Generální prokurátor Josef Urválek při procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková prý netušila, kdo byl prokurátor Josef Urválek, se kterým spolupracovala na několika textech. Společně hájili sovětský model ochranného dohledu, který byl často zneužíván proti disidentům. Zarážející je i skandální způsob její dnešní obhajoby.
Exministryně spravedlnosti a současná poslankyně ANO Válková zřejmě prožívala v komunistické éře podobnou sladkost nevědomí jako Andrej Babiš. Současný premiér si budoval kariéru privilegovaného delegáta podniku zahraničního obchodu. Dnes tvrdí, že nevěděl, co se u nás tehdy dělo, a nevzpomíná si ani, co byla výjezdní doložka. Proč taky, když mohl – na rozdíl od většiny řadových spoluobčanů – na Západ vycestovat kdykoli?
Boj proti vnitřnímu nepříteli
S Válkovou je to podobné. Bezprostředně poté, co se na ni na webu Info provalilo, že na přelomu 70. a 80. let obhajovala v několika textech ochranný dohled jako oprávněný právní postup, a jeden z nich dokonce s neblaze proslulým prokurátorem Josefem Urválkem, se začala bránit, že tehdy o ničem nevěděla.
Historik Petr Blažek připomíná, že tento „institut byl převzatý z praxe sovětské prokuratury jako nedemokratický nástroj, který byl často zneužíván proti politickým oponentům komunistického režimu“. To se projevilo hlavně po vzniku Charty 77, přičemž Válková, která tehdy pracovala jako důkladně prověřená osoba ve Výzkumném ústavu kriminologickém, svoje texty publikovala v téže době.
Nechce se věřit, že by z titulu svého právnického vzdělání a tehdejšího pracovního zařazení neměla ani ponětí, že tento postup sloužil také k šikaně disidentů v rámci boje proti vnitřnímu nepříteli. Stejně podivná je její historka, že neznala minulost Urválka, který tehdy působil ve stejném ústavu a s nímž sepsala několik podle jejích slov „odborných“ statí.
Vůbec jsem netušila, kdo je Urválek
„My jsme zkoumali, jaký dopad to bude mít v případě těžkých recidivistů. Navíc jsem vůbec netušila, kdo je Urválek. Ano, teď po roce 1989 to víme všichni,“ sdělila Deníku N. To už zní jako úplný nesmysl.
Neexistuje výraznější symbol komunistické zvůle padesátých let než fanatický prokurátor Urválek, který se smutně proslavil zinscenovanými politickými procesy. Jeho jméno bylo hojně frekventováno i v následující dekádě, kdy probíhaly rehabilitační soudy a nová generace KSČ se vyrovnávala s justičními „přehmaty“ éry stalinismu.
Josef Urválek nesl přímou odpovědnost za několik desítek justičních vražd, přičemž osobní selhání nikdy nepřiznal. Taková prý byla doba. Co má tento obávaný prokurátor na svědomí?
Diskreditace církve
Život Josefa Urválka shrnula ve své práci Alžběta Vašáková. Jako prokurátor působil už za první republiky, kdy měl na starosti běžné kriminální případy. Po skončení druhé světové války vstoupil do KSČ a nastoupil na Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích jako veřejný žalobce Mimořádného lidového soudu. Tehdy se účastnil retribučních procesů s protektorátními zrádci a kolaboranty.
Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stal krajským prokurátorem. Čím více se v jednotlivých soudních případech komunistickým politikům osvědčoval jako poslušný a spolehlivý pracovník, tím více se zlepšovaly jeho kariérní vyhlídky.
U Státního soudu, před kterým se odehrála většina justičních nezákonností 50. let, začínal jako prokurátor ve vykonstruovaném procesu s představiteli mužských klášterů. Ten se odehrál na konci března 1950 a jeho hlavním cílem bylo zdiskreditovat římskokatolickou církev, což následně vedlo k tzv. akci K, během které bylo internováno přes dva tisíce řeholníků a zabaveno mnoho církevních objektů.
Politické procesy
Po tomto „úspěchu“ komunistické justice byl povolán jako hlavní prokurátor k procesu s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, jenž byl namířen proti politickým oponentům komunistické strany. Proces, který probíhal na přelomu května a června 1950, skončil čtyřmi tresty smrti (včetně Milady Horákové a Záviše Kalandry), čtyřmi tresty doživotního žaláře a dalšími tresty odnětí svobody ve výši od 20 do 28 let. Urválek se díky tomuto procesu dostal do povědomí široké veřejnosti, a to zejména kvůli své dodnes citované závěrečné řeči.
Inspirace sovětským vzorem byla patrná nejen v přípravě procesu, ale i v samotném chování a expresivním vystupování prokurátorů během jednání. To dokládají i slova, která Urválek mířil proti obžalovaným. „V tom okamžiku stojí před státním soudem Záviš Kalandra odhalen v celé své nahotě, jako zrádce a není dost tvrdých slov, která by mohla jeho zločiny označit dosti přiléhavě. Pro tak zavilé, cynické a nenapravitelné zločince není místa v nové společnosti.“
Jedním z nejznámějších politických procesů, kterého se Josef Urválek účastnil v roli hlavního prokurátora, byl proces s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“, který se konal v listopadu 1952. Tento proces doprovázela důsledná kontrola prokurátorů ze strany Státní bezpečnosti za pomoci sovětských poradců.
Obžaloba sledovala zahraniční politické cíle Sovětského svazu, což se odrazilo zejména ve výběru obžalovaných. Další motivací pro tento proces bylo v té době v socialistických státech velmi rozšířené hledání zrádců přímo uvnitř komunistické strany. Rozsudek ale neměl v sovětském bloku obdoby, jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti.
I v tomto případě předvedl Urválek neuvěřitelné představení, když v soudní síni vynikl v předem naučených rolích všech aktérů. „Dále je z vašich výpovědí zřejmé, že jste vytvořil protistátní spiklenecké centrum, které připravovalo svržení lidově demokratického zřízení a restauraci kapitalismu, že jste prováděl tuto nepřátelskou činnost ve službách západních imperialistů a především amerických uchazečů o světovládu,“ hřímal na adresu Slánského, který ve všem přitakal.
Povýšení a odstavení
V návaznosti na úspěchy v roli prokurátora Státního soudu byl Josef Urválek v roce 1953 povýšen do funkce předsedy Nejvyššího soudu. I v této době se účastnil, už jako soudce, vykonstruovaných politických procesů (například s Marií Švermovou a dalšími komunistickými funkcionáři).
Na počátku 60. let, kdy pomalu začala revize politických procesů, se komunistická strana rozhodla odstavit nejvíce nechvalně známé justiční činitele, kteří se na nezákonnostech stalinistické éry podíleli. Roku 1963 přišla řada i na Urválka, který byl odvolán a přemístěn do Výzkumného ústavu kriminologického Generální prokuratury, kde začala později působit i Válková. Zůstal však nepotrestán.
Procesy jako nástroj propagandy
Historik Karel Kaplan charakterizuje komunistické politické procesy v 50. letech jako „vrcholný bod masové nezákonnosti, organickou a přirozenou součást komunistického režimu, podmínku existence totálního monopolu moci“. Přestože k nim docházelo ve všech socialistických státech, v Československu se vyznačovaly největší krutostí, širokým záběrem obětí a vysokým počtem trestů smrti.
Procesy sloužily i jako nástroj komunistické propagandy. Příkladem je proces s Miladou Horákovou. Propagandistickou stránku zajišťoval rozhlas a kameramani, kteří natáčeli průběh celého jednání (kromě obhajoby). Exemplárnost případu byla podpořena vyzýváním občanů, aby zasílali svá vyjádření k obžalovaným. Těch, která žádala nejvyšší tresty, přišlo na ministerstvo spravedlnosti a prokurátorům přes šest tisíc. Pečlivě vybíráni byli i přihlížející v soudním sále.
Nic z toho se k Válkové nedoneslo? S touto osobnostní výbavou nemá co pohledávat nejen ve funkci ombudsmanky, kam ji nominuje prezident Miloš Zeman, ale ani vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Zároveň je dalším dokladem katastrofální personální politiky Babišova hnutí. I když, koho to vlastně ještě může překvapit?
