Václav Havel, Václav Klaus FOTO: ČTK/Turek Tomáš
FOTO: ČTK/Turek Tomáš
KOMENTÁŘ / Je to 12 let od smrti Václava Havla. Havel byl významná postava naší historie, reálný člověk s přednostmi a chybami, a nakonec i projekční plátno, kam si každý může umístit své vlastní představy a něco prozradit spíš sám na sebe. To se týká Havlových stoupenců i odpůrců.
Havlova existence byla a je značným utrpením pro exprezidenta Václava Klause, který se nikdy nepřenese přes to, že jakási aureola (to není to samé jako svatozář) prostě na Havlovi spočívá. Je to vlastnost, která dává zvláštní význam krabičce od sirek, pokud je americká, vodě, když je svěcená, vědci, co posledních dvacet let nic nevymyslel, ale kdysi dostal zaslouženě Nobelovu cenu, a bramboře, pokud ji naservírují v restauraci s michelinskou hvězdou. Název Letiště Václava Havla nikoho neudiví. Návrh na Letiště Václava Klause by vyvolal vlnu politické satiry.
Klaus 1. listopadu 2014 v rozhovoru pro Mladou frontu DNES už svou nelibost neskrýval „Něco vám řeknu: byl jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 na návštěvě v USA, když měl onen známý projev v Kongresu, kdy pak kongresmani vstali a několik minut tleskali… já jsem tam tehdy seděl a netleskal. Tleskat jsem nemohl: ten projev se mi zdál naprosto absurdní. Byl naprosto zvláštní, v dikci stylu dlouhých vět, filozofující, antiamerický. A špatný překlad tomu dal absolutní korunu. Ručím za to, že žádný z těch kongresmanů tomu projevu nerozuměl. Pouze tleskali tomu symbolu.“
Nevíme, jestli je Klaus úplně kompetentní posoudit, co je v amerických očích dostatečně americké. Jisté je, že on sám žádný takový projev nikdy nepronesl, a jeho povídání na ostrově Rhodos, kam si zajel na pozvání agenta KGB Jakunina, do historie nevstoupí. Zcela jistě také ne řeči, které vedl na akcích německé a Rusku nakloněné strany AfD.
V čem vlastně Havel tolik vadil a vadí? Pro komunisty byl antikomunista. Pro vášnivější antikomunisty člověk, který nezakázal komunistickou stranu a premiérem jmenoval Mariána Čalfu, předtím nevýrazného ministra husákovské vlády. Pro prostý lid komplikovaný příslušník pražské kavárny. Pro jiné intelektuály osoba podezřelá z levicových sklonů a utopismu. To poslední Havlovi vyčítá i Klaus.
Havel své smýšlení popsal v knížce Letní přemítání psané uprostřed léta 1991. Tam se mimo jiné zabýval tím, kdo vlastně politicky je:
„Kdysi jsem o sobě říkal, že se cítím být socialistou. Neidentifikoval jsem se tím s nějakou konkrétní ekonomickou teorií či koncepcí (a tím méně s představou, že všechno má být státní a plánované), chtěl jsem tím pouze říct, že mé srdce je tak říkajíc nalevo.“
Píše, že spíš než o nějaké konkrétní přesvědčení šlo tedy o „mentální ladění“, „nonkonformní stav ducha“, „antiestablishmentovou orientaci“, zájem o „uražené a ponížené“.
Pak vysvětluje, proč to o sobě už dávno neříká: „Ne proto, že by mé srdce mezitím změnilo své místo, ale proto, že to slovo – speciálně v našem jazykovém kontextu – spíš mate, než něco přesného vyjadřuje, a pokud dnes začíná přece jen opět něco vyjadřovat, tedy rozhodně ne to, co by podle dnešního stavu mého poznání mohlo nabízet nějaké smysluplné východisko.“
Zároveň objasňuje, proč nikdy nenapsal, že je pro kapitalismus nebo že by ho chtěl u nás zavést. Je to ze stejného důvodu, protože „kapitalismus je marxisty rozšířená a zprofanovaná ideologická kategorie a já nevím, proč bych ji měl od nich přejímat“.
„Jakkoli bylo mé srdce odvždycky nalevo od středu mé hrudi, vždycky jsem věděl, že jediná fungující a vůbec možná ekonomika je ekonomika tržní. To znamená ekonomika, v níž všechno někomu konkrétnímu patří, a za všechno je tudíž někdo odpovědný, v níž existuje – v rámci právního řádu – naprostá samostatnost a pluralita hospodářských subjektů a jejíž chod je řízen především zákony trhu.“
Tehdy jsme byli na úplném začátku změn a čekal nás vstup do Evropské unie a NATO, což byl mimo jiné úspěch Havlovy politiky. Čekaly nás také roky přežívání polostátních bank a regulovaného nájemného v době Klausova vládnutí. Klaus vyčítal kdekomu socialistické a komunistické názory a přitom sám provozoval spíš sociálně-demokratickou politiku západního stylu. To mu není třeba vyčítat, ale občas se vyplatí to připomenout.
Havlovi se vyčítá idea „nepolitické politiky“ a zdůrazňování důležitosti „občanské společnosti“. To první ale Havel formuloval v době, kdy politika ve vlastním slova smyslu nebyla možná. V tom druhém měl pravdu. Politika nemá vypadat tak, že občan jednou za čtyři roky zvolí strany a pak do ničeho nemluví. Zvlášť to platí v době, kdy zmizely strany s mohutnou členskou základnou. Nejdřív jsou občané, strany vznikají až potom. Když strany zdegenerují, vzniknou místo nich zase jiné.
Dvanáct let po Havlově smrti vidíme, že havlovská orientace byla správná, zatímco myšlenkový svět Václava Klause a Miloše Zemana se zhroutil nejpozději vpádem Ruska na Ukrajinu. Všichni, kdo věřili na věčné obchodování s diktaturami, jako by se nic nedělo, se dočkali krachu svých vizí. Havlovo směřování na Západ, jakkoli nedokonalý, má smysl, zatímco opírat se o autoritářské euroasijské bahno podle představ Moskvy je cesta k chudobě a nesvobodě.
Pokud bychom se nakonec, pod vlivem ruské dezinformační války, vydali cestou jako Maďarsko a Slovensko, bylo by to dost smutné. Havlovské ale není naříkat, že už Havel nežije, a není, kdo by nás zachránil. Spíše musíme začínat vždycky znova a s tím, co je k dispozici. Kdyby nic jiného, abychom se v rozkládajícím světě sami vnitřně nerozložili.
