„Občané“ – tak oslovil Karel Kryl přítomné na slavném koncertu po návratu z exilu a říkalo to mnohé. V dnešních dnech – měřeno rychlým sledem událostí, které vtiskly posledním měsícům charakter celé jedné zvláštní doby – doba „dozrála“ do té míry, že by se každý z nás „občanů“ měl pokusit o cosi jako „zamyšlení“, měl by se pokusit zjistit, je-li ještě schopen vnímat, „v čem“ a „jak“ fakticky vlastně žije.

Důvodem takového zamyšlení není v prvé řadě to, že v dnešních dnech je to právě rok, co prvním vyhlášením „nouzového stavu“ začal život občanů této země prodělávat nevídané a předtím takřka nepředstavitelné změny. Vždyť rozhodně není co slavit. Důvodem je především to, že po tomto roce je situace opravdu kritická. Naše společnost, ne že by byla něčím ohrožena, naše společnost se již změnila.

O tom, že situace je kritická, slýcháme v těchto dnech ve veřejnoprávních médiích. Míní se tím situace našich nemocnic, situace našeho zdravotnictví, a je to zřejmě pravda. Tato hrozba nastupující „zdravotnickou apokalypsou“ zazněla poprvé – jen „čísla“ byla jiná – před rokem. Tehdy a znovu dnes – kdy ona „čísla“, srovnáme-li je s těmi loňskými, svědčí o totální celkové neúčinnosti takového počínání – byla přijata za dostatečné zdůvodnění nastupujícího a sílícího potlačování elementárních práv a svobod občanů naší společnosti. Hrozba stejná, prostředky záchrany stejné. Řeklo by se: nepoučitelnost. Něco je ale přece jen jiné. Situace je jiná ohledně naší společnosti. V kritické situaci se ocitla především ona. Změnila se. Prostředky řešení zdravotnické krize fakticky vzato nepůsobily sice jako prostředky řešení zdravotnické krize, působily ale jako prostředky proměny společnosti.

V čem je jiná společnost, kterou v březnu 2020 zasáhla tato podivuhodná „pandemie“, a společnost března 2021? Zatímco v březnu 2020 zasahuje ještě „pandemie“ společnost lidsky, politicky i právně svobodných individualit, v březnu 2021 zasahuje už společnost individualit, které jsou právně postižitelné za překročení hranic svého okresu, právně postižitelné za nenošení roušek přes ústa, právně postižitelné za sdružování ve vyšším než nařízeném počtu, právně postižitelné za veřejné brojení proti tomuto stavu. V roce 2021 zasahuje již „pandemie“ společnost, která postavila mimo zákon veškeré vzdělávání a kulturu, jež nejsou provozovány on-line, tedy jako zbavené smyslu, společnost, která postavila mimo zákon vše, kde je možno, aby se občané sdružovali, tzn. lidsky a občansky vzdělávali.

Společnost je však už jiná ještě v jiném smyslu. Ve své většině tyto prostředky proměny společnosti – protože jsou to přece prostředky řešení zdravotnické krize, prostředky, které s jejím vyřešením pominou – sobě vlastním způsobem už přijala za své. Individuality omezení své svobody přijaly jako nepřekročitelné, dané, jen v čase se mírně měnící, podmínky svého života a začaly se v nich „zabydlovat“ – nacházet „cesty“, jak je „dodržovat“, jak je „dodržovat a nedodržovat“, jak o nich „švejkovat“ a vtipkovat. Nacházet „cesty“, jak jich ve vztahu k druhým využívat a zneužívat. Společnost jako celek zas začala mediální šiřitele „opatření“ oceňovat, jejich „nepřátele“ kriminalizovat, začala produkovat různé oslavné ódy a poděkování za spoluúčasti co možná nejvíce „známých osobností“.

„Občané“, co na to asi „neznámý vojín“?… Zamysleme se…

Doc. PhDr. Ladislav Benyovszky, CSc. je filozof profesně zaměřený na ontologii a fenomenologii. Přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, v letech 2007–2015 byl jejím děkanem.