Andrej Babiš nemá pravdu, když tvrdí, že převedením svého majetku do svěřenských fondů dostál svým povinnostem plynoucím ze zákona o střetu zájmů. Definitivně to pomohl vyjasnit paradoxně Miloš Zeman svým návrhem Ústavnímu soudu, aby části zákona o konfliktu zájmů zrušil. To se totiž, jak známo, nestalo a soudci také podrobně zdůvodnili, proč ne. Advokát, bývalý soudce Ústavního soudu Stanislav Balík, v rozhovoru pro deník FORUM 24 potvrzuje, že principy, jimiž soud svůj nález odůvodnil, představují pro politika v situaci Andreje Babiše problém. „Ten zákon nelze obcházet tím, že bude někdo nastrkován jako ‚bílý kůň‘, jak se někdy říká. Má-li být dodržen, nemohou to být osoby blízké,“ nastiňuje expert okolnost, pro niž český premiér zákon o střetu zájmů zjevně porušuje.

Český premiér dlouhodobě tvrdí, že splnil zákonem předepsané podmínky k tomu, aby nebyl v konfliktu zájmů. Je součástí rozhodnutí Ústavního soudu stanovisko, které by stvrzovalo, že Andrej Babiš byl v konfliktu zájmů?

To rozhodnutí se nevztahuje jen na jednu konkrétní osobu nebo případ. Má dlouhodobě význam pro řešení případného střetu zájmů osob, které se pohybují ve významných funkcích v exekutivě.

Ústavní soud v odůvodnění nálezu uvádí, že obmyšlená osoba svěřenských fondů spadá pod ustanovení zákona o konfliktu zájmů. Jaká je právní validita tohoto odůvodnění? Bude určující pro další rozhodování soudů?

Určitě bude. Ten nález byl přijat skutečně významnou většinou soudců ÚS. Stěží lze očekávat, že by v nějaké další podobné situaci nezachovával pravidla daná vlastní judikaturou, na jejíž změnu by se stěží našel dostatek soudců, kteří by pro ni hlasovali. Diskutovaný nález je závazný nejen pro soud ústavní, ale jeho nosné důvody i pro obecné soudy, které by řešily nějaký konkrétní případ.

Jak hodnotíte skutečnost, že ÚS v odůvodnění svého nálezu zastává stejné stanovisko jako auditoři Evropské komise?

Ten zákon vymezil, jaké činnosti jsou neslučitelné s výkonem funkcí. Od 90. let platí neslučitelnost výkonu advokacie s funkcí ministra. Všichni ti ministři, kteří byli z řad advokátů, si výkon advokacie pozastavili a nemohli se podílet na příjmech advokátních kanceláří, a nikomu tato právní úprava nepřišla divná, protože tam každý tu neslučitelnost pochopitelně vidí. Tato úprava, která byla napadena u ÚS, jinými slovy říká, že premiér nebo ministr kromě toho, že nemůže být advokátem, tak se nemůže pouštět do podnikání v určité oblasti, aby se nedostával do střetu zájmů.

Nakolik opodstatněná je případně námitka Andreje Babiše, že se Česká republika řídí vlastními zákony, odlišnými od právních norem Evropské unie? Vypořádal se ÚS s touto Babišovou argumentací?

Ve spektru právních předpisů České republiky jsou vedle norem, které přicházejí z Evropy, také normy typicky „české provenience“, přičemž je ústavním právem zákonodárců takové normy přijímat. Jestliže je ovšem zákonodárce vázán mezinárodní smlouvou nebo by přijal úpravu, která by se příčila nějaké směrnici nebo nařízení, mohlo by to zavdat k problému u Soudního dvora Evropské unie a podobně.

Jak je to ale v konkrétním případě českého premiéra a českých norem, v jejichž mezích, jak alespoň tvrdí, se pohybuje?

Pokud Andrej Babiš volí obranu typu „chtějí po mně v Evropské unii víc než u nás“, pak nelze přehlédnout, že Česká republika je součástí Evropské unie a nemá možnost vytvořit si zákonodárství, které by se příčilo evropskému a komunitárnímu právu. Typickým příkladem je právo nosit zbraň, kde se Česká republika také musela podřídit. To znamená, že tam, kde je evropská úprava přísnější než česká, má nakonec prioritu ta evropská.

Není tedy možné, že by Andrej Babiš byl ve střetu zájmů a zároveň by tento stav byl v souladu s našimi zákony?

Pro Andreje Babiše platí náš zákon a tím se musí řídit. Obrana typu, že po něm diskutovaná novela českého zákona o střetu zájmů chce víc, než se chce v Evropské unii, je zcela lichá a nepřípadná.

A naopak, zavdává diskutovaná česká úprava v kontextu práva Evropské unie k jakýmkoli pochybnostem? Porušila Česká republika jejím uzákoněním nějakou mezinárodní smlouvu?

V žádném případě. Vyplývá to nepřímo i z toho, že je to Česká republika, kdo se obrací na Soudní dvůr Evropské unie, a nikoliv tedy, že by před ním stanula kvůli nějaké výzvě, aby své zákonodárství upravila. Ten zákon obecně není vnímán jako právní předpis, kterým by se Česká republika něčeho dopouštěla.

Tři soudci ÚS ve dvou menšinových stanoviscích uvádějí, že se s meritem věci rozhodnutí většiny ústavních soudců ztotožňují s výjimkou toho, aby se zákon o konfliktu zájmů týkal médií, neboť tuto otázku by řešili jiným systémovým způsobem. Jaký praktický význam mají zmíněné menšinové názory?

Ta odlišná stanoviska nic nemění na tom, že je tu výrok, který je konečný a pravomocný. Zároveň je jasné, že napadená právní úprava zákona o střetu zájmů obstála. Do budoucna pak tato odlišná stanoviska mohou vyvolat teoretickou polemiku a podílet se na formování doktríny, nicméně tím, že jednou provždy byla tato úprava shledána pravomocně ústavně konformní, odlišná stanoviska s ní už nic neučiní.

Považujete naše normy ohledně konfliktu zájmů za dostatečné, když ÚS v odůvodnění píše opak?

Naše právní úprava má hypotézu, že není možné, aby byl ministr nebo premiér vlastníkem novin. To je zároveň dispozice, která říká: jestliže jsi se rozhodl, že chceš být ministrem, tak ti nezbývá nic jiného než přestat být vlastníkem novin, protože jinak se dostaneš do střetu zájmů, ale v podstatě chybí sankce. Ta nemusí být trestní, ale mohla by to být sankce typu „ježto jsi se těch novin nezbavil a chceš dál dělat ministra, tak může být rozhodnuto – například Ústavním soudem –, že budeš zbaven mandátu“. Anebo, uvažuji de lege ferenda – o tom, jak by se to dalo udělat –, „jestliže ty noviny neprodáš, bude učiněn nucený prodej a tím ty v podstatě o ty noviny přijdeš a budeš moci dál vykonávat funkci toho ministra“.

Jenže tohle je především symbolický zákon, který, ač má charakteristiku podobnou Ústavě, kde také není napsáno, do kolika dnů má prezident odvolat ministra, očekává, že bude jistá politická kultura. A zrovna tak v otázce střetu zájmů by se nabízelo předpokládat, že ten, kdo bude v nějakých politických funkcích, se podle tohoto zákona zachová a že nebude potřeba proti němu uplatňovat sankce. Pokud by se ovšem ukázalo, že v českém prostředí jsou tací, kteří by se pohybovali v politice a nechtěli se chovat podle toho zákona, bylo by nejspíš potřeba jej doplnit o náležitou sankci.

Proč jste použil podmiňovací způsob?

Předmětný zákon vidím především jako právní úpravu nějakého právního vztahu a nepersonalizuji si to.

A neprokázalo se už snad, že by ta vámi zmíněná neblahá okolnost nastala?  

Když jsem byl v senátu, který rozhodoval o prezidentově odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, nemluvil jsem o tom jako o věci „Klause proti Brožové“, protože rozhodnutí ÚS má daleko větší dopad než jen ten vztažený k danému případu zmíněné předsedkyně Nejvyššího soudu a prezidenta.  Stejně tak i ta zkratka „lex Babiš“ je zkratkou, která nepostihuje otázku uvedeného zákona, jak ji vnímám. Příště to může být jiný ministr a jiné noviny.  Ten zákon má v sobě prvek obecnosti, a jestliže se někdo snaží tvrdit, že je napsán proti němu, tak je to stejné, jako kdyby zloděj říkal, že ten trestní zákoník je napsaný právě proto, aby jej mohli za tu krádež zavřít.

Tak to ale není, ten zákon je obecný a jeho ústavnost byla posuzována v rámci abstraktní kontroly norem. Jde o zákon, který je nepochybně velice užitečný pro ochranu demokracie, jak to i vyplývá z odůvodnění toho nálezu, protože demokracie se potřebuje bránit propojování mediální sféry s politickou. Česká republika se hlásí k tomu, že je demokratický a právní stát, a obojí je třeba chránit.

Jaká je právní síla bodu 106 na straně 36 odůvodnění nálezu, že na obmyšlenou osobu, která má ekonomický zájem na zisku firmy vložené do svěřenského fondu, je třeba nahlížet jako na ovládající osobou či skutečného vlastníka, na něhož se tudíž vztahuje ustanovení zákona o konfliktu zájmů? Jinými slovy: vyhověl premiér zákonu vložením firem do svěřenských fondů?

To nebylo výslovně předmětem přezkumu, protože Ústavní soud se zabýval právní úpravou jako takovou. Ale viděno nad rámec této abstraktní kontroly norem to samozřejmě znamená, že tato právní věta jinými slovy říká, že ten zákon nelze obcházet tím, že bude někdo nastrkován jako „bílý kůň“, jak se někdy říká. Má-li být ten zákon dodržen, nemohou to být osoby blízké.

Jak by tuto věc rozhodovaly soudy v jiných zemích?

Představoval jsem si, jakou ostudu by si udělal Ústavní soud, kdyby ten zákon zrušil. I ze srovnání je patrné, že i v jiných zemích existují koncepčně obdobné právní úpravy, a tím pádem je jasné, že ta naše právní úprava je, pokud jde o hlavní důvody jejího přijetí, zcela standardní. Myslím si, že v jiných zemích by to Ústavní soud rozhodl úplně stejně.

Je škoda, že se taková věc k Ústavnímu soudu vůbec dostala, protože v jiných zemích by možná ani nikoho nenapadlo to k této instanci podat, protože by si dopředu řekli, že s tím stejně nemohou uspět. Teď mluvím o panu prezidentovi, a nikoliv o poslancích; ten, kdo podává návrh k Ústavnímu soudu, měl by jej podávat s představou o tom, že má naději na úspěch.

Jenže u nás – bohužel. Stačí se podívat na tzv. zdanění církevních restitucí, kdy si většina zákonodárného sboru řekla, že to zkusí, jakkoliv si všichni byli vědomi toho, že to může ÚS zrušit, což se také stalo.

To napadení novely zákona o střetu zájmů zas mohlo být v opačném gardu – víme, že zákon protiústavní není, ale přesto to zkusíme, i když je nám jasné, že u ÚS těžko uspějeme.

Mění diskutovaný nález ÚS něco pro média, pokud jde například o způsob, jak referují o premiérově střetu zájmů?

To, že ten návrh byl zamítnut, znamená, že zůstane zachován status quo a nic se nezmění. Tím, že tato norma nemá sankci, může nastat situace, že ti, kteří jsou nemravní, a ti, kteří mají pocit, že zákony nejsou od toho, aby se dodržovaly, ale od toho, aby se obcházely, této okolnosti zneužijí. To je otázka absence politické kultury a v případě žurnalistů otázka toho, jak se sami vypořádají nejen se svým svědomím, ale i s profesní etikou.