NÁZOR / Kolem Václava Havla koluje řada lidových mýtů, které nemají žádný vztah k realitě, nebo jen velmi volný. Proč je někdo opakuje, je celkem jasné. Některým lidem se nelíbí směřování Česka od husákovského socialismu na Západ.
Jistý pan Jiří H. byl nespokojen s článkem, kde se psalo, jak se Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi zhroutil jejich svět přátelení se s putinovským Ruskem, zatímco Havel měl pravdu. Zareagoval dopisem, který by sám o sobě nestál za zmínku, ale obsahuje některá klišé a prokazatelné nepravdy, které stále kolují. Ocituji.
„Soudruhu Jandourku, to jsou kecy co tam píšete. Havel byl ožrala děvkař. Jako disident i jako prezident. Zeman byl opilec, ale ne děvkař. Klaus zase nechlastal, ale měl rád hezké ‚letušky‘. Promarodil polovinu svého období. Když byl nemocný Zeman, už jste ho chtěli odvolat. Havel nebyl politik, on byl snílek, kavárenský snílek. Když zrušil zbrojní průmysl v ČSR, tak ho zápaďáci plácali po zádech, jak je mírumilovný. A zbrojovky jejich zemí okamžitě obsadili námi uvolněné trhy,“ míní občan Jiří H.
Nejdřív k tomu, jak Havel údajně „zrušil zbrojní průmysl“. Ne, nic takového neudělal. K faktografii citujme text ze Slovenska. Na Aktuality.sk ho napsal v roce 2007 Lukáš Krivošík.
„Konverzi nenařídil Václav Havel. Rozhodnutí o omezení zbrojní výroby bylo přijato na předsednictvu československé vlády koncem července 1988. Tedy téměř rok a půl před změnou režimu. První projekty byly zastaveny usnesením č. 112/88 z 26. července 1988. Dne 21. září 1989, tedy ještě za minulého režimu, přijala československá vláda (tedy ani ne prezident!) usnesení č. 84/89, kterým rozhodla o omezení výroby tanků v ZŤS Martin do konce roku 1990. V následujících letech měla být zastavena i výroba obrněných transportérů. Do roku 1992 měla být výroba v Čechách a na Moravě snížena asi o 80 % a na Slovensku o 90 %… V letech 1987-1994 se podíl zbrojního průmyslu na celkové průmyslové výrobě České republiky snížil o 75 %. Takže neobstojí ani obvinění, že Češi převzali slovenskou výrobu a utěšeně v ní pokračují,“ píše autor.
Tím bychom měli vyřízeno jediné faktické tvrzení. Zbytek jsou dojmy, s kterými je těžké bojovat. Václav Havel se ovšem po svém zvolení neřítil ve změněném stavu mysli k zemi na podlahu budovy České televize, jak to zachycují známé záběry v případě Miloše Zemana. Neodrovnal si alkoholem organismus na pokraj smrti a měl až do samého konce jasnou mysl, a to pořád. Nepromarodil „polovinu“ svého funkčního období a ani během výkonu své funkce na celé dny až týdny nemizel za zdi lánského zámku a my neměli zpráv, jestli vůbec vnímá, popřípadě vůbec žije. Nepotácel se nejistým krokem do Svatováclavské kaple a nedíval se skrz korunovační klenoty kamsi do dáli, možná přes ruské pláně až do Moskvy.
Ženy měl Havel rád a ony měly rády jeho. Někteří politici ale vypadají, že mají rádi jen sebe a je celkem nikdo, což si musí vynahrazovat lichocením od potentátů z různých diktatur, a za to se odměňují kolaborací a tím, že škodí vlastní zemi.
Havel si myslel, že máme směřovat na Západ, a neměl rád režimy, kde se svévolně lidem šlape na krk a utiskovaní mají za to ještě děkovat, jásat a mávat mávatky. Proto nebyl snílek, ale realista.
Někteří lidé by se měli více pídit a hlavně si uvědomit, že za hodně ze svého zpackaného života si mohou sami; protože Havel jim ho nezkazil.