Propalestinská demonstrace v Londýně 14. října 2023 (ilustrační foto) FOTO: Wikimedia Commons / CC AS 2.0 / Alisdare Hickson
FOTO: Wikimedia Commons / CC AS 2.0 / Alisdare Hickson
POLEMIKA / Když americký prezident Joe Biden využil ústavní pravomoci pro boj s pirátstvím a nařídil odvetné útoky na vojenské cíle jemenských Húsíů, v levicových médiích se rozpoutalo peklo. Húsíové sice několik měsíců bezohledně útočili na mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři, nicméně „podstatným“ se nyní stalo tvrzení, že „zlý Západ útočí na jednu z nejchudších zemí světa“.
Existují země, které koloniální dědictví vážně handicapovalo v dalším rozvoji. Patří k nim například chudá jihoamerická Guyana, o jejíž existenci se někteří poprvé dozvěděli v okamžiku, kdy jí začal vyhrožovat venezuelský soused. Kolonialistickou politikou byly však vážně poškozeny i mnohem větší země, jako například Čína nebo Indie. Nicméně dnes už nelze aktuální problémy obou zemí vysvětlovat koloniálním dědictvím – ostatně až donedávna oba zmíněné státy utěšeně bohatly.
A pak jsou tu země, kde bohužel platí logika přesně opačná. Ačkoliv koloniální perioda vlastně vytvořila podmínky pro rychlý rozvoj po získání nezávislosti, ten se bohužel kvůli počínání místních „osvobozeneckých“ elit nedostavil. Dějiny Zimbabwe či Jihoafrické republiky, nejprůmyslovějšího státu v Africe, ukazují, že je zřejmě velmi snadné v honbě za potrhle chápanou „dekolonizací“ vylít s vaničkou i dítě.
Jemen je chudý vlastní zásluhou
Jemen nepatří ani do jedné ze zmíněných skupin. Avšak má to štěstí, že disponuje masivními zásobami fosilních surovin, které jsou až do dokončení dekarbornizace světové ekonomiky pro každý stát ohromnou výhodou. Příjmy z těžby ropy tvořily před poslední občanskou válkou zhruba 77 % všech vládních příjmů a vývoz ropy představoval 90 % veškerého exportu.
Pokles těžby však probíhá již od roku 2005, když některé stávající zdroje byly postupně vyčerpávány, zatímco nově nalezená námořní ložiska ropy a plynu zůstala nerozvinuta. Odhadované rezervy ropy a plynu u pobřeží činí řádově miliardy barelů a země disponuje dvaatřicátými největšími prokázanými ložisky ropy na světě. Rychle bohatnoucí Guyana je osmnáctá, kdežto Angola, která v životní úrovni již přeskočila bývalou koloniální metropoli Portugalsko, je dvaadvacátá.
Přestože Jemen má obrovské přírodní bohatství, dlouholeté výnosy z těžby surovin byly z velké části utraceny za války a/nebo rozkradeny vládnoucí elitou. V zemi se s drobnými přestávkami bojuje od roku 1962 a zatím veškeré pokusy o urovnání ozbrojených konfliktů systematicky selhávají.
Situaci nepomáhá ani fakt, že tradicionalistická kultura si v podmínkách technicky moderní společnosti uchovala venkovskou pronatalitní mentalitu. Proto od roku 1950 počet obyvatel vzrostl takřka osminásobně a kolem roku 2060 by měl dosáhnout dokonce čtrnáctinásobku stavu z poloviny minulého století, tj. 60 milionů.
Rychle rostoucí populace vytváří v pouštních a polopouštních podmínkách sotva zvladatelný tlak na zásobování potravinami a pitnou vodou. Kromě toho stále větší podíl dostupné pitné vody je každoročně spotřebován při pěstování kátu, lokálně populární bylinné drogy, jejíž kultivace vytlačuje jiné, důležitější plodiny, zejména klíčové proso. Jemen se „pyšní“ vůbec největším počtem konzumentů kátu na světě. Žvýkání kátu způsobuje doslova epidemii vedlejších účinků drogy. Mezi nejdůležitější patří rakovina úst, chronicky zvýšený krevní tlak přecházející ve vážnější kardiovaskulární choroby a zubní kaz.
Klesající těžba z rozvinutých ropných ložisek, politická nestabilita odrazující investory a závislost mnoha Jemenců na drogách prohlubující krizi v zásobování potravinami vytváří dohromady začarovaný kruh „nerozvoje“. Tento „nerozvoj“ byl pouze zhoršen, nikoliv způsoben blokádou Jemenu uplatněnou Saúdy vedenou koalicí kvůli snaze zabránit přísunu íránských zbraní pro místní jemenské proxies.
Islamističtí Húsíové ze severní části Jemenu usilují o likvidaci republikánského zřízení. Místo něj prosazují návrat ke středověkému modelu vládnutí v dynastické tradici odvolávající se na pokrevní spojení s prorokem Muhammadem. O jejich politických cílech si lze myslet leccos, nicméně k vyřešení zásadních problémů země by jejich vítězství nijak nepřispělo.
Přes značné přírodní zdroje je současný Jemen 14. nejchudší zemí světa. Průměrný roční růst HDP na hlavu zhruba o 2 % nemohl ani před poslední válkou soupeřit s výzvami, které vytváří místní toxická politika a neudržitelná demografie. Jestliže je Jemen dnes jednou z nejchudších zemí světa, je jí na prvním místě vlastní zásluhou.
Nietzsche na levačku
Vlivná interpretace díla německého filosofa Friedricha Nietzscheho z pera francouzského filosofa Gillese Deleuze založila počátkem 60. let minulého století tradici levičáckého nietzscheánství. Deleuzovým cílem bylo mimo jiné překonat zásadní spojení levicové tradice s resentimentem (záští vůči úspěšnějšímu), jak je diagnostikoval právě Nietzsche a po něm podrobně zmapoval sociolog Max Scheler.
Podle Schelera je resentiment „sebeotrava mysli… trvalý duševní postoj způsobený systematickým potlačováním určitých emocí a afektů, které jsou jako takové normální součástí lidské přirozenosti. Jejich potlačování vede k neustálé tendenci oddávat se určitým druhům hodnotových klamů a odpovídajících hodnotových soudů. Emoce a afekty, kterých se to primárně týká, jsou pomsta, nenávist, zloba, závist, nutkání ke shazování a zášť.“ Problematika resentimentu tedy úzce souvisí s tím, co jsme v jiném kontextu zvyklí chápat jako komplex méněcennosti.
Deleuzovým cílem při výkladu Nietzscheho odkazu bylo restrukturalizovat levicovou tradici a přiblížit ji tomu, co samotný Nietzsche viděl jako ideál. Do popředí zájmu se tak dostala otázka vůle k moci. V této souvislosti Deleuze výslovně píše, že v praxi nelze při posuzování skutečného poměru sil mezi sociálními aktéry vycházet z jakýchsi objektivizujících kritérií.
Jestliže jedna strana konfliktu disponuje celkově větší sumou síly, avšak při jejím použití je vázána četnými zábranami a ohledy, zatímco protivník je schopen při nasazení své síly zajít do krajnosti, povrchní pohled zavádí. Silnější stranou konfliktu není ta, která by jí měla být „objektivně“, ale naopak ta zdánlivě „slabší“. Fyzikální nebo finanční metrika zde nakonec není rozhodující: hlavní roli hraje vůle k moci.
Aktuální příklad Ruska
Vezměme pro větší srozumitelnost aktuální příklad. Ruská ekonomika bývá co do velikosti srovnávána s italskou, případně s ekonomikou státu Kalifornie. Ruské průmyslové kapacity zhruba odpovídají kapacitám Chile. Formálně vzato, ruský imperialismus nedisponuje dostatečnými zdroji na to, aby realizoval své extrémní expanzionistické cíle, včetně dobytí západní Evropy. To by však platilo pouze potud, pokud by na Západě existovala dostatečná vůle své zdroje mobilizovat a ruské expanzi se účinně postavit.
Dokud trvá stav, kdy ruští fašisté čili rašisté zmobilizovali prakticky všechny dostupné zdroje pro válku zdaleka nejen proti Ukrajině, zatímco USA a Evropa mají nesmírné problémy udělat totéž, byť jen s malinkým zlomkem vlastních zdrojů, ve skutečnosti je až dosud Rusko silnější stranou konfliktu. Mocenské rovnice, v nichž není započítána cynická bezohlednost při dosahování mocenských cílů, jsou zkrátka špatně spočítanými rovnicemi, které historicky vzato pravidelně vedou k porážkám.
Mahátmá Gándhí se svou filosofií nenásilí byl nesmírně vzácnou a pozoruhodnou historickou výjimkou. Jenže 99 % postkoloniálních konfliktů v rozvojovém světě, v nichž Západ neuspěl, nemělo naprosto nic společného s gándhíovskými hodnotami, natož s nějakou morální převahou na straně „slabšího“.
Západ je pravidelně porážen především proto, že jeho velmi uměřená „vůle k moci“ a prakticky neexistující odhodlání bezohledně jít za politickými cíli se už dlouho nemohou ani dost málo srovnávat s vůlí jeho protivníků. A samotní západní „progresivní“ propagandisté vychvalující nepřátele Západu ve falešně moralizujících termínech nemalou měrou přispívají k dalšímu oslabování již tak chabé vůle čelit pokusům o zničení západní liberální demokracie. Deleuzova teze platí.
Jsi-li „slabší“, kašli na pravidla
K jakým koncům směřuje kult vůle k moci nepřátel Západu, ukazují názorně aktuální události. Nebyl to bestiální pogrom islamistických teroristů ze 7. října loňského roku, co vyvolalo jednání u Mezinárodního soudního dvora. Nestojí před ním pachatelé zločinů proti civilistům na území sousedního Izraele. Předmětem jednání je následná snaha Izraele odstranit bezpečnostní hrozbu v podobě Hamásu a zničit jeho vojenské kapacity. Tato snaha může být označena za špatně pojatou, v jednotlivých případech existují i podezření z válečných zločinů.
Ovšem fakt, že současné kolo násilí už poněkolikáté odstartoval právě Hamás a že při tom zcela ignoroval všechna pravidla „civilizovaného“ vedení ozbrojených konfliktů, mají odvahu zpochybnit jen fanatičtí fanoušci palestinských teroristů. Před soud žene izraelskou vládu kvůli „genocidě“ vláda Jihoafrické republiky, selhávajícího státu, který má rostoucí problémy s rasismem zaměřeným nejen na bílou, ale i na „barevné“ menšiny.
Morální převahu se snaží demonstrovat představitelé země, která udržuje skvělé vztahy s velením milic Džandžavíd, jež se pyšní masivními zásluhami na 300 000 zabitých Súdánců. Několik dní po barbarském útoku Hamásu proti Izraeli přijela jeho delegace do Jihoafrické republiky a bylo jí dovoleno položit kytici na hrob Nelsona Mandely.
Obecně má Jihoafrická republika k případům genocidy čistě účelový vztah – reálnou genocidu u spřátelených režimů pravidelně velkoryse přehlíží, zatímco se zaměřuje na vypichování nejslabších náznaků takových zločinů u vlád, k nimž ji, mírně řečeno, nevážou příliš velké sympatie. Problém je ale mnohem hlubší než tento jednotlivý absurdní případ zapáchajícího svatouškovství. Spočívá v samotném přístupu, který hlásá, že prý „utlačovaný“ může v boji proti nepříteli použít „jakýchkoliv“ prostředků.
Vše, co potřebujete, abyste se mohli zvysoka vykašlat na mezinárodní právo, je tedy určitá dávka podprůměrných spisovatelských schopností. Takových, které umožní sepsat příběh, v němž vystupujete coby oběť cizího útlaku. Češi utlačovali Němce v Sudetech. Západ utlačuje Rusko na Ukrajině. Imperialisté utlačují Venezuelu v guyanském Essequibu. Po roce 2006 imaginární izraelští okupanti utlačovali Palestince v Gaze.
Mezinárodní právo má být nakonec čímsi, co zavazuje a co musejí dodržovat pouze a jedině západní mocnosti. Všichni ostatní mohou pod ledabylými záminkami opřenými o údajné křivdy zlých západních imperialistů povinnosti vůči mezinárodnímu právu snadno odmítnout.
„Antiimperialisté“ proti Západu
Vůle k moci nepřátel Západu smí působit vně všech myslitelných omezení, při jejím uplatňování lze zajít do jakýchkoliv krajností. Protizápadní Asad může plynovat civilisty na předměstí Damašku a bombardovat nemocnice, protože tím bojuje proti zlému a utlačujícímu Západu.
Rusku je dovoleno napadnout sousední stát, mučit a zabíjet jeho civilisty, ničit v zimě jeho energetickou infrastrukturu, na okupovaných územích hubit ukrajinský jazyk a kulturu a masově unášet děti na „převýchovu“, protože přitom bojuje s imperialistickým Západem. Čína přirozeně provádí genocidu Ujgurů z obdobných „antiimperialistických“ důvodů.
A jemenští Húsíové ovšem smějí masově a zcela bez rozlišování útočit na mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři, „protože tím bojují proti izraelské genocidě Palestinců“. Neexistuje doslova nic, čím by se „bojovníci proti západnímu útlaku“, jehož součástí je prý „kolonialistický“ projekt Státu Izrael, mohli případně vyřadit ze slušné společnosti. Na druhé straně Západ vždy, kdykoliv použije sílu, dostane kapky od kazatelů „mírové budoucnosti“, že údajně „rozšiřuje a prodlužuje konflikt“. Jestliže konflikt přestane „prodlužovat“, jeho bezohlední nepřátelé přece rychle zvítězí a z hlediska „antiimperialistů“ bude vše vyřešeno.
„Antiimperialisté“ sice nesmírně rádi moralizují a ohánějí se údajným etickým univerzalismem zahrnujícím rovnost, v praxi však žádnou rovnost neuznávají. Oběť zplynovaná Asadem pro ně není jako člověk rovna palestinské oběti izraelského náletu, protože ta druhá bude vždy něčím víc. Izrael nikdy nebude roven Číně, protože se v obranné válce dočká pochybného obvinění z genocidy, kdežto čínská genocida Ujgurů uprostřed míru bude prostě zalhána.
Za veškerou nepřehlednou pojmovou armaturou zdůvodňující „práva“ nepřátel Západu se nakonec krčí stará známá kmenová morálka, která „svým“ vždy měří úplně jiným metrem nežli „cizákům“. A „cizáky“, kteří nekřepčí kolem stejného totemu, zde samozřejmě reprezentuje demokratický Západ.
Karel Dolejší vystudoval filosofii a sociologii na Masarykově univerzitě v Brně, mimo jiné se jako publicista zabývá bezpečnostně-politickými a vojenskými otázkami a působí jako komentátor a analytik deníku FORUM 24, zejména pro rubriku Nová orientace.
