Šéfkuchař Jirka Janouch a spolumajitel bistra Dish Matouš Petráň FOTO: Ohrada Food Fest
FOTO: Ohrada Food Fest
Stát poté, kdy v březnu zastavil podnikatelům příjmy, po nich zároveň požadoval splnění veškerých povinností a vybral od nich všechny poplatky v plné výši. Na spolumajitele pražského Burger bistra Dish Matouše Petráně to působilo dojmem, jako by tím říkal: „My tě vypneme, ale davaj všechno. A jestli chceš, máme tu pár prográmků, takže si můžeš přijít, ale spíš to nedělej, protože stejně máme pocit, že na tom chceš tak trošku kulišácky vydělat.“ Takto v rozhovoru pro deník FORUM 24 zavzpomínal na období, během něhož podle svých slov zaujal sebevědomý postoj vůči státu.
Omezení zakazující provoz restaurací čekal. Ještě začátkem března obchody běžely dobře, chodili i cizinci, ale zároveň byla znát určitá nervozita. „Stačilo, aby někdo zakašlal, a všichni včetně personálu se otočili,“ popisuje Petráň atmosféru před restrikcemi. „Jakmile 13. března přišlo nařízení, že restaurace v 8 zavírají, shodli jsme se s jedním kamarádem, že to v pondělí shodí úplně, ale to nás ještě ‚předběhli‘,“ vzpomíná na období, během něhož se podle svých slov přestal hrbit před státem.
Petráň, který se o zákazu provozu restaurací dozvěděl ve 2 hodiny v noci, oba podniky do rána přeorganizoval na okénkový prodej. Ve chvílích nejistoty, které následovaly v dalších týdnech, si uvědomoval, v oč snazší je situaci oproti majitelům klasických restaurací. „V podstatě jsme to měli už všechno vymyšlené a jen jsme to uvedli do chodu, na kolena nás to tedy rozhodně nesrazilo,“ popisuje.
Vládě přiznává zásluhu na zbrzdění šíření nemoci alespoň časně vyhlášenými omezeními, jakkoliv i na něj nástup restrikcí bez předchozího varování dolehl tvrdě. „Za to bych jim dal jedničku – vždyť i díky tomu byly alespoň zahrádky poměrně brzy znovu otevřené,“ přiznává vládě. V následně nabízené pomoci podnikatelům ale se spolumajitelem dlouho nic prospěšného nenacházeli. „Z té série rádoby zajímavých nabídek a opatření jsem od státu během prvních měsíců nevyužil vlastně ani korunu,“ popisuje s tím, že programy Covid vyhlášené Ministerstvem průmyslu a obchodu zavrhl už proto, že šlo de facto o úvěry. „Jednou bude třeba to začít splácet a my už jeden úvěr máme. Do toho jsme se vůbec nepouštěli,“ vysvětluje Petráň, který raději sáhl do vlastních rezerv. Jak se také posléze doslechl od kolegů, pomoc z programu Covid by beztak nezískal. „Bylo to úplně bez šance. Ta ‚jednička‘ byla snad do 10 minut pryč, ‚dvojka‘ zas neplatila pro Pražáky, což zvedlo vlnu nelibosti, takže vláda začala mluvit o ‚trojce‘, dlouho ale zůstávalo jen u slov.“ Nakonec se přihlásil o příspěvek na nájemné.
Nejdřív zaplať, potom popros
Nic platný Petráňovi nebyl ani program Antivirus Ministerstva práce a sociálních věcí, jakkoliv se mu zprvu jevil jako reálná pomoc. Tu už potřeboval, neboť příjmy se propadly o 50 procent, ale náklady zůstaly stejné. „Nechali nám okénko, hospodu nám ale zavřeli a my v podstatě nemohli podnikat,“ popisuje svízelnou situaci. V okamžiku, kdy mu ale účetní vyjmenovala podmínky, které musejí žadatelé o účast na předmětném programu splňovat, uvědomil si, jakou administrativní zátěž a rizika s sebou program Antivirus nese. „Tam byla stoprocentní jistota, že vám přijde kontrola z Úřadu práce,“ nepochybuje.
Kontroly se nebojí, tou od Správy sociálního zabezpečení prošel naposledy koncem roku. Vadí mu ale z principu. „Přijde mi to jako neskutečná drzost. Oni si nadiktují podmínky, zastaví vám příjem, ale dál trvají na plnění veškerých povinností vůči státu. Nechají vás zaplatit veškerý personál, původně i do poslední koruny, a pak vám dovolí poníženě žádat částečnou kompenzaci. Tam se úplně otočily role!“ kritizuje přístup aparátu, který podle něj měl upustit od výběru DPH. To bylo totiž splatné právě v okamžiku, kdy podniky musely zavřít. „Bývali by nám tím zachránili nemalý peníz. Zároveň s tím měli stopnout odvody, minimálně na sociální pojištění, což se stalo až s odstupem několika měsíců,“ přemítá nad možnou jednoduchou, a přitom účinnou formou úlevy, které se podnikatelům dostalo až po několika měsících.
Stejně jako ostatním majitelům i Petráňovi uniká smysl onoho údajně vstřícného kroku vlády, která vyhlásila, že po přechodnou dobu nebude trvat na používání systému elektronické evidence tržeb. „To je k ničemu. Máte 90 procent plateb kartou – což je v podstatě evidované a další obrat je přes společnosti, které rozvážejí jídla, kde si fakturujete navzájem, takže 99 procent obratu je i bez EET přiznáno. Je to zkrátka jen další jakási vějička.“ Víc jej ale v souvislosti se zmíněným systémem překvapila neschopnost Babišova aparátu využít informací, které EET poskytuje, ke zjednodušení programů podpory. „Tři roky to existuje. Za tu dobu nasbíráte takových dat! A tak si jen říkám, jak s nimi asi pracují, když jim musím dokazovat, jaký jsem měl obrat. Kde tedy jsou ta čísla?“ zajímalo by Petráně.
Notně jej rozladil způsob, jakým stát pohlíží na podnikatele. „Jako by říkal: ‚Pomůžeme, ale víme, že 9 z 10 na nás bude chtít vyzrát,‘“ vzpomíná na průběžně měněné podmínky, kdy kolikrát ani nebylo jasné, které platí a které už nikoli. To byl i případ jeho žádosti o čerpání kompenzací z programu Antivirus, u nějž měl za to, že se vztahuje na jeho zaměstnance. „Chápal jsem to tak, že mám-li výdej okénkem, stát mi na zaměstnance přispěje 60 procenty mzdy namísto 80 procenty. To jsem ale byl naivka. Byl bych na tom lépe, kdybych měl úplně zavřeno a ty lidi nechal doma,“ vyhodnotil záhy. Program by se týkal 4 zaměstnanců z obou restaurací, na které by se mu podle vlastních slov vrátilo 15–20 tisíc za neodpracovanou polovinu března. Když se ovšem tržby z výdeje okénkem zvedaly a do toho si část zaměstnanců vzala dovolenou, zatímco ti zbývající se v obou restauracích střídali při sníženém počtu směn, podávat žádost kvůli několika desítkám tisíc se vzhledem k náročné administrativě a předpokladu dodatečných nákladů na účetnictví ani nevyplatilo.
Jako problematický vnímá i princip, kdy stát, který podnikateli zastavil zdroj příjmů, zprvu dál očekával veškeré platby. „Ten stát vidí, že přestože jsme z jeho rozhodnutí zavření, děláme alespoň to málo, co se dá, abychom nepadli na ústa, ale on si přesto vyžádá kompletní plnění a až následně vás nechá žádat o pomoc, a ještě vám do firmy pošle kontrolu. Stát jako by tím říkal: ‚My tě vypneme, ale davaj všechno. A jestli chceš, máme tu pár prográmků, takže si můžeš přijít, ale spíš to nedělej, protože stejně máme pocit, že na tom chceš tak trošku kulišácky vydělat.‘“
Matouš Petráň, který si tedy se společníkem v první fázi od státu nic nevzal, na novou situaci reagoval okamžitě. Prodej přes okénko doplnil o veškeré zbývající online služby, u nichž své podniky registroval krátce po vyhlášení restrikcí. Jejich přístupem byl ale zklamaný. „Neuhnuly ze své provize, byť jim nastaly zlaté časy, když jim zmizela konkurence v podobě sezení v restauraci. V podstatě tu byly už jen ony,“ popisuje Petráň, který o to víc oslovoval zákazníky na přímo, například i s pomocí pokladního systému, jehož provozovatel obratem vytvořil e-shop s Petráňovými burgery.
V době opatření cítil vděčnost za to, že si lidé přicházeli pro burgery a na rozšířenou atmosféru solidarity mezi lidmi zareagoval nabídkou jídla za roušky. „Za tři kvalitní látkové roušky jsme dávali burger,“ vzpomíná na směnný kurz během zhruba týden trvající akce, na níž přispěli surovinami jak dodavatel masa, tak i pekař, přičemž velkorysí byli i samotní zákazníci, kteří často dávali i trojnásobek požadovaného počtu roušek. Několik desítek jich Petráň vezl hned první den personálu domova důchodců na okraji metropole, který ochranné pomůcky na sociálních sítích zoufale sháněl. Dalších více než sedm set kusů následně dodal do sběrného centra zřízeného před pražským magistrátem. „Potřeboval jsem mít nějaký ten pocit, že nepřijdu do pekla,“ svěřuje se spolumajitel restaurací.
Poražený strach
„Své povinnosti jsem si plnil a plním. Co tam je on, ten agent, začal jsem být v podnikání opatrný, až jsem se přistihl při určité autocenzuře.“ Petráň delší dobu pasivně sledoval Podnikatelské odbory, což je sdružení podnikatelských a živnostenských spolků vymezující se proti šikaně a byrokracii ze strany státního aparátu. Petráň se přistihl při určitých obavách, že s případným členstvím u zmíněné organizace bude riskovat mimořádné kontroly. V jednu chvíli se na sebe ovšem do té doby tichý a opatrný sympatizant rozzlobil a přihlášku podal. „Okamžitě jsem tam vlezl, pan Bábek mě opravdu baví,“ pochvaluje si šéfa výboru Radomila Bábka. Naopak ignoruje aktivity Asociace restauratérů, která na něj svými unáhlenými a přepjatými odsudky vládních opatření v boji s koronavirem nepůsobila důvěryhodně. „Nebylo ani dva dny zavřeno a už vyšel otevřený dopis o tom, jak jsme na huntě, což bylo kontraproduktivní,“ vysvětluje s tím, že otevřeným dopisem činnost zmíněné asociace také skončila.
„Pak šla ona moje předposranost stranou, řekl jsem si, kvůli té situaci nezahynulo jediné pracovní místo, všichni dostali, co dostat měli, a to, aniž bych na to první měsíce využil cokoli od státu,“ zdůrazňuje. Tohle vědomí mi dává sebedůvěru, s níž jsem si uvědomil, že se nemám před tímto státem co hrbit. Už se netajím s věcmi, jako je ta, že sympatizuji s aktivitami pana Bábka. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že už jsem úplně zglajchšaltovaný – ono, když člověk čte o případech zaklekávání podnikatelů, snadno podlehne obavám z toho, že totéž mohou udělat i jemu, takže se bojí i cokoli podepsat, čím by se té moci znelíbil. Já už si ale nic podobného nepřipouštím, je mi to úplně jedno.
