Dvě z vlajkových lodí „problémů“ spojených s politickými nároky „neomarxistů“ se už dávno potopily. První spor je to, jaké WC mají používat kteří lidé, a v ČR byl vcelku uspokojivě vyřešen kolem roku 2000. Výtku, že manželství osob stejného pohlaví by se nemělo jmenovat manželství, protože manželství v naší kultuře značí svazek muže a ženy, je vyřešen víc jak tisíc let, protože v jiné kultuře byly svazky dvou mužů běžné, a mají jméno. Takže nevím – jsou spory kolem transgender WC a manželství gayů uměle a vědomě vyvolávané, nebo jsem skutečně, navzdory množství gender aktivistů a antiaktivistů první, koho napadlo, že dávno není co řešit? 

Vždy, když v souladu se stavem své páteře využiji místo v tramvaji či výtah v metru určené pro invalidy, tak se spolu s tím naštvu. Ano, některá běžně užívaná slova označující menšiny jsou extrémně urážlivá a neměla by se používat. Je pravda, že sotva lezu – ale hodnota člověka nespočívá v rychlosti chůze. Přesto patřím do kategorie invalida, „méně hodnotný“. Vadí mi to. Jsem – existuje na to polozapomenuté slovo – normálně chromý. Ve věci dokladů je to OK, můj průkaz se jmenuje ZTP – zvláště tělesně postižený. To je plná pravda. Ale proč mě veřejnost kvůli tomu považuje za in – validního, méně hodnotného? Proč se zvláště tělesně postižení lidé nazývají „invalidy“ a normálně se jim neříká „chromí?“ To slovo je zcela neutrální, neurážlivé, existuje jako příjmení, a básník a disident Heřman Chromý, dle wikipedie též Karel Heřman, by to slovo jako jméno neužíval, kdyby bylo hanlivé. Ale nemám čas na blbosti, tak proti slovu invalida neprotestuji.

Manželství homosexuálů 

Péče o potomka v páru historicky vznikla kdesi v temné minulosti afarenského australopitéka, když mu evoluce ukázala, že na dítě je pro vyššího primáta lepší být ve dvojici, než aby ho živila a vychovávala jen matka. Na rozdíl od – třeba – medvědů, kde se o medvídě stará jen matka a medvěd otec žere maliny sám. Australopitékus nad tím nepřemýšlel, dovedla jej k tomu evoluce. A dítě mělo k „blízké“ matce nejen „blízkého“ otce, ale celou rodinu – tetičky a babičky. Pak se australopitékus trochu vyvinul, vznikli jsme my, stále vše fungovalo postaru, vymysleli jsme tomu název manželství, a s vývojem industriální společnosti postupně odpadla širší rodina. Ne každé dítě má tety, ne každé dítě je v pravidelném styku se svými prarodiči, a základní jednotkou existence a reprodukce je dvojice.

Dále čtěte

Přímá prezidentská volba ohrožuje českou poezii

Skandální prezidentství Miloše Zemana, našeho dosud nejmstivějšího ústavního ničitele, rychle směřuje ke svému konci. Zůstane po něm odér trapnosti a buranství.

Manželé ovšem bývají stále častěji bezdětní – z vlastního rozhodnutí. Jsou spolu proto, že je jim spolu dobře, chtějí spolu žít – ne vychovávat dítě. Takže po odbourání diskriminace homosexuálů se samozřejmě i oni přihlásili o svá práva, a chtějí svazky právně plnocenné manželství mít mezi sebou taky. Převzít za partnera kus existenciální odpovědnosti před státem. Základním bodem odpůrců manželství homosexuálů je, že manželství historicky označuje svazek muže a ženy – což je pravda. Oni z toho však vyvozují, že se tak svazek gayů jmenovat nemůže, a proto takový svazek nemůžeme uzákonit.

V Česku i v Japonsku historicky samozřejmě existovalo manželství, svazek muže a ženy. Přiznávám, že z hlediska mé vlastní sexuality je to zcela nepochopitelné – ale jak mi kdysi při rozhovoru říkal jeden z našich předních sexuologů, kolik je na světě lidí, tolik je na světě sexualit. Je jen málo individualizovanějších znaků než sexualita a její průběh. Takže vedle manželství byl v historii Japonska běžný přiznaný a vyoutovaný svazek dvou mužů, který měl vlastní název, a bylo to plně společensky akceptované. Vzhledem k tomu, že o filozofii bušidó – cestu samuraje – se u nás zajímají především kognitivně nepříliš vybavení pivní chlapáci z posiloven, tak to nevědí, a ti, co si to někde přečtou, to radši vytěsní. Ale vojenští šlechtici – samurajové – běžně mívali otevřený sexuální vztah se svým panošem, mladým mužem, který se u nich učil bojovému umění. Hagakure, jednu z nejdůležitějších knih bušidó, ostatně její autor nadiktoval svému milenci. Ten oficiální svazek či vztah šlechtic a jeho panoš (či páže?) se jmenoval shudō (衆道), název svazku odvozen od wakashudō (若衆道), nejspíše podle překladače „praktiky adolescentních chlapců“. A bylo to tak málo stigmatizující, že partnera prvního šóguna – vojenského vládce Japonska Minamota no Yoritoma – jmenuje i wikipedie.

Dále čtěte

Kolaborant ze zámku Matěj Stropnický v akci

Smutný konec sociální demokracie pečetí rudý baron Stropnický ze svého zámku. Vyzývá českou vládu ke shovívavosti a vstřícnosti k ruskému…

Konec sporu o to, že je manželství historicky svazem muže a ženy, lze během několika minut ukončit tím, že osobám stejného pohlaví stát přizná – právně zcela ekvivalentní manželství – svazek shudō. Pokud budou protestovat odpůrci manželství gayů i proti tomu, víme, že jim nejde o jednoznačnost historicky vzniklého obsahu slova manželství, ale že to jsou homofobové. A pokud by slovo shudō odmítali sami gayové, pak víme, že jim nejde o rovnoprávnost, ale prudí. Homofoby a prudily ale nemá společnost brát v potaz, a poslanci tvořící zákony už vůbec ne. Spor o „stejnopohlavní manželství“ je banální a ihned vyřešitelný.

Kolik bude veřejných záchodků?

Zastánci starých dobrých časů programového pití piva, pouštění větrů, morbidní obezity a ponižování žen velmi často pohoršeně vykřikují, kolik bude při zvýšení počtu transgender pacientů potřeba veřejných záchodků. Vždycky bývaly pro muže a ženy, ale co dnes, když facebook uznává 73 pohlaví? Ha! Fuj! Pryč s transsexuály!

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Realita je taková, že problém je v České republice zhruba od začátku nového tisíciletí uspokojivě vyřešen, a čím dál na Západ, tak je vyřešen lépe a déle. Ono totiž dnes nemáme dvě WC – muži a ženy. Máme tři WC: Pro ženy, pro muže, a pro tělesně postižené. Ty jsou pro jednu osobu, a jsou stavebně přizpůsobeny potřebám vozíčkářů. Mohou je ale používat i ostatní tělesně postižení, kteří na to mají průkazku. Transsexualita a porucha pohlavní identity nesporně jsou nemocemi, mají své kódy v Mezinárodní klasifikaci nemocí, a jedná se nesporně o TĚLESNÉ postižení. Transgender lidi mají jiná těla, než jak svá těla cítí, těla s pohlavními orgány, které neodpovídá jejich prožívání a vnímání vlastní sexuální role. 

Není třeba stavět 75 záchodků pro 75 pohlaví. Stačí rozdat transgender osobám průkazky TP – tělesně postižení – a oni si na to třetí WC pro tělesně handicapované mohou zajít bez ohledu na to, ke kterému z těch 75 pohlaví se hlásí. To WC pro tělesně postižené je dokonce označené známým logem člověka s holí, aby nemuseli hledat. Takže na argument „kolik se bude stavět záchodků navíc“ lze již dnes odpovědět, že se nemusí stavět žádný. V civilizovaných zemích jsou už dávno postaveny. „Problém“ kolem WC transsexuálů je v úplnosti umělý.

A tak nevím…

Připadá mi strašně nepravděpodobné, že bych na takhle jednoduché řešení přišel jako první. Kolik desítek tisíc aktivistů obou stran se tomu věnuje desetiletí a na plný úvazek? Navíc mě transgender tematika nijak nezajímá, tak o ní moc často nepřemýšlím. A tak nedokážu rozlišit: Jsou aktivisté obou stran natolik zaměstnáni svým bojem, že je to nikdy nenapadlo, anebo jsou spory o název manželství a počet WC znepřátelených stran této kulturní války o h**zly  jen neurotickým pruzením aktivistů obou táborů, kteří se zviditelňují, aby byli v televizi?