zlí jazykové označili za „putování prosebníčkovo“.
Popravdě řečeno současnému prvnímu muži Ukrajiny nic jiného nezbývá – stále více domácích i zahraničních expertů je toho názoru, že v souboji s mamutím Ruskem je západní podpora ukrajinským obranným snahám takříkajíc hlavní podmínkou pro přežití. A to Ukrajincům dnes už chybí i střelivo do sovětských palebných systémů, které má jejich armáda stále ve výzbroji.
Nad problémem naprosto nezbytné západní vojenské, finanční i jiné západní pomoci Ukrajině se zamýšlí kupříkladu i více než dvacet uznávaných evropských odborníků, působících v analytických centrech starého kontinentu. V jejich loňském otevřeném dopisu, adresovaném jak řadovým Evropanům, tak špičkovým politikům po obou stranách Atlantiku, se doslova praví:
„Poplašné zvony vyzvánějí naplno. Ukrajinská vojska musí na frontě bojovat, aniž by měla dostatek výzbroje pro vleklou válku. Zatímco Rusko zbrojí naplno, Evropa své sliby v oblasti dodávek zbraní ukrajinským ozbrojeným silám neplní. Pokud pak jde o Spojené státy, odtud se v souvislosti s možným výsledkem prezidentských voleb ozývají pohrůžky, že Amerika zastaví vojenskou pomoc Ukrajině úplně.“
Signatáři dopisu oprávněně upozorňují na to, že odmítnutí masivní vojenské i ekonomické podpory učiní Evropu „zranitelnou a permanentně ohroženou“. Síla Ruska do značné míry vyvěrá z naší nerozhodnosti, říkají evropští vojenští odborníci.
I minimum historické paměti přitom stačí na to, co přesně stejná nerozhodnost přinesla ve vztahu Evropy k Hitlerovi ve třicátých letech minulého století: začalo to anšlusem Rakouska, pokračovalo Mnichovem, okupací Československa a napadením Polska – a skončilo to světovou válkou, která přišla Evropu i svět nade vši pochybnost mnohem dráž, než kdyby tehdejší vládnoucí evropská garnitura Hitlera pořádně klepla přes prsty nebo ho rovnou popadla pod krkem.
A vyloženě hitlerovské signály slyšíme dnes přímo z Ruska, z úst jeho autokratického vládce, odkojeného ruskou imperiální tradicí ve stylu carevny Kateřiny. Je to přece prezident Putin, kdo otevřeně říká: „Neznám lepší způsob ochrany vlastních hranic, než je jejich rozšíření!“
S kterýmžto výrokem skoro dojemně koresponduje billboard, nedávno postavený na ruské straně hranice s Estonskem. Je na něm vyobrazen Putin, jehož hrdinský portrét doplňuje slogan: „Rusko nemá hranice nikde!“ A to se ruský prezident navíc zaštiťuje führerovským heslem, že žádná území nedobývá – jen své zemi vrací ta, která jí přece vždy bytostně patřila. Kdo v Evropě nerozumí ani takovémuto signálu, jednoduše hazarduje s vlastní budoucností.
Čeští i jiní chcimírové by si měli uvědomit, že neslyšet něco takového není jen hazard, ale přímo zločin: pokud by Ukrajina padla (což dnes připouštíme patrně nejintenzivněji od počátku války, kdy se prakticky všude po světě o obranných schopnostech Ukrajinců především pochybovalo), stanuly by Putinovy ruské hordy přímo na slovenské hranici – a odtud už je to na hranici slovensko-českou opravdu zatraceně blízko…
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus.
