Doba, kdy byl Josif Vissarionovič Stalin na Západě obdivován, je celkem pryč. Před druhou světovou válkou se kladný postoj k diktátorovi dal částečně vysvětlit naivitou a za války a po válce účastí SSSR v protihitlerovské koalici. I tady ale platí, že kdo chtěl vědět, tak mohl.
Zpráv ze samotného SSSR bylo dost, jen je někdo nechtěl vidět. Mnoho levicových nadšenců také do této země jezdilo, ale buď neviděli, nebo si všechno nějak omluvili „potížemi růstu“ a nutnou tvrdostí boje proti „vnitřnímu nepříteli“.
Poslední rány obrazu Stalina zasadili Stalinovi dva lidé ze zcela jiných táborů, Nikita Chruščov svým projevem o kultu osobnosti v roce 1956 a Alexandr Solženicyn svou knihou Souostroví Gulag v roce 1973. Chruščov se ovšem na stalinských represích podílel a zjednodušit zločinnost systému na zlovůli jednoho člověka bylo zjednodušení tak velké, až to byla lež. Ten režim byl vražedný od počátku už za Lenina.
Dnešní Rusko, které považuje vítězství ve válce za největší událost svých novodobých dějin, se ale od Stalinova stínu nejen nedokázalo osvobodit, ale obliba hrůzovládce dokonce ještě roste.
Ukazuje to výzkum nezávislé ruské agentury Levada Center, která sleduje mnoho let vývoj názorů Rusů v různých otázkách.
Jedním z témat je také postoj Rusů ke Stalinovi. Letos byla otázka položena v březnu. Průzkum se konal na vzorku 1600 obyvatel ve věku nad 18 let v městských i venkovských oblastech. Metodou byl osobní rozhovor v příbytcích respondentů.
Jak to dopadlo? Postoje Rusů ohledně Stalina jsou tyto:
obdiv – 19 procent.
respekt – 41 procent.
náklonnost a zájem – 6 procent
lhostejnost – 26 procent.
nepřátelství a pobouření – 6 procent.
hněv – 5 procent
odpor a nenávist – 3 procenta.
nevědí, kdo byl Stalin – jedno procento.
je těžké říci – 7 procent.
Dotázaný mohl uvést jen jednu odpověď.
Když se podíváme na vývoj v čase, obdiv byl v roce 2001 stejný jako dnes (4 procenta). Je tam ale znatelný nárůst ohledně respektu, z 27 procent na 41 a loni to bylo jen 29 procent. Z dalších ukazatelů je tu nárůst lhostejnosti, z 12 procent v roce 2001 na letošních 26. Pocit strachu se snížil z 16 procent na 5 procent. Možná, že mladší respondenti už nemají osobní zkušenost a ti starší prostě umírají, nebo je to pro ně dávno.
Výrazný posun je patrný i tehdy, když se otázka změní. Zcela pozitivní postoj je sice v roce 2003 (předtím nebyla otázka zřejmě položena) i 2019 stejný (18 procent), ale za poslední rok tam byl po jednom roce skok z 8 procent na oněch 18. Souvisí to s oslavami polokulatého výročí konce války?
Ve stejné periodě názor „převážně pozitivní“ skočil z 35 procent na 52, to už je polovina obyvatel. Převážně negativní: 21/14 procent, velmi negativní 12/5 procent. Také váhajících ubylo – 14/11 procent.
Takto bychom mohli rozebírat další otázky, které se ptají třeba na to, zda „vysoké cíle a výsledky dosažené v krátké době“ ospravedlňují „lidské náklady“ ze strany sovětských lidí za stalinské éry. Že zcela ano si myslí 13 procent lidí a že do nějaké míry 33 procent. V žádném případě: 45 procent. Těžko říci: 9 procent.
Pokud někdo není jedním z posledních stalinistů, může ho takový výsledek možná trochu udivit. O hrozných zločinech té éry totiž mluví občas i samotný prezident Putin. Dnes je sice patrný tlak na to, aby se o některých temných momentech tohoto období mlčelo, třeba o paktu Ribbentrop – Molotov nebo o podílu SSSR na přepadení Polska, ale o tom, co se tehdy dělo, se pořád ještě mluvit a publikovat může.
Důvodem přetrvávajícího respektu ke Stalinovi může být to, že pro národ je obtížné přijmout, že posledních sto let jeho historie je jeden velký marasmus, že si utrpení země přivodila z domácích zdrojů a že tamní režim představoval pro druhé i ohrožení a ne pouze osvobození. Jak se postavit k tomu, že několik generací lidí se podílelo na projektu, který zkrachoval, protože byl postaven na pomýlených základech?
Současná ideologie Kremlu je dovedný mix, který se snaží spojit věci, které jsou jinak logicky nespojitelné. Považovat vlastní historii za jeden celek, na který lze být hrdý. Stalin přece zemi industrializoval, získal jí uznání, vyhrál ve válce, za něj se vyvinula jaderná zbraň a jen tři roky po jeho smrti vyletěl Sputnik. Všichni se SSSR báli a bylo to tak správné. A když už život nestojí za mnoho, aspoň ostatní vzhlížejí k naší síle.
Je to nebezpečná otrava sebeklamem, která vede k dalšímu životu ve lži a k produkování dalších lží. Může někdo v něčem takovém být opravdu šťastný? S tím si Rusové musí poradit sami, my ostatní si můžeme jen dávat dobrý pozor.
