Německý ministr vnitra Horst Seehofer vyslovil na Sudetoněmeckých dnech větu: „Dosáhli jsme mnohého. Ale historie sudetských Němců bude vyvážená tehdy, až sudetoněmecký sněm oslavíme v Česku.“

Byl za to odměněn potleskem.

O něčem takovém dlouhodobě uvažuje vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení a jeho předseda Bernd Posselt. Ten však pro Českou televizi potvrdil, že není stanovený jednoznačný termín a že by něco takového bylo možné až na oficiální pozvání některého z českých měst.

Pokud by někdo o něčem takovém začal na české straně uvažovat, je celkem jasné, jaké „vlastenecké“ síly by spustily největší povyk. V Haló novinách se už minulý týden objevil nový pojem, „českoslovenští Němci, zvaní vymyšleně sudetští“.

Komunisté budou první, kdo začne s husitským zápalem z něčeho takového vytloukat téma. Tomio Okamura už ostatně vytáhl skoro sedmdesát let starý seznam zakladatelů krajanského sdružení a vypočítával, kdo všechno byl za války člen NSDAP. Pokud bude ještě prezidentem Miloš Zeman, můžeme se těšit na skvělé výroky.

Bylo by dobré se držet současnosti. Minulost byla pojmenována mnohokrát, a to i oficiálně. V Česko-německé deklaraci, kterou podepsali v roce 1997 kancléř Helmuth Kohl a předseda vlády Václav Klaus se mimo jiné říká: „Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.“

Pokud bude mluvit o přepisování historie (poslední dobou oblíbené téma hradního úředníka Ovčáčka), měl by vzít na vědomí, že to je oficiální postoj České republiky.

Dnešní sudetští Němci jsou už nová generace. Bernd Posselt přivítal v roce 2012 dopis německého prezidenta Joachima Gaucka, kterým prezident vyjádřil lítost nad nacistickým vyhlazením Lidic a Ležáků. Posselt sám jménem sudetských Němců už v roce 2010, spolu s bavorským ministrem kultury Ludwigem Spaenlem, navštívil Lidice a požádal Čechy o odpuštění za podíl tehdejší německé menšiny v Československu na nacistických zločinech. Navštívil kromě Lidic také Terezín.

Sudetští Němci si odhlasovali, že nemají vůči České republice žádné majetkové nároky. Sudetoněmecké krajanské sdružení (SL) vypustilo ze svých stanov zmínku o snaze získat zpět majetek zkonfiskovaný vysídlencům po druhé světové válce.

V původním znění stanov se uvádělo, že SL „prosazuje právní nárok na domovinu, její znovuzískání a tím i realizaci práva národnostních skupin na sebeurčení“ a že „hájí právo na vrácení zkonfiskovaného majetku sudetských Němců, případně na jeho rovnocennou náhradu nebo na odškodnění za něj“. Organizace zastupující zájmy Němců vysídlených z bývalého Československa nyní oba tyto články zrušila. Změnu stanov podpořilo 72 ze sta delegátů Spolkového shromáždění SL.

Bylo by dobré připomenout, že to bylo Německo, které se po porážce nacismu stalo demokratickým státem a našli tam útočiště i mnozí lidé, kteří z komunistického Československa utíkali před totalitou. Z našich dějin nemůžeme vymazat , že během vyhánění sudetských Němců došlo k četným zločinům z české strany, zabíjení a týrání Němců, a to včetně německých dětí. Kdykoli se to připomene, objeví se obvinění z přepisování historie. Není to ale přepisování, nýbrž dopisování toho, o čem se u nás během čtyřiceti let totality veřejně mluvit nesmělo.

Počet obětí na životech se odhaduje podle česko-německé komise historiků mezi 19 až 30 tisíci Němců, třem milionům Němců by zabaven prakticky veškerý majetek. Takto postiženi byli i němečtí antifašisté, což potvrzuje, že se jednalo o čin na základě národnosti, a nikoli osobní viny. Němci po válce už ostatně z hitlerovského režimu dost vystřízlivěli, mnoho jejich mužů padlo a byli to zřejmě už jinak smýšlející lidé než v roce 1938. Zatímco prezident Beneš žil s myšlenkami na nacistickou totalitu, tak mu pod Hradem vyrůstala komunistická. Ta byla skutečným nebezpečím, nikoli Němci.

Sedmdesát let po válce z někdejších sudetských Němců už není prakticky nikdo naživu. Dnes jde o jejich potomky, kteří nemají vůči nám žádné nároky a nepopírají zločiny nacismu. Vyrůstali v demokratické zemi v době, kdy u nás demokracie na čtyřicet let ve spolupráci jediné vládnoucí strany s cizí mocností zanikla. Ta cizí mocnost měla hlavní sídlo v Moskvě. Dodnes jsou tam v nejvyšších funkcích lidé, kteří byli členy KSSS a příslušníky komunistické tajné policie, a to včetně hlavy státu Putina.

Bylo by dobré se vypořádat s minulostí a přítomností jako dospělí lidé. Nejvíc ale budou při představě sudetoněmeckého setkání v Česku křičet ti, co jim tu nevadí rejdění putinovských Nočních vlků.