ESEJ / „Co myslíte, jak se bude vyvíjet další osud Ukrajiny?“ ptá se nás německý filmový producent a dodává: „Důležité je uvažovat strategicky.“ Mluvíme spolu v Amsterdamu během fóra největšího festivalu dokumentárního filmu na světě ve formátu „speed date“: já a moje ukrajinská producentka sedíme za stolem a k nám si po řadě sedají různí potenciální partneři, především producenti z evropských a severoamerických zemí, aby se líp seznámili s naším projektem.

Všichni ti lidi jsou velmi různí a různé jsou také jejich dotazy. Jedna švýcarská produkční se například podělila o svůj postřeh, že „teď je hodně válek, je z čeho vybírat, haha“. Jen si dělala legraci, chápu. My, Ukrajinci, dokážeme ocenit humor, obzvlášť černý a během války, všemu rozumíme.

A výběr je skutečně velký. Tady prosím přímo pro vás je projekt o uprchlících a jejich traumatech. Tady je o znásilnění jako druhu válečných zločinů. O posttraumatické stresové poruše a rehabilitaci veteránů. O tisících unesených dětí jako rysu genocidní války. O zvláštní péči o válečné zajatce, kteří se setkali s mučením. A tak dále. Kterou válku si přejete? Izraelsko-palestinskou? Anebo možná arménsko-ázerbájdžánskou? Máme ještě nabízet tu rusko-ukrajinskou, nebo už to není moc aktuální téma?

Jako ukrajinská režisérka, která dělá na novém projektu – animovaném dokumentu o vlastním životě a svých blízkých a také o těch změnách, které jsme prodělali na atomárních úrovních během války, pochopitelně vím, že myslet strategicky je v naší profesi opravdu moc důležité. Vyplatí se potenciálním partnerům investovat velké prostředky do dalšího ukrajinského projektu, jehož vznik potrvá celkem dlouho? Jak co nejlépe budovat jeho dramaturgickou osnovu a průběh výroby, když válka na Ukrajině trvá už deset let a happy end je v nedohlednu? Budou autoři projektu naživu a při smyslech, když dost dlouhý proces animace dospěje do finále?

Kolik sil zbývá Ukrajincům?

Když uvažuji nad poslední otázkou, sotva slyšitelně se pousměju. I když nic vtipného tu není. V létě má dobrá známá a kolegyně, ukrajinská spisovatelka a intelektuálka Viktorija Amelina, zahynula, když ruská raketa zasáhla pizzerii, kde zrovna byla spolu s kolegy. Tento podzim Vika měla jet na rezidenční pobyt do Paříže, aby zde dokončila svou investigativní knihu o zločinech ruské armády: sbírala svědectví různých žen na deokupovaných územích. Teď už autorka svou knihu nedopíše, nemluvě o ostatním – neprožitém životě mladé ženy, matky a tak dále.

„Bohužel vám nemůžu s jistotou zaručit, jaký bude osud mé země během příštích let,“ říkám nakonec. Nedávno se mě v Lucemburku zeptali, „na kolik let Ukrajincům zbývá sil, aby vzdorovali Rusům“. Ani toto očividně nemohu předvídat. Dějiny mé země znají hodně věrohodných scénářů. Ukrajinci nebojují první století za svou důstojnost a svobodu, navíc síly byly téměř vždycky nerovné, a tak naši kolonizátoři nás vždy pacifikovali pomocí represí, poprav, uměle vyvolaným hladem, gulagem.

Všichni jsme tím procházeli zas a znovu, každá ukrajinská rodina má spoustu podobných historek. V té mé také byli i takoví, jež poslali do stalinských táborů, ti, kteří sotva přežili hladové roky a další příběhy. 

Něco se přece jen změnilo: poprvé jsou Ukrajinci tolik viditelní pro svět. Nedávno jsem překládala z ukrajinštiny do angličtiny celkem známou báseň „Pamatuj“ ukrajinského autora Oleksandra Olese [donedávna pohřbeného v Praze na Olšanech – pozn. překl.]. V roce 1931 napsal tento bolestný text. Oles pobýval dlouhá léta v exilu, daleko od rodné Ukrajiny, básník velmi těžce prožíval události ve své vlasti a reakci evropského společenství na tyto události, přesněji řečeno, absenci reakce.

„When tortured Ukraine was struggling for life 

and fighting with enemies vicious and violent,

it needed support in its boundless strife, 

but Europe was silent. 

When fearless Ukraine was waning in battle,

the rivers of blood spilled around to find

some help for unequal and resolute struggle,

but Europe was blind…“ 

(část básně „Pamatuj“ Oleksandra Olese v překladu Iryny Cilyk)

Když Ukrajina proti katům v zápasu

O život rvala se a málem zemřela

Čekala na soucit jak na spásu

Evropa mlčela

Když Ukrajina v boji nerovném

V přívalech slz a krve celá mizela

Přátelská pomoc byl jediný sen

Evropa mlčela

(český překlad Pavel David)

A tak dále. Pět slok, z nichž každá končí bolestným výkřikem o tom, že Evropa mlčí. Osud tohoto autora, podobně jako jeho syna, jiného známého ukrajinského básníka Oleha Olžyče, který zemřel během výslechu gestapa, je tragický a smutný. Ale historie ukrajinské literatury jiné osudy pomalu ani nezná.

Takže nyní se ukrajinská kultura stává přinejmenším více viditelnou ve světě. A také konečně dostáváme významnou vojenskou pomoc od různých zemí, abychom důstojně vzdorovali hydře, která má milion hlav. Avšak naši spojenci jsou nervózní, pochybují, chtějí záruky, doufají v naše vítězství a spolu s tím se ho i bojí.

Drazí Ukrajinci, měli byste projít skrz tuto válku ani ne pěšky, ani na koni, neoblečení, ale ani nazí, měli byste všem předvést efektní protiútok, ale bez F-16 a dostačujícího množství současných zbraní, musíte zachránit čest Evropy, ale nevydráždit hydru příliš, aby nevytáhla svůj jaderný trumf. Na jak dlouho vás bude stačit? Kolik ještě máte statečných jinochů a dívek, které lze hodit do tlamy bestie? Na co koneckonců můžeme sázet: na červené, nebo na černé? Je třeba myslet strategicky.

Už nikdy více?

Ale dost bylo sarkasmu. Jako člověk, který díky své profesi cestuje světem a balancuje mezi různými realitami, si opravdu uvědomuji, jak málo produktivní je mít na zřeteli pouze hledisko vlastního neštěstí. Jiné země mají svá hlediska a svá rizika; svět má dost svých turbulencí a traumat a je důležité jim rozumět a počítat s nimi pro vedení plnohodnotného dialogu.

Stará Evropa se svou nejednoduchou minulostí se teď rozpačitě snaží zachovat svou tvář, ale domek z karet se sype, „už nikdy více“ už nefunguje, války, teroristické útoky a ostatní možné nástroje ničení lidí lidmi přicházejí zas a znovu. Jen jejich formy a technologie jsou teď modernější a vynalézavější. Občas si myslím: my, všichni obyvatelé planety Země nebo jen úžeji – Evropané, všichni jsme spojení a jsme strašně bezbranní. Akorát nyní to na Ukrajince padlo dřív než na ostatní evropské kolegy, aby dříve než ostatní kolegové museli přijmout fakt naší totální křehkosti a nemožnosti vážně uvažovat o budoucnosti.

Je moc důležité mít aspoň nějaké plány, aby se člověk udržel na hladině. Jedna ze zásadních lekcí posledních deseti let války je, že nelze zcela odložit vlastní život na potom, protože nikdy nevíš, jestli ono „potom“ někdy nastane. Proto poté, co jsem se rozloučila s účastníky filmového festivalu v Amsterdamu, začala jsem se chystat domů a dělat si velmi konkrétní plány na nejbližší dny.

Blíží se mé narozeniny, chtěla bych poprvé za mnoho let uspořádat večírek pro přátele, proto s radostným rozechvěním kupuji vytříbené nizozemské sýry, dělám seznam hostů a takto unesena myšlenkami o příjemných plánech si skoro nevšimnu té nekonečné cesty domů – letadla teď do Kyjeva nelétají.

Kolik lahví vína mám koupit? Koho pozvat? Můj manžel si stěžuje, že hosté na něj útočí otázkami ohledně možných dárků pro mou osobu. Jako kdybych potřebovala nějaké dárky, ale dobře… Cestou nočním vlakem z Polska do Kyjeva vymýšlím vtipný vzkaz pro mé hosty, že v této fázi svého života se těším krásou všedních věcí.

Že mě, stejně jako Pipi Dlouhou Punčochu, potěší různé drobnosti: zlaté slitky, matice, pštrosí pera a podobně. Nebo třeba kuchařky a neobvyklé vánoční ozdoby. Začínám si představovat, jak letos nazdobím stromeček, ale pak prudce přeskakuji na jinou nevítanou myšlenku – kdybych musela utíkat, přibalila bych si s sebou sbírku vánočních ozdob?

Ne, to bych si nepřibalila. Už jsem to ověřila. Koncem února 2022, když začala plnohodnotná invaze Ruska na Ukrajinu, můj manžel, známý ukrajinský spisovatel, hned vstoupil do řad armády, zatímco já se synem a kočkou jsme dočasně odjeli z Kyjeva do Lvova. Vzala jsem si tehdy s sebou pouze notebook, teplé věci, hotovost a trochu šperků.

Nevzala jsem si naši sbírku grafik od ukrajinských umělců ani půl druhého tisíce audiokazet, vyšívané polštáře, portrét Iron Mana v originálním rámu, stovky různých knih, dětské obrázky mého syna, magnetky z lednice, novou porcelánovou konvici, „sbírku marnosti“ (sošky a obdržená ocenění) a spoustu jiných věcí, které nejsou potřeba k přežití. Nic z toho nemá žádný význam v těch chvílích, když potřebuješ rychle utíkat. Ale všechno to má velký význam jako mapa pokladů naší identity.

Začít normálně žít

Když už bylo zřejmé, že Kyjev nelze jen tak okupovat a že ho brání dostatečně silný systém protivzdušné obrany, vrátili jsme se a zase začali normálně žít. Syn chodí do školy, my pracujeme, kupujeme potřebné a nepotřebné věci, občas dokonce něco slavíme, bez ohledu na všechno. Ale přece jen tato normálnost je dosti vrtkavá. Když plánuji nutnou výměnu podlahy nebo kupuji vánoční ozdoby, nemůžu u toho nemyslet na to, zda to vše bude mít nějaký význam, když do mého domu přiletí ruská raketa či dron.

Nemyslím na to hypoteticky, vycházím ze zcela konkrétních zkušeností: v září tohoto roku úlomky dronu spadly do našeho dvoru. Surreálnost té chvíle byla ohromující: tou dobou jsem byla v Mexiku, kde jsem reprezentovala svou zemi coby režisérka, ale spolu s tím jsem si vychutnávala cestování.

Uprostřed všech těch barev, vůní jídla, veselých lidí, kteří mají rádi život, mi najednou zavolal můj syn: „Mami, právě na nás zaútočili!“ Nějakých deset tisíc kilometrů ode mě se spolu s mou mámou schovával před dalším náhlým útokem. Ruský dron sestřelili nad naším domem, hodně sousedů mělo vyražená okna, byly poškozeny některé budovy a naše auto to škráblo. Naštěstí nikdo z lidí neutrpěl zranění.

Myslím na pravděpodobnost toho, že jednoho dne mí blízcí nebo můj dům můžou mít méně štěstí v této krvavé loterii? Že já sama často pobývám v zóně ohrožení a občas se k ní vědomě přibližuji, když jedu na vystoupení nebo natáčení do ukrajinských měst podél fronty? Ano, jistě, myslím na to.

Nemůžu nemyslet na to, co se stane s námi se všemi, až nedostatek munice, zbraní a, což je nejbolestivější, lidských zdrojů dosáhne kritické meze, když systém protivzdušné obrany nebude mít dost munice k ochraně našich měst, když Rusové budou úspěšní ve svých útocích na naši kritickou infrastrukturu a my zase budeme trávit zimní dny a noci bez tepla, elektřiny, vody a spojení se světem.

Nemůžu nemyslet ani na další věci. Například na své privilegium moci volně vycestovat z Ukrajiny a reprezentovat svou zemi na různých kulturních platformách v době, kdy řada mých kolegů – umělců a umělkyň – bojuje a někteří už byli zabiti, další nemají právo vyjet volně za hranice naší země. Nemůžu nemyslet na to, že stále mám privilegium moci se volně vracet domů v době, kdy miliony jiných Ukrajinců opustily svá bydliště a leckdo přišel o domov doslova. Jsem si téměř jistá, že v jejich bytech také byly krabice s vánočními ozdobami.

Ale občas je důležité zastavovat ten setrvačník nekonečného toxického víru pocitu viny, jinak se tím lze zcela zalknout. Válka na všemožné způsoby zasáhla téměř každou osobu v mém okolí, naše ztráty a naše traumata se nedají srovnávat, měřit se s nimi nelze, je to nemožné a nesmyslné.

Mezi mými přáteli, blízkými a dobrými známými jsou vojáci, veteráni, uprchlíci, lidé, kteří přišli o svůj domov, padlí vojáci a civilisté, vdovy, ženy bojovníků, kteří jsou nezvěstní, lidé se zkušenostmi ze zajetí a s mučením, matky, které pohřbily své syny, lidé, kteří přišli na frontě o zdraví. Variací neštěstí je tolik, že se dá snadno tou bolestí zalknout. A my se zalykáme. A další den se dusíme smíchy. Tragické a směšné – všechno se teď smíchalo. 

Jiskřící svobodní lidi

Tak ať ještě bude večírek, ať je lidem, které mám ráda, aspoň trochu veselo. Ať bude víno a playlist s oblíbenou hudbou, vřelá objetí a nešikovné tance. Ve skutečnosti je to poprvé v životě, co takto oslavuji své narozeniny, sbírám jako puzzle své velmi různé přátele.

Dříve se pokaždé něčeho nedostávalo: peněz, nálady, jistoty, že takoví různí lidé se dokážou sjednotit a že jim bude spolu pohodlně. Ale tentokrát jsem se odhodlala – a teď se dojatě rozhlížím kolem. Všichni jsou krásní, stále ještě mladí. Tady je portrét mé generace: jiskřící svobodní lidé, kteří chtějí žít ve své zemi, bijí se za ni na různé způsoby a jen střídmě se ptají – co s námi se všemi bude dál? 

Dnes se lidé, které mám ráda, smějí, tančí, a dokonce zpívají. Dívám se na ně a přemýšlím. Tady vybírá hudbu k dalšímu tanci krásná a zdánlivě veselá žena. Minulou zimu přišla o milovaného muže, ale v přineseném dárku jsem objevila pohlednici podepsanou třemi jmény: jménem toho muže, jménem ženy a jménem jejich dcery; stále o něm mluví v přítomném čase. A tady – počítám – jeden, druhý, třetí, čtvrtý – muži v civilu, ačkoliv momentálně slouží v Ozbrojených silách Ukrajiny a někdo dokonce přijel z fronty.

Tady jsou dvě ředitelky jednoho z nejvlivnějších fondů, který zajišťuje pro potřeby fronty tisíce dronů a školení pro desítky tisíc vojáků. Tady je má kamarádka, která se potichu se mnou dělí o nejlepší z možných novinek – plánují s manželem děťátko, bez ohledu na to, že její muž teď bojuje na velmi nebezpečném úseku. Tady jsou jiní moji přátelé, kteří náhle pocítili, že nevědí, jak mají zachránit své manželství; po různých válečných otřesech se pro ně pro oba tlak stal nesnesitelným, ačkoliv je očividné, že se mají rádi.

A tady tančí můj vlastní manžel – už dlouho jsem ho neviděla tak veselého. Ale to je jen klamný dojem. Má klinickou depresi, kterou silně prohloubila vojenská služba, obzvlášť ta existenční zkušenost, kterou prodělal v květnu u Bachmutu. Můj manžel se tehdy se svou jednotkou ocitl v pasti a pět dnů bez jídla, beze zbraní a téměř bez vody a spojení proleželi v jámě pod nekonečnou nepřátelskou palbou. Sto patnáct hodin on a jeho druhové močili do uřezaných plastových lahví, počítali minuty a donekonečna se loučili se životem.

I já jsem v Kyjevě počítala minuty, protože během těch pěti dnů jsem nevěděla, co se děje s mým manželem, kde právě je a jestli tu je šance, že ho někdy zase uvidím. Bude to znít divně, ale zachránil je déšť. Velmi silná, téměř tropická průtrž. Poprvé za všechny ty dny ostřelování ustalo a můj manžel se spolubojovníky mohl opustit bojovou pozicí. Naskrz promoklí kráčeli kolem rozbité techniky a těl ukrajinských vojáků, které nemohli vzít s sebou. Všichni kluci z té jednotky tehdy přežili, jenom jeden začal po přežitém stresu koktat a později zcela ztratil schopnost mluvit…

Co s námi se všemi bude?

Můj manžel byl v posledních měsících převelený do Kyjeva, i když zůstává v armádě. Ale já si často uvědomuji, že těch pět dnů ho silně změnilo. Občas v něm cítím takové vypálené prázdno, takovou tmu, že se bojím dívat hlouběji. Nevím, co nás čeká v budoucnosti, podobně jako každého z těchto krásných lidí. Nikdo nemá magickou kouli, aby mohl předvídat, jaký bude osud Ukrajiny a světa obecně.

Těžce se mi myslí na to, zda západní svět, se kterým toužíme být v jednom týmu, dokáže ochránit lidi, které mám ráda. S neklidem sleduji, jak můj třináctiletý syn si ve škole volí jako výběrový předmět vojenskou analytiku, jak se zajímá o výrobu dronů a sleduje náborové klipy jedné ukrajinské útočné brigády. Co s námi se všemi bude, než doroste povolávacímu věku? Myšlenka na to mě paralyzuje.

Ale zatím tančíme. Protože si zasloužíme mít jeden malý večírek a normální poklidnou šťastnou budoucnost. A film… Budu na něm pracovat dál, protože aspoň nějaké plány na budoucnost jsou nutnou podmínkou přežití.    

Iryna Cilyk je filmová režisérka a spisovatelka, která od začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu funguje jako jedna z nejaktivnějších ukrajinských kulturních diplomatek. Navštěvuje desítky fór a festivalů na různých kontinentech, kde připomíná aktuálnost války Ruska proti Ukrajině. V roce 2022 se jako první Ukrajinka stala členkou poroty ceny Zlaté oko filmového festivalu v Cannes. Nyní pracuje na projektu animovaného dokumentárního filmu „Červená zóna“ o prvních měsících ruské invaze, který podpořil evropský fond Eurimages.

Článek vznikl pro švýcarský časopis Republik, digitální magazín pro politiku, ekonomiku, společnost a kulturu, v rubrice Nová orientace na FORUM 24 jej publikujeme se svolením redakce i autorky (mezititulky jsou redakční). Z ukrajinského originálu Vorožinňa na mahičnij kuli jej přeložil Alexej Sevruk, ukrajinský překladatel žijící v Česku. Tento esej byl zveřejněn již ve více než deseti jazycích a nyní vychází i česky.