První momenty po začátku války. Proměna z lehkovážného komika v celosvětovou ikonu. Bláznivá odvaha v čerstvě osvobozeném Chersonu a dříve nepozorovaná nekompromisní tvrdost vůči domnělým i skutečným odpůrcům a nepřátelům.
„Začalo to.“ To byla první slova, která řekl ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj své ženě Oleně, když ho ve čtvrtek 24. února brzy ráno našla v pokoji, který sousedil s jejich ložnicí. „Byl napjatý jako kytarová struna, ale zároveň naprosto při smyslech a koncentrovaný,“ cituje ji v ukázce ze své připravované knihy Simon Shuster pro britský Telegraph.
Shuster strávil v blízkosti ukrajinského prezidenta celý rok a právě na základě svých pozorování popsal proměnu Zelenského ze ztrémovaného komika v chladnokrevného válečného vůdce. Neobešlo se to bez přešlapů a během prvních měsíců ruského válečného běsnění se podle něj v Zelenském něco zlomilo. Současně ale dokázal čelit okolnostem s až bláznivou odvahou.
Zatímco po vypuknutí války prezidentská kolona odvážela prezidenta do jeho úřadu, jeho telefon neustále zvonil. Jedním z těch, kdo mu jako první hlásili, že začala plnohodnotná invaze, byl jeho přítel, ministr vnitra Denys Monastyrsky, který o necelý rok později tragicky zahynul při letecké nehodě. Zelenskyj se ho ptal, ze kterého směru nakonec Rusové zaútočili. „Ze všech směrů,“ odpověděl mu ministr. „Odrazit,“ nařídil suše prezident a tím navždy změnil běh dějinných událostí.
„Několik evropských lídrů nabízelo Zelenskému útěk. Vážil si toho, ale také to považoval za poněkud urážlivé, jako by ho jeho spojenci odepsali,“ popisuje autor první okamžiky války. Ukrajinský prezident se namísto toho snažil nasměrovat konverzaci k tomu, co Ukrajina potřebuje, ke zbraním, a rozčilovalo ho, že místo pomoci dostával další nabídky k útěku. „Promiňte mi, ale to prostě nejsou dobré způsoby,“ poznamenal Zelenskyj.
Shuster ho sleduje zblízka během prvních dní a měsíců války, navštěvuje ho v bunkru v centru Kyjeva. Přihlíží pozvolnému ústupu adrenalinu, zabydlování členů týmu Zelenského v neutěšeném podzemním světě a také proměně člověka, který trpěl před svými vystoupeními paralyzující trémou, v nekompromisního a tvrdého politika připraveného okamžitě zakročit proti každému případnému nepříteli válečného úsilí. Nakonec dojde k okamžiku, kdy Zelenskyj po jisté době a se skřípěním zubů připustí, aby se každodenní brífinky konaly až v 7 hodin ráno, a přestane od svých podřízených požadovat informace už ve čtyři. V bunkru se objeví i jídlo a ministři se nemusí živit čokoládou.
Autor pozoruje ukrajinského prezidenta ve chvílích, kdy ruští parašutisté začnou obsazovat ukrajinské letiště v nedalekém Hostomelu. Popisuje, jak válka ovlivnila jeho malého syna Kyryla, který se, k malé radosti své matky, nyní chtěl místo tanečního souboru a hry na piano soustředit na ovládání zbraní, armádu a střelbu. Zaznamená také jeho první návštěvu čerstvě osvobozeného Chersonu, která nadělala vrásky jeho bodyguardům, a nejen jim.
Zelenskyj připustil, že to bylo od něj poněkud „ztřeštěné“, ale po devíti měsících okupace považoval za nutné do osvobozeného města dorazit. Ochranka byla jednomyslně proti. Panovaly důvodné obavy, že se ve městě skrývají ruští sabotéři a potenciální atentátníci. Když prezident vykročil (za neutuchajícího hřmění dělostřelecké palby) na náměstí plné lidí, zblízka si s nimi povídal a oni ho obklopili ze všech stran, jeho bezpečnostní služba byla strachy bez sebe. Podobné „výlety na frontu“ ostatně podniká ukrajinský prezident poměrně pravidelně. Naposledy, po Vánocích, navštívil obránce Avdijivky, doslova na dostřel ruských minometů.
Jejich poslední setkání se odehrálo v USA, když Zelenskyj přijel do Bílého domu a pronesl projev před oběma komorami amerického Kongresu. Autor poznamenává, že z původní uvolněné grácie pohybů bývalého herce nezbylo nic. Ukrajinský prezident ztuhle a přihrbeně rázoval chodbou budovy. Jako buldok vyrážející do boje, popsal to Shuster. Proměna byla dokončena.