Zelenskyj, Macron, Putin a Merkelová během pařížského setkání v normandském formátu (2019) FOTO: wikimedia/kremlin.ru
FOTO: wikimedia/kremlin.ru
Ruští představitelé v čele s prezidentem Vladimirem Putinem v posledních týdnech učinili několik prohlášení a podnikli řadu kroků, jimiž západním partnerům jasně dávají na srozuměnou, že o další jednání k Ukrajině v tzv. normandském formátu (Německo, Rusko, Ukrajina, Francie) nestojí a nehodlají se něčeho takového v budoucnu zúčastňovat. Co to znamená pro Ukrajinu a vztah Ruska k Západu?
Nejvýrazněji ruská strana vyjádřila svou nevoli nedávným zveřejněním úplné diplomatické korespondence s Německem a Francií na stránkách ruského ministerstva zahraničí, což podle náměstka šéfa ukrajinské diplomacie Točického „odporuje všem diplomatickým kánonům a základní etiketě“. Oficiální Kyjev je přesvědčen, že Rusko hodlá tzv. normandský formát definitivně „dorazit“ – i za cenu, že na Západě přijde o poslední zbytky důvěry. K tomu snad jen dodejme, že Kreml v konfrontaci se Západem dospěl do stádia, kdy je mu to jedno, což je stav opravdu nebezpečný!
Ruská vojska na hranicích Ukrajiny
Připomeňme si, v jaké situaci k tomuto neblahému vývoji dochází. V posledních týdnech Rusko soustředilo u hranic Ukrajiny nejméně přes 90 tisíc vojáků a tomu odpovídající počty kusů lehké i těžké vojenské techniky. Je zřejmé, že simuluje potenciální útok na východní část Ukrajiny, který by mohl propuknout někdy na přelomu ledna a února příštího roku. Přesvědčen je o tom i náčelník Hlavní správy rozvědky ukrajinského ministerstva obrany Kirill Budanov, který je toho názoru, že ruský útok bude proveden za pomoci dělostřelectva, tanků a dalších obrněných vozidel přímo na hranici, načež budou následovat námořní výsadky v Oděse a Mariupolu a také vpád menšího ruského vojenského kontingentu z běloruského území.
Generál Budanov se domnívá, že tento vpád bude podstatně ničivější než cokoli, co jsme zatím viděli od začátku celého konfliktu na jaře 2014. Přímému vojenskému útoku prý bude předcházet série psychologických operací (které už začaly), směřujících k destabilizaci Ukrajiny a podlomení schopnosti země se účinně bránit.
Zajímavé je, že ke zhruba stejným zjištěním dospěly i americké tajné služby, které ostatně už před časem zveřejnily satelitní snímky, jasně dokládající hromadění ruské vojenské techniky při hranici východní Ukrajiny.
Rozdíl oproti podobné krizi z letošního jara spočívá v tom, že tehdy šlo především o takřka teatrální demonstraci síly a snahu o zastrašení ukrajinské strany, kdežto tentokrát se přisouvání dalších a dalších vojáků i zbraňových systémů děje víceméně možno skrytě. Navíc se ukazuje, že po podobných jarních manévrech se jednotky, nejednou povolané až ze Sibiře, často stáhly jen o desítky či stovky kilometrů, aby se v případě potřeby mohly co nejrychleji vrátit. Což se právě děje…
Co je Putinovým cílem?
Základní otázkou v tuto chvíli je, co přesně Putin v dané situaci sleduje – zda se opět ocitl v zajetí představy, že ukrajinský problém doposud není vyřešen (a tady si vzpomeňme na poněkud problematickou ruskou politologickou moudrost, že „samostatné Rusko nemůže bez Ukrajiny řádně existovat“), anebo zda zase jen (jak je jeho klasickým zvykem) potměšile straší.
Pro druhou variantu by svědčilo rozšířené kolegium ruského ministerstva zahraničí z 18. listopadu, kde prezident opět konstatoval, že Rusko Ukrajinu nijak neohrožuje, ale zároveň s uspokojením poznamenal, jak je dobře, že ruským vojákům se znovu podařilo vyvolat na Západě napětí. A doslova prohlásil: „Naše varování z poslední doby přece jen dopadla na úrodnou půdu a jistého efektu dosáhla – zavládlo tam viditelné pnutí. Teď už jen musíme zajistit, aby tento stav existoval co nejdéle a aby je ani nenapadlo, že by při naší západní hranici vyvolali nějaký pro nás nepříjemný konflikt.“
Tolik Putin a my k tomu jen dodejme, že na jeho současné hrátky plně platí známé úsloví, že „zloděj křičí – chyťte zloděje!“ Na druhé straně by citované výroky ruského prezidenta mohly znamenat, že, jak už řečeno, jako obvykle zase blufuje. Spolehnout se na něco takového by ovšem bylo velmi neopatrné.
Zkáza normandské formátu
A přesně v této chvíli zatím nejúčinnější jednací nástroj mezinárodní politiky, pokud jde o ukrajinskou krizi, totiž tzv. normandský formát, který vznikl 6. června 2014 na území Francie během oslav 70. výročí vylodění spojenců v Normandii), končí vinou Ruska v troskách. Z docela jednoduchého důvodu: Rusko, patřící do čtyřky, tvořené dále Ukrajinou, Francií a Německem, se utkvěle drží představy, že je v celém procesu jen prostředníkem, nikoli přímým či alespoň nepřímým účastníkem celého konfliktu, který podle ostatních zúčastněných navíc evidentně samo vyvolalo.
Zkáze normandského formátu zcela jistě napomůže i politická penze jeho hlavní patronky, německé kancléřky Angely Merkelové, která si ze všech vrcholných představitelů zúčastněných zemí celý proces vždy nejvíc brala a nadále bere k srdci (což se rozhodně nedá říct ani o Emmanuelu Macronovi, ani o Volodymyru Zelenském, kteří u zrodu normandské iniciativy jednoduše nebyli – o Vladimiru Putinovi ani nemluvě).
Že Bohem nadaná vyjednavačka Angela Merkelová bude zániku tohoto formátu želet upřímně a opravdově, je samozřejmé, protože právě „Normanďané“ přece jen jistých úspěchů dosáhli. Stačí připomenout pařížský „normandský“ summit na konci roku 2019, na němž se zúčastnění dohodli o stabilizačních opatřeních situace pro východní Ukrajinu.
Konkrétně na krocích, které by pomohly uskutečnit politické závěry minských dohod a kontrolu plnění toho, k čemu jednající země zatím dospěly. Na úrovni ministrů zahraničí se pak zjara 2020 podařilo dosáhnout dalších nesporně dobrých výsledků – kupříkladu vzájemné výměny zajatců a upevnění režimu zastavení palby.
Kdy bude mít Ukrajina pokoj od Ruska?
V situaci, kdy další mechanismus, vytvořený pro potřeby ukrajinského narovnání, Třístranná kontaktní skupina dohlížející na plnění Minských dohod, funguje podle názoru mnoha analytiků spíše jako „bezkontaktní“, je faktického zmizení dosavadního čtyřčlenného normandského formátu obzvláště škoda. Obrodit ho přitom bez účasti Ruska fakticky není možné.
Ve vztahu k ukrajinskému problému lze přitom (a dokonce je to patrně vůbec nejdůležitější) možné parafrázovat známou ruskou novinářskou pravdu „Dokud bude Putin v Kremlu, zůstane Navalnyj za mřížemi“. V tomto případě tudíž lze rovněž konstatovat: „Dokud Putin sedí v Kremlu, nebude mít Ukrajina od Ruska pokoj.“
A to vše v okamžiku, kdy neklid vládne i uvnitř Ukrajiny, jejíž prezident prohlašuje, že „jistí Rusové“ se spojili s nejmocnějším ukrajinským oligarchou Rinatem Achmetovem a chtějí jeho rukama už počátkem prosince uskutečnit v zemi státní převrat.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
