Novinářka Nada Maucourant Atallah a její kolegové z listu The National - Mohamed Zanaty a Jamie Prentis. FOTO: Nada Maucourant Atallah (se svolením)
FOTO: Nada Maucourant Atallah (se svolením)
ROZHOVOR / Zatímco v Gaze pokračuje izraelská vojenská operace s cílem zničit Hamás, pozornost světa se stále více upírá k dalším potenciálním frontám, na kterých by se mohl rozhořet větší regionální konflikt. Zvláště důležitý je v tomto ohledu pětimilionový Libanon, který poskytuje základnu zdaleka nejmocnější ozbrojené organizaci sponzorované Íránem, totiž Hizballáhu. O situaci v Libanonu a hrozbě, že se pohraniční konflikt mezi Izraelem a Hizballáhem může proměnit v otevřenou válku, hovořil deník FORUM 24 s francouzsko-libanonskou novinářkou Nadou Maucourant Atallah z deníku The National.
Libanon v posledních letech sužovala politická a hospodářská krize. Platí to i nadále? A jak to ovlivnilo každodenní život?
Přestože od těchto otázek odvedl pozornost mezinárodního společenství konflikt na hranici s Izraelem, Libanon se stále nachází v hluboké hospodářské krizi. Ekonomika je od roku 2019 v hrozném stavu: měna ztratila přibližně 98 % své hodnoty a stát se zcela zhroutil, ztráty ve finančním sektoru dosahují téměř 70 miliard dolarů (v přepočtu 1,6 bilionů korun) a většina bank zkrachovala. Libanonský stát oznámil neschopnost splácet svůj dluh již před čtyřmi lety, přesto neexistuje žádný plán restrukturalizace veřejných finance.
Výsledkem je, že v podstatě všichni občané přišli o své úspory a veřejný sektor přestal fungovat. V této situaci převzala iniciativu soukromá sféra, takže pokud máte přístup k zahraniční měně, můžete obejít stát a žít relativně normální život včetně všech základních služeb, jako je elektřina, lékařská péče nebo vzdělání. To samozřejmě vedlo k explozi nerovnosti, kdy máte zbídačenou většinu, a pak menší část obyvatelstva s příjmy v cizích měnách, která může žít pohodlně.
A jak to vypadá s politickou krizí?
Stále nemáme prezidenta, tato situace trvá už více než rok, což samozřejmě nepomáhá řešení ekonomických problémů, protože k podpisu významných dekretů potřebujete prezidenta. Také nemáme ve skutečnosti funkční vládu, jen přechodnou. A totéž platí o mnoha pozicích závislých na jmenování prezidentem, například o guvernérovi centrální banky.
Libanon se tedy nachází v situaci, kdy je bez prezidenta a funkční vlády. Snaží se politická elita najít nějaké řešení, nebo jí chaos spíše vyhovuje?
Předně je politický systém neuvěřitelně komplikovaný náboženským složením Libanonu. Tak například na základě Národního paktu z roku 1943 musí být prezidentem křesťan, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita. Toto rozdělení moci podle náboženské příslušnosti jde od administrativních pracovníků na nízké úrovni až po ministerská portfolia.
K tomu se nacházíme v situaci, kdy je parlament rozdělen na dva hlavní bloky – pro a proti Hizballáhu – které se nemohou shodnout vůbec na ničem včetně prezidentského kandidáta. A to bez ohledu na to, jak moc se mezinárodní společenství a zejména Francie snažily zprostředkovat jednání a najít mezi znepřátelenými stranami kompromis. Předpokládám, že v určitém okamžiku bude muset dojít k nějakému konsensu, ale vůbec nevím, jak by měl vypadat, ani jak dlouho může trvat. Měli bychom také vzít v úvahu, že pohraniční konflikt přesunul veškerou mezinárodní pozornost pryč od vnitropolitické situace v Libanonu.
Promluvme si o „pohraničním konfliktu“ mezi Libanonem a Izraelem, jak jste situaci na hranici s Izraelem popsala. Jak to vypadá na místě? Ze zpráv se většinou zdá, že jde o vzájemné ostřelování a občasné odpálení raket, po němž následuje izraelské bombardování…
Podle mého názoru byla situace v západních médiích poněkud zkreslena, což je pochopitelné, protože v Gaze došlo k ještě mnohem dramatičtějšímu vývoji. Dne 8. října zahájil Hizballáh na podporu Hamásu sérii útoků na Izrael s deklarovaným cílem odvést vojenské schopnosti Židovského státu z Gazy. Od té doby si oba nepřátelé téměř denně vyměňují palbu. Izraelské útoky přitom nesměřují pouze na šíitské vesnice, ve kterých operuje Hizballáh, ale ostřelování a bombardování zasáhlo také křesťanské a sunnitské osady v oblasti jižního Libanonu.
Je to mimořádně nebezpečné území – zemřeli tam dosud tři novináři a více než 20 civilistů. Osobně znám jednoho novináře, který byl zraněn. Další kolegyně přišla o nohu. Pokud tam jedete, neustále slyšíte ostřelování, údajně se tam používá také bílý fosfor, který vyvolává lesní požáry a ekologickou katastrofu. Výsledkem je na libanonské straně vysídlení více než 70 tisíc lidí.
Desítky tisíc lidí jsou ovšem vysídleny také na izraelské straně hranice.
Ano, samozřejmě.
Panuje v Libanonu obava, že tento pohraniční konflikt přeroste v otevřenou válku? Nebo by část obyvatelstva dokonce dávala nějaké větší eskalaci přednost?
Řekla bych, že země je v této otázce v zásadě rozdělena na tři různé tábory. Velká část libanonského obyvatelstva ze všech náboženských skupin je stále traumatizována poslední válkou z roku 2006 a bojí se jakékoliv eskalace s Izraelem, i když stále podporuje Palestince. Na druhou stranu jsem se bavila s menšinou lidí, kteří si válku skutečně přejí – nepřekvapivě je to většinou v šíitských čtvrtích, které jsou základnou pro podporu Hizballáhu.
A pak je tu relativně malá část obyvatelstva, která je silně proti Hizballáhu, ale také proti Palestincům. Jsou to především Libanonci blízcí pravicovým křesťanským stranám, kteří se domnívají, že příčinou občanské války byli Palestinci, a viní Hizballáh z toho, že se znovu snaží vehnat Libanon do války, se kterou země nemá nic společného.
Obecně mám ale pocit, že Hizballáh v Libanonu vítězí v jakési mediální válce, a to i mezi některými křesťany, kteří mi řekli, že si Hizballáhu a jeho vůdce Hasana Nasralláha začínají stále více vážit. Tito lidé věří, že Izrael nám svými opakovanými údery na jihu Libanonu vnucuje válku. Vnímají Hizballáh jako jedinou sílu schopnou Izraeli oplatit útok, zejména v kontrastu s pasivní reakcí libanonské vlády.
Stále hovoříme o Hizballáhu. Můžete vysvětlit, jakou roli hraje toto hnutí v libanonské politice a společnosti?
Zaprvé se Hizballáhu od poslední války v roce 2006 podařilo zaujmout významné postavení v libanonském politickém prostoru. Je to jedna z největších politických stran a v parlamentu má takový vliv, že může blokovat jakákoli legislativní jednání.
Je tu také vojenská stránka: Hizballáh je pravděpodobně silnější než libanonská armáda, Nasralláh v předchozích projevech uvedl, že jeho organizace má 100 000 vycvičených bojovníků a odhaduje se, že má také k dispozici asi 150 000 raket. Ty by mohly Izraeli způsobit velmi významné škody a poškodit klíčovou infrastrukturu. I z tohoto důvodu se USA snažily rozpoutání otevřené války všemi možnými způsoby zabránit.
Hizballáh nakonec poskytuje šíitské části obyvatelstva značnou sociální podporu – od vzdělání po zdravotní péči. Stručně řečeno: Hizballáh je v současné době natolik silný, že nikoho v Libanonu příliš nezajímala opožděná reakce centrální vlády na to, co se děje v pohraničí. Místo toho všichni – včetně sunnitů a křesťanů – netrpělivě čekali, až se ozve Hasan Nasralláh, protože vědí, že on je tím, kdo skutečně rozhodne o tom, co se bude dít dál. Uznávají to dokonce i sami libanonští politici.
Jaké je spojení mezi Hizballáhem a Hamásem? Na jedné straně mají oficiálně stejný cíl: ozbrojený odpor proti Izraeli. Na druhou stranu je Hizballáh především šíitské hnutí napojené na Írán, zatímco Hamás je odnoží sunnitského Muslimského bratrstva…
Hizballáh vznikl v roce 1982 na popud Íránu po izraelské invazi do Libanonu, takže odpor vůči Izraeli byl původně hlavní důvod jeho existence a spojoval ho s Hamásem. V posledních letech se však Hizballáh od tohoto cíle částečně odklonil a během syrské občanské války se dokonce stal vůči Hamásu nepřátelským, protože podporoval režim syrského diktátora Bašára Asada, zatímco sunnitské skupiny se postavily proti němu.
Mezi sunnity a šíity v celém regionu panuje všeobecná nedůvěra a napětí. Zejména po válce v Gaze je však vidět, že se obě organizace snaží o usmíření, i když některé sympatizanty Hamásu příliš „mírná“ reakce Hizballáhu na tento konflikt patrně zklamala, ačkoli by to jeho oficiální představitelé veřejně nikdy nepřiznali.
Částečně jste to již naznačila, ale jak je Hizballáh vojensky připraven na nějaký větší střet s Izraelem?
Je na takový konflikt rozhodně velmi dobře vybaven Íránem. Hizballáh je nejmocnější íránský spojenec v celém regionu a má mnohem větší sílu než třeba právě Hamás. Nasralláh dokonce tvrdí, že jeho rakety, mohou zasáhnout všechna měst v Izraeli. Nejsem si zcela jistá, zda je to pravda, ale Hizballáh rozhodně může zasáhnout hluboko na izraelském území a ostatně to již předvedl při jedné ze svých odvetných akcí za zabití druhého nejdůležitějšího muže Hamásu, Sáliha al-Arúrího, v Bejrútu.
Připravenost je jedna věc, ale existují náznaky, že by vedení Hizballáhu mělo zájem o otevřenou válku s Izraelem?
Hizballáh o to rozhodně zájem nemá, což je zřejmé i z Nasralláhových projevů, které byly svým způsobem deeskalační a méně radikální, než jsme všichni očekávali. Libanon je nesmírně rozdělený a Hizballáh ví, že by pro takovou eskalaci nikdy nezískal plnou podporu veřejnosti. Domnívám se, že ani Írán nemá o tento scénář zájem, protože by riskoval ztrátu svého nejdůležitějšího spojence v regionu. Jak pro Írán, tak pro Hizballáh je probíhající konflikt obecně výhodnější, i když zároveň potřebují ukázat sílu a reagovat na izraelské útoky na libanonské území. Bude tedy velmi obtížné balancovat a zvažovat, jak na tyto zásahy odpovědět a zároveň nedat Izraeli záminku k plnohodnotnému konfliktu.
A jak to vidí Izrael?
Každý diplomat vám řekne, že Izrael je vůči Libanonu stále agresivnější, a je to patrné i z projevů některých izraelských politiků. Netanjahu například otevřeně hrozí, že z Bejrútu udělají druhou Gazu. Důvodem, proč se Izrael nechce vrátit k předchozímu stavu, je trauma z událostí ze 7. října. A jelikož má Hizballáh vliv v celé pohraniční oblasti s Izraelem, obává se, že by mohl v budoucnosti nastat jakýsi „libanonský 7. říjen“.
Izrael proto trvá na tom, aby se Hizballáh stáhl 40 kilometrů severně od hranice. Izraelští představitelé uvedli, že tento cíl uskuteční buď prostřednictvím diplomatického nátlaku, nebo za použití síly. Izraelská vláda je ale v otázce války s Hizballáhem rovněž rozdělena – existuje radikální blok, který válku prosazuje od prvních dnů, a pak opatrnější část vlády.
V každém případě se Spojené státy rozhodně postavily proti rozsáhlé operaci v Libanonu a Izrael potřebuje k něčemu takovému jejich svolení. Nedávná eskalace ovšem může být také ze strany Izraele chytrým trikem, který má posloužit k jeho maximalistických požadavků. Zatím je velmi těžké odhadnout, jak se situace vyvine, a riziko chybné kalkulace je vysoké.
Francouzsko-libanonská novinářka Nada Maucourant Atallah pracuje v bejrútské redakci deníku The National. Dříve pracovala pro L’Orient-Le Jour a francouzský investigativní časopis Mediapart, kde se zaměřovala na finanční a politickou investigativu. Přispívala rovněž do různých francouzských médií, jako je Le Monde Diplomatique a Madame Figaro.
