Ke „kulatým osmičkovým výročím“, která si letos připomínáme nebo budeme připomínat, patří i výročí První vídeňské arbitráže. V listopadu 1938 (tedy krátce po uzavření Mnichovské dohody, po níž muselo Československo předat Německu svá pohraniční území) rozhodli ministři zahraničí Německa a Itálie o další zásadní změně. Okleštěná čs. republika byla nucena předat Maďarskému království i značnou část oblastí jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi.

Rozhodnutí mimo jiné způsobilo, že se Židé z těchto území stali občany jiného státu – a celkový počet Židů v Maďarsku se náhle zvýšil z pěti set tisíc na sedm set padesát tisíc. O pár let později tak v ghettech, v pracovních lágrech a především v transportech z Maďarska do vyhlazovacích táborů skončily i desítky tisíc někdejších čs. občanů.

Patřili k nim i členové rodin pozdějšího lékaře a vědce profesora Tomáše Radila (nar. 1930) a Kláry Gerendášové (1921-2015), která podstatnou část poválečného života pracovala jako hostinská.  Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány právě jejich vzpomínkám.

Tomáš Radil: Stačilo sedm týdnů

Příběh Tomáše Radila patří k těm známějším, i proto, že m.j. napsal vzpomínkovou knihu Ve čtrnácti sám v Osvětimi (Academia, Praha, 2009) a knižně vydal také studii Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech (Academia, Praha, 2016).

Narodil se v Bratislavě jako Tomáš Weiss a vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan, tedy v dnešním Štúrovu (sousední maďarskou Ostřihom odděluje jen řeka Dunaj, města spojuje most, zničený v posledním roce války). Pochází z židovské rodiny, v níž se mluvilo slovensky i maďarsky, jeho děd byl předsedou židovské obce.

V roce 1938 připadl Parkan po zmíněné vídeňské arbitráži Maďarsku. V březnu 1944 obsadily Maďarsko německé jednotky a právě tehdy se zásadně zostřila protižidovská opatření, která směřovala k deportacím statisíců maďarských Židů (premiér Kállay do té doby odmítal přistoupit k tzv. konečnému řešení židovské otázky – blíže viz zde.

Tomáš Radil odjížděl v jednom z transportů v červnu 1944, spolu s rodiči a prarodiči. Připomíná mimo jiné rychlost, jíž zkáza maďarských Židů probíhala: „Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 000 Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území, s výjimkou Budapešti.“ 

Jeho babička a maminka zemřely záhy po příjezdu do Osvětimi-Birkenau (matka se od své matky odmítla odloučit). Tomáš se dostal do bloku mladých, do něhož bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem patnácti let – účel tohoto výběru zůstává dodnes nejasný. Prošel několika selekcemi, jednou se již ocitl ve skupině lidí, kteří byli posláni na smrt – a na poslední chvíli byl opět „vyselektován“, s tím, že se ještě hodí k práci.

Nakonec byl převeden do centrálního osvětimského tábora, kde se mu podařilo přežít až do osvobození. Po válce na vlastní pěst a nemocný tuberkulózou doputoval do Parkanu: „Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz té mé cesty. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“ Setkal se s otcem a strýcem – děd, babička, matka a ostatní členové rodiny nepřežili.

Tomáš Radil se stal lékařem, vědcem a mimo jiné též dosti aktivním komunistou. Skoro šedesát let se specializuje na výzkum mozku. Ve stáří dospěl k názoru, že zkušenost holocaustu je třeba soustavně předávat: „Pokud si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje nám to, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci.“

Klára Gerendášová: v ghettu, na práci, v táborech

Zatímco Tomáš Radil už roky veřejně vystupuje, Klára Gerendášová poskytla snad vůbec první obsáhlejší interview Paměti národa. Narodila se 4. února 1921 v početné židovské rodině ve Velké Sevljuši (dnes Vynohradiv) na Podkarpatské Rusi. Měla těžké dětství, po smrti matky vyrůstala s prarodiči a ve čtrnácti letech se přestěhovala do Budapešti, kde žila nejprve u příbuzných a poté u kamarádky, jejíž rodina ji vzala takřka za vlastní.

Na Kláru Gerendášovou dopadla různá protižidovská opatření, ale do roku 1944 byla chráněna před deportací maďarským občanstvím. Po německé okupaci musela spolu s ostatními budapešťskými Židy odejít do ghetta, odkud byla po čase poslána na práci: na venkově u města Pásztó kopala zřejmě protitankové zákopy, v zimě a v dešti, s nedostatkem jídla a neustále mokrým oblečením: „Neměla jsem se kde usušit, neměla jsem se kde umýt, kde se napít. Onemocněla jsem zápalem plic. To bylo strašně špatné. Přeložili mě na ošetřovnu, kde mi dali léky, ale i tak jsem musela pracovat dál.“

Jednoho rána v zimě 1944/1945 nahnali ozbrojenci, pravděpodobně maďarští, Kláru Gerendášovou spolu s dalšími vězněnými ženami do dobytčích vagónů a byly odvezeny na práci. Když vlak zastavil, objevili se příslušníci SS, kteří se k příchozím chovali tak brutálně, že Klára počítala s okamžitou smrtí. Dostala se však do přeplněného ženského koncentračního tábora Ravensbrück, ležícího asi devadesát kilometrů severně od Berlína, a po několika dnech ještě dál, do pracovního tábora Penig, mezi Lipskem a Saskou Kamenicí (Chemnitz). Pracovala u soustruhu v továrně na letecké součástky, trpěla soustavným hladem a zimou.

Při jedné směně jí stroj zachytil rukáv a těžce si poranila prsty na levé ruce. Rána jí rychle začala hnisat. Na ošetřovně rozhodli, že jí bude amputována ruka: „Odvedli mě na nemocniční blok, kde už byla připravená pilka. Já jsem odtamtud utekla. Schovala jsem se na záchodě. Nenašli mě a naštěstí jsme se druhý den z tábora evakuovaly, to bylo moje štěstí. Ruku jsem měla v hrozném stavu. Celou rozřezanou, vypadalo to jak květ. A s tím jsem šla.“

Kláře Gerendášové a dalším vězeňkyním se pak podařilo uprchnout z pochodu smrti a dostala se k jednotce americké armády – byla zraněná a blízko smrti, navíc z posledních sil pečovala o těhotnou přítelkyni. Život jí zachránili američtí vojáci a německý lékař, který ji operoval. Když se vrátila domů, setkala se se třemi ze svých čtyř sourozenců – jedna sestra holocaust nepřežila, stejně jako další příbuzní. Klára se potom vdala, odstěhovala se do Karlových Varů, celý život pracovala v pohostinství. Narodily se jí dvě děti: dcera Anna, která emigrovala do USA a provozovala zubní laboratoř – a Ladislav, hudebník a herec. Klára Gerendášová zemřela poslední dubnový den roku 2015. 

Paměť národa

Paměť národa je jedinečná rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno na sedm tisíc výpovědí. Pomozte najít zajímavé příběhy z války nebo komunismu. Pište na: pametnici@postbellum.cz. Staňte se podporovatelem, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo se přihlaste na Běh pro Paměť národa, který se běží 9. června nejen v Praze, ale i dalších městech. 

Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Poslední díl Příběhů můžete pustit na stránkách Českého rozhlasu (zde) nebo si poslechněte reprízu v sobotu, 21. dubna v 21hod. na Radiožurnálu. Nový díl Příběhů 20. století vysílá Český rozhlas Plus vždy v neděli ve 20:10 hod.