Pamatujete si monumentální sochu ve tvaru obrovské kostry lidské ruky „Lajk“? Nebo neoficiálně umístěnou „Victory“na Jungmannově náměstí? A surrealistické figury Adam a Eva přecházející v polovině těla v knihy? Pokud vám něco z toho uniklo anebo byste chtěli vidět nová kontroverzní díla sochaře Kryštofa Hoška, zastavte se na nádvoří Musea Kampa. Deník FORUM 24 je stálým mediálním partnerem této respektované kulturní instituce.

Nadšeni z toho, že se v této době dá konečně jít někam ven za uměním, vyrazili jsme za mladým umělcem na Kampu. Provedl nás expozicí sochařské výstavy Soma Sema, v rámci které vystavuje společně se svým kmotrem, fenomenálním sochařem Peterem Orieškem. Tento rozhovor je tedy i ohlédnutím za dílem slovenského výtvarníka, který žil v Praze a zemřel v roce 2015.

Kryštofe, jistě jsi rád, že se lidé mohou podívat na výstavu tvých i Orieškových děl. Jakou práci tento počin představuje?

Děkuji, to jsem. Výstava se připravovala několik měsíců. Sám jsem však téměř rok předtím průběžně restauroval Peterovy sochy, které jsou vystaveny v konírně Musea Kampa.

Tvé sochy jsou venku na dvoře a na náplavce u Vltavy. Stojíme tady obklopeni přerostlými krysami, které lezou po velkých kostech, a koukáme na obrovskou ruku kostlivce. Být sama v noci, tak bych se bála v takové společnosti.

Tak to rád slyším. V noci tady jsou sochy pěkně nasvětlené, má to zase jinou, zajímavou atmosféru.

Proč ale zrovna tihle hlodavci lezoucí po lidských kostech?

Tuto sochařskou instalaci jsem koncipoval přímo pro výstavu na Kampě, vytvářel jsem ji na podzim, kdy vrcholila druhá vlna pandemie. Vnímám to, co nyní prožíváme, jako obranu naší planety před tím vším, co s ní dokážeme provádět. Domnívám se, že až se tady jednou semele něco horšího než je koronavirus, tyhle milé potvory, které tady byly už dlouho před námi a provázejí člověka po celou jeho existenci, to lidstvo nakonec přežijí, vylezou ze svých skrýší a budou zde vládnout zase oni. To dílo je tedy taková moje apokalypticko-romantická vize naší budoucnosti. Dominance lidského druhu na této planetě nemusí být tak samozřejmá, jak se zdá.

Kostlivců, stejně jako krys, máš také více – tady jsou Victory a Lajk, v DOXu je momentálně vystavena další monumentální kostra ruky s ukazováčkem nahoru. Máš také instalaci s kostlivcem před televizí. Bude jich víc? 

To nevím, možná nějaké ještě vzniknou, ale neplánuji to, musím k tomu mít vždy silné nutkání, každá ze soch má příběh, sdělení, nevytvářím sochy bezmyšlenkovitě jako na běžícím pásu. Jeden můj kolega mi řekl, že Lajk a Victory jsou vlastně konceptuální sochy. Je fakt, že jejich vystavení v době pandemie, kdy je navíc vše zavřené, zaměňuje jejich původní významy a pohrává si s nimi. To jsou momenty, které mě v umění baví – objevování nových pohledů vnímání, kontextů…

Před museem na náplavce dominuje tvá zatím největší socha Victory. Jak vlastně dopadla celá anabáze s jejím umístěním na Jungmannově náměstí k výročí 30 let od sametové revoluce? Pamatuji si ten skandál kolem ní zhruba před rokem.

Sochu jsem tam byl nucen umístit opravdu neoficiálně. Vydržela tam ale 3 týdny a výsledkem byla peněžitá pokuta od Prahy 1. I přesto na to rád vzpomínám. Dostalo se mi velkého množství zajímavých reakcí, v den výročí oslavy byla socha doslova v obležení a nikdo z diváků netušil, že tam je vlastně načerno. Mysleli si, že socha je součástí oficiálního programu oslav.

To jsou ale paradoxy.     

Musela pryč, do Festivalu svobody by evidentně vnesla příliš mnoho svobody!

A prozraď nám tedy, na Kampu jsi ji také přivezl brzy ráno načerno?

Kdepak, před Museum Kampa připlula Victory na velkém  nákladním škuneru, z kterého se jeřábem instalovala přímo na náplavku. Takže tentokrát to bylo výjimečně „ofiko“. Zajímavé také je, že před rokem byla Victory jasnou politickou reakcí, zatímco v dnešní pandemické situaci pociťuji, že nabývá úplně jiných významů.

Zaslechla jsem, že koronavirus nejméně ovlivnil život dřevorubců a umělců. Zasáhla tě pandemie a opatření s ní spojená?

Jelikož trávím nejvíce času v ateliéru, který mám v místě bydliště, mohu říci, že nijak příliš. Nicméně dotýká se mě to těmi zavřenými výstavami a kulturou obecně. Dvůr na Kampě, kde mám sochy, je sice otevřen, ale Peterova expozice v interiéru, se kterou bylo tolik práce, byla bohužel k vidění jen necelé tři týdny a vypadá to, že už se neprodlouží.

Kdo přišel na její název – na platónovskou slovní hříčku Soma Sema (tělo je hrob duše)?

S názvem přišel kurátor výstavy pan doktor Ivan Neumann. Odkazuje opravdu k jakémusi sváru tělesnosti a duše, pokušení, které bylo tématem mnoha děl v historii, od starověku až po křesťanství. U Petera Orieška je hodně figurálních děl, která mezi sebou ty boje výslovně svádějí. U mě to už možná jsou jenom pozůstatky těch bojů. (smích) Ačkoli sousoší Adam a Eva, které přechází od pasu nahoru v knihy, ten rozpor mezi duší a tělem naplňuje vrchovatě.

Mohl bys říct pár slov o díle Petera Orieška, se kterým v Museu Kampa vystavuješ?

Peter Oriešek je opravdu pozoruhodná osobnost, byl geniálním sochařem, ale i bravurním kreslířem a malířem. Je nepochybně jedním z našich nejvýraznějších figurálních sochařů 2. pol. 20. století, spoluurčoval novou figuraci. Přitom byl velmi skromným, tichým, až neprůbojným člověkem, žil pouze svou tvorbou. I to je asi důvod, že je širší veřejnosti neznámý.

V čem je podle tebe Oriešek unikátní?

Velmi brzy našel svůj osobitý, nepřehlédnutelný rukopis s prvky surrealismu, popartu, se silným expresivním pojetím figurace. Ke konci 60 let přišel jako první nejen u nás, ale i v evropském kontextu s unikátní technologií, kdy figurální sochy kombinoval s částmi z průhledných epoxidů a polyesterů, kde se odehrával další imaginární svět. Dnes bychom mohli říct, že to jsou vlastně 4D sochy. Byl v tomto doslova experimentátorem a novátorem. Na této výstavě je však k vidění jen zlomek z těchto soch.

Takže to není jeho retrospektiva?

O retrospektivu se nejedná, expozice představuje výtvarnou pozůstalost z jeho ateliéru. Peter zemřel v roce 2015 a já jsem se snažil prosadit na nějakém důstojném místě jeho výstavu. Jsem moc rád, že se to k výročí 5 let od jeho úmrtí a v tomto roce k jeho nedožitým 80. narozeninám podařilo a děkuji za to především paní šefkurátorce Musea Kampa Heleně Musilové. Také za to, že mi bylo nabídnuto vystavovat společně s ním. Věřím, že brzy dojde na jeho retrospektivu, která ukáže celistvý pohled na jeho dílo.

Peter Oriešek byl ale také pedagogem na AVU, kde jsi studoval…

Ano, Peter Oriešek působil na Akademii výtvarných umění, kde vedl večerní kreslení a také sochařskou přípravku. Je tak trochu ostudou AVU, potažmo akademické obce, že takovému umělci nikdy nenabídli, aby vedl vlastní sochařský ateliér. Pro mě byl první ročník v přípravce u Petera Orieška nezapomenutelný, jsem nesmírně rád, že jsem u něho mohl studovat i přesto, že jsem jeho tvorbu i jeho osobně znal už odmala.

Řekla bych, že se svým profesorem se nebojíte provokace. V čem jste si ještě podobní?

Myslím, že ta provokace ale není ani u jednoho z nás prvoplánová nebo účelová, domnívám se, že to má vždy jakýsi hlubší základ, který spíš apeluje na cosi naléhavého. Co nás spojuje, by mohl být cit k materiálu, vášeň pro figuraci a modelaci, pevná forma, řemeslo.

Peter Oriešek tě přivedl k sochařství?

To nemohu říci, to byl především můj otec, odmala jsem se pohyboval v ateliéru, ale určitě mne později Oriešek výrazně ovlivnil.

Tvoje sochy mají poněkud konceptuální ráz. Vzpomínám si třeba na portrét Putina s holuby na hlavě, kteří… jak bych to slušně popsala…

… se tam spontánně vyjadřují  k „mírovým“ snahám Ruska na Ukrajině v roce 2014. Pojmenoval jsem to Poserství míru.

Dost výmluvné, což mi evokuje slova tvého kolegy Krištofa Kintery „Umění by vždycky mělo překvapovat, a ne pouze komentovat“. Ty však dokážeš překvapit svým komentářem.

Snad ano, to je na posouzení diváka. Jen komentovat by asi bylo poněkud ochuzené, baví mě, když má dílo nějaký silnější přesah, nadsázku, apod., které by se mělo dostavit v souladu s výtvarným pojednáním.

Takže ti záleží především na výtvarné vizuální kvalitě?

Důležité jsou obě složky, které by výtvarné dílo mělo mít, tedy forma i obsah. Především by dílo mělo mluvit samo za sebe v jakékoliv době i přesto, že budoucí generace nerozpoznají tehdejší dobový kontext. Dnes je hodně děl, která buď nic nesdělují, nebo jsou provedená či pojatá takovou formou, že musí být podložena dlouhým vysvětlujícím elaborátem, který říká, co by to mělo být, o čem to je atd.

Bylo by fér zmínit, že se tvoje výtvarné reflexe netýkají jen politického a sociálního dění, ale také literatury. Minulý rok jsem viděla tvého Zlatého skarabea v Národní galerii na výstavě věnované tvorbě amerického spisovatele Edgara Allana Poea. Proč ses nechal inspirovat právě povídkou Zlatý skarabeus?

Literární předloha brouka, který na svých krovkách přechází v lebku, je velice zajímavá. Původně jsem vytvořil malého bronzového brouka pro sběratele, byl to skoro až takový šperk. V rámci výstavy v Národní galerii na téma E. A. Poe jsem měl následně možnost velké sochařské instalace, kde se ti brouci rozutekli po celém „veletržáku“ jako ten covid. No opravdu to tam před rokem v březnu začalo a po třech dnech tu výstavu z vládního nařízení uzavřeli!

Máš nějaký další výstavní plán?

Výstavní plán si nedělám, často se výstavy namanou samy, a tak mi to vyhovuje, mám více klidu věnovat se opravdu tomu, čemu chci, bez svazujících termínů.

Jaké etapy vytváření sochy máš nejraději?

Mám rád celý ten proces, všechno má své.  Ale samozřejmě že když socha už roste pod rukama, je to krásnej pocit.

Chodíš do ateliéru jako do práce, nebo podle nálady, když máš inspiraci?

Jako do práce tam nechodím, to snad ani nejde. Socha má však hodně etap vysloveně rutinních, např. vytvoření formy, odlitku, a to je to pracné, sochařské, řemeslné provedení. Art is hard!

Otázka na závěr: Co bys přál českému současnému umění?

Spokojené publikum a mnoho návštěvníků ve znovuotevřených institucích.