HISTORIE / „Všechno tady uvnitř mě je napadrť!“ pronese muž sedící v jedné z kutnohorských hospod s pohledem upřeným na sklenici s kořalkou. Málokdo by v něm na pohled hádal respektovaného malíře. Ruka se mu náhle zachvěje. Sklenička vypadne, pálenka se rozleje po dubové desce stolu. Umělec s krůpějemi potu a výrazem bolesti ve tváři se chytne za hruď.

Bezstarostný hýřil, nenapravitelný bouřlivák, velký gurmán, rváč, dlužník i vězeň. Zároveň jeden z nejvýznamnějších, nejtalentovanějších a nejlépe placených barokních umělců v Čechách. Tím vším byl malíř Petr Brandl, někdy označovaný jako „český Rembrandt“, člověk tvrdošíjně odmítající veškeré společenské i profesní konvence. Žil si a tvořil, jak se mu zachtělo. Alespoň tedy do doby, než se mu jeho bohémství vymklo z rukou.

Špatný žák, skvělý malíř

Pivo teklo toho říjnového dne roku 1668 proudem. Německý krejčí a zároveň i výčepní Michal Brandl totiž právě nechal spolu se svou ženou Alžbětou, původem z české rolnické rodiny, pokřtít v kostele sv. Václava na pražské Malé Straně své šesté dítě, synka Petra. Rodina Brandlova koupila dům poblíž kostela u Pražského jezulátka a nedaleko malostranského jezuitského gymnázia, kde Petr později začal studovat. Místo výkladu ho ale více bavily vlastní kresby v sešitech a školu musel po pár letech nezdárně opustit. „Lze pouze spekulovat, co bylo příčinou – zda byl špatným žákem, či záhy objeveným výtvarným talentem,“ podotýká současná historička umění Andrea Rousová. 

Talentovaného mladíka se v roce 1683 ujal hradní malíř Kristián Schröder. Ten jej coby správce obrazárny na Pražském hradě seznámil s díly italských a holandských mistrů, jako byli Tizian, Tintoretto či Petr Paul Rubens, s malířským odkazem evropské renesance, manýrismu i baroka. Petr Brandl byl uchvácen. Hradní obrazárna se stala jeho výtvarnou učebnicí. Netrvalo dlouho a nadaný žák svého učitele s lehkostí předčil a po pár letech i opustil, aby si našel svou vlastní uměleckou cestu. 

„Ten štolíř“, označovali jej opovržlivě cechovní malíři na Malé Straně výrazem pro člověka, který jde proti zavedeným pravidlům. Brandl se tím nijak netrápil a vstoupit do nějakého cechu tvrdošíjně odmítal dál. Věřil, že je něčím víc než jen řemeslným malířem, věřil, že je uměleckým géniem políbeným múzou. A cechovní regule by podle něj veškerou svobodu jeho umělecké tvorby zašlapaly do země. 

O jeho neklidné povaze svědčí i zápis z roku 1690, kdy se nachomýtl k hádce mezi jistými pány Windischem a Tillingerem kvůli dluhu za nájemné. Brandl vytáhl na Tillingera zbraň a při následném zatýkání se porval se strážníky. Z vězeňské kobky ho dostala ven až přímluva a kauce bohatého Windische.

Itálie na obrazech i doma

Bylo mu dvacet pět let, když se oženil s Helenou Františkou Klossovou, dcerou malíře. Její představy o pokojném a spořádaném rodinném životě brzy vzaly zasvé, manželství začalo skřípat. „Chceš ze mě udělat pouhého lakýrníka, chceš zmrzačit mé umění!“ vyčítal jí Brandl, když na něj naléhala, aby do malířského cechu přece jen vstoupil.

V některých dnech mezi nimi nepadlo ani jediné slovo. Komunikovali spolu pouze skrze útržky papíru, na něž si psali ty nejnutnější vzkazy. Když umělec neposlal peníze za dokončené obrazy, manželka odpověděla rázně – přestala mu vařit. Hlad hnal Brandla do hospod, kde zároveň vydatně a dlouze popíjel se svými přáteli, u nichž i přespával. Jak o něm napsal publicista Josef Veselý: „Nehloubal, nesnil, byl veselý brach, hubatkám rád na dno se díval a kypré, vřelé náruči ženské také se nestřehl.“

Teprve narození prvního dítěte se pro Petra Brandla stalo pádným důvodem, aby do malířského cechu svatého Lukáše konečně vstoupil. Druhý syn, Karel František, přišel na svět jako nedonošený. Helena ze strachu, že nebudou mít případně ani peníze na pohřeb, se stala popudlivou a svému muži práci ztrpčovala. Postávala mu za zády, pozorovala, jak pozorně míchá barvy nebo zkouší nový tón na paletě, a neustále ho popoháněla, ať už proboha dělá, jinak s tím obrazem nikdy nebude hotov. 

Ztrpčovala mu práci i život

Těžko snášela, že za svými zakázkami často cestoval a nechával se ubytovávat a živit na honosných sídlech šlechticů, zatímco ona zůstávala sama doma celkem se třemi dětmi a často i bez peněz. Na to, že je „chudá, žije v bídě, Brandl se o rodinu nestará, neplatí výživné, za jinými ženami se otáčí“ si stěžovala až u samotného císaře Karla VI. Malíř nezahálel, panovníkovi též napsal a popsal mu svou ženu jako satorii, která ho jen okrádá o peníze. Po čtrnácti letech od manželky odešel a s placením výživného na děti si hlavu nelámal, stejně jako ignoroval povinnost odvádět poplatky malířskému cechu.

V té době už Brandl platil za vůbec nejuznávanějšího českého malíře své doby. Svým talentem si vydobyl věhlas mezi bohatým měšťanstvem, šlechtou i kněžími, jeho díla zdobila honosná obydlí šlechticů i klášterní prostory. Do klína se mu sypala jedna zakázka za druhou a za každou si mohl účtovat horentní sumy, které pak i rychle utrácel. Rozhazoval dokonce více, než v tu chvíli vůbec měl. Jak dokazují nekonečné záznamy jeho dluhů, toužil po tom žít luxusní život, jaký spatřoval u nejbohatších šlechticů.

U jednoho malostranského obchodníka tak zůstal nezaplacený účet za módní paruku a pudr, dlužil také za víno z Kanárských ostrovů, florentský a boloňský tabák, parmazán, mortadelu, piniové oříšky, rozinky a mandle. Oblíbil si kouření, vyhledával nejdražší druhy tabáku a pyšnil se početnou sadou holandských dýmek. Utrácel (a neplatil) i v krčmách nejhoršího druhu, kde se rád díval sklenkám na dno, byl považován za veselého kumpána, měl rád mladé ženy. Během práce na obrazech pro klášter v Sedlci u Kutné Hory prý dokonce namaloval na kus plátna své nohy, aby to z dálky vypadalo, že pracuje, i když byl zatím v hospodě.

Ani vazba jej nenapravila

Brandl peníze rozhazoval bez starostí, s vidinou, že dalším obrazem si jich zase spoustu vydělá. Jenže dluhy se kupily, rostly a spolu s nimi přibývali i naštvaní věřitelé. Brandl nakonec skončil v domácí vazbě v Hradci Králové. Nepoučil se. Dál pak na svobodě na dluh nakupoval drahé oblečení, jídlo i pití a postupně také afrodiziaka a léky.

Trpěl srdeční slabostí, žaludečními problémy, zřejmě i kloubovým revmatismem a bronchitidou. Bylo mu 66 let, když utekl před věřiteli i rozzlobenou manželkou do Kutné Hory. Zůstal sám, nemocný, zadlužený. Maloval už jen za směšné peníze, mnohdy i jen za trochu té kořalky na svlažení hrdla. Tu poslední si dal v kutnohorské hospodě U Černého koníčka v září roku 1735. „Tady, tady!“ naříkal z posledních sil a ukazoval na svou hruď. Kdosi se začal modlit, jiný mu rychle rozepínal halenu. Pomoci už malíři ale nebylo. Lidé ho vynesli na dvorek a položili na slámu, podle jiných tvrzení přímo na hnůj. 

Místní mu vypravili pohřeb, jak se na slavného umělce slušelo a patřilo. Ve velkolepém průvodu pomalu kráčeli zástupci města, jezuité z tamní koleje, sedlečtí cisterciáci a tři stovky horníků, kteří nesli zapálené kahany.

Bouřlivé obrazy i život

Jeho obrazy jsou stejně bouřlivé jako malířův život sám. Překypují energií, barvou a zároveň dojímají svým citem, a to nejen v biblických výjevech, ale i v portrétní tvorbě. Brandl rozbíjel návyky, nedbal žádných uměleckých konvencí. Volil dramatické inscenace, dokonale pracoval s šerosvitem a odvážně si pohrával se světlem.

Za nejpropracovanější díla jsou považována Křest Kristův z kostela svatého Jana Křtitele v Manětíně na severním Plzeňsku, Smrt poustevníka Vintíře z kostela svaté Markéty v pražském Břevnově či Klanění tří králů z kostela Zjevení Páně ve Smiřicích poblíž Hradce Králové. Slavný je i obraz Simeon s Ježíškem, v němž mistrně zachytil duševní rozpoložení starce, který do rukou bere malé dítě a poznává v něm Spasitele, nebo Zvěstování Panně Marii, namalovaný pro Svatou Horu v Příbrami.

Dílo největšího českého barokního malíře i epizody z jeho bouřlivého života přibližuje až do 11. února letošního roku výstava v pražské Valdštejnské jízdárně s podtitulem Příběh bohéma. Šest desítek obrazů z mnohých koutů celé republiky a také ze zahraničí se spolu sešlo po více než padesáti letech. Vedle monumentálních oltářních pláten nechybí Brandlovy autoportréty, podobizny šlechticů, mytologické výjevy či nově objevená díla.