Český básník a zpěvák Karel Kryl FOTO: Josef Karas / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Josef Karas / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Jako každý rok jsem 17. listopadu slavil. Doopravdy slavil a měl při tom nelíčenou radost. A slavit je co, kdo nepamatuje, neví, co za živoření, lámání páteře a všeobecný úpadek ducha nám komunisti servírovali každou vteřinu, každou hodinu a den, rok po roku. Co institucionalizovaného blbství jsme museli strpět, co vlastního ponížení jsme museli přežít. Proto jsem také, stejně jako loni, slavil na setkání iniciativy Paměť národa v Národním divadle. Zde slaví lidé, kteří si pamatují a tu paměť předávají následujícím generacím. Není záslužnější práce.
Jenže přece jen záleží i na tom, jak je to nové, lidštější a přijatelnější prováděno a nakolik je nám ku prospěchu. A je také jasné, že demokracie je postavena na diskusi, polemice a kritice, to věděl už Masaryk a řídil se tím. Zatímco jsme na koci roku 1989 a v první půli devadesátých let měli plná ústa svobody slova, ztratil Karel Kryl popularitu, protože uraženecká snaha o potlačení jeho kritiky byla takřka všeobecná, snaha politiků i rádců, novinářů i intelektuálů obecně. Mnozí z jeho dřívějších vyznavačů o něm náhle šířili klepy, že kritizuje, protože je zahořklý, protože nedostal žádnou funkci, protože je zakomplexovaný kvůli malé postavě, že to vidí špatně, protože tu dlouho nežil… a další podobné nesmysly.
Jenže Karel byl bytostný kritik, a kritizoval z vnitřní, hlodající bolesti, proto také byla jeho slova často tak trpká. Jako vizionář viděl, kam doba kráčí a kterou nohou nám při tom okopává kotníky. A nová osádka Hradu a Strakovky, namísto toho, aby mu naslouchala a diskutovala s ním (a s hlasy podobnými – a že jich bylo dost), zachovala se jako parta kloučků na novém pískovišti, počůraném demokraticky.
Kolik vašich písniček už neplatí? – optal se jakýsi redaktor Karla Kryla po jeho návratu domů v listopadu 1989. „Myslím, že dosud platí, jako výstraha, jako varování. Moc si nepískejme, protože veškeré tyto věci se mohou opakovat. Dokonce i v demokracii nebo v demokratuře, která by mohla nastat… To chce hlídat!“ odvětil Kryl.
Karel měl pravdu v mnohém, věděl, co přijde a co je pro nás nebezpečné. Říkal, že pro demokracii je vlastně dobrá co nejslabší vládní strana (či koalice), protože z politických stran činí strany demokratické až silná demokratická opozice. Čím slabší je momentálně vládnoucí strana, tím méně je korumpovaná mocí, musí se více domlouvat s druhými a více naslouchat odlišným názorům.
Dnes máme poslaneckou sněmovnu, kde demokratická opozice chybí zcela. Kdyby vláda měla více naslouchat Babišovi a Okamurovi, padla by naše demokracie (či spíše již demokratura?) během jednoho volebního období. Stojíme doslova jeden krok před propastí a nevíme, jestli nám síla při odrazu bude stačit na její zdolání. To chce hlídat! Nehlídali bychom však jen již padající lavinu?
Můžete mi klidně lát, že jsem příliš pesimistický, leč já jsem jen tuctový realistický skeptik či skeptický realista. Rozhlédněte se, kam kráčí svět, kam ho vlekou lidé jako Putin či Trump za pomoci Lži s velkým L, všimněte si, kde všude již vyhráli fašouni různých odstínů černě a šedi – už se roztahují dokonce i v Izraeli, zemi lidí, kteří kvůli podobným ideologiím byli na čas považováni za zvířata. Jak být optimistický?
Světu začíná vládnout institucionalizovaná omezenost. Na protivládních demonstracích nás moralizují stalinisté, bolševici, fašouni, vyznavači konspiračních teorií a lidé, kteří se neštítí s nimi stát v jednom šiku, kterým se líbí lež a nechybí pravda. A ve volbách mnohem častěji než dříve vyhrávají omezenci, kterým demokracie není šitá na míru. Naši malí čeští Trumpové a Putinové – Zeman, Klaus, Babiš a Okamura (a další mimo parlament), v Evropě Orbán, Lukašenko, Le Penová a její nástupce či v Itálii nově Meloniová jsou toho dobrým příkladem.
A zezadu je svou politikou a ideologií vědomky-nevědomky podporují ultrakonzervativci ze stran dosud demokratických. To je počínání velmi nebezpečné, protože rozšiřuje odpůrcům liberální demokracie možnosti k pronikání do demokratických institucí a jejich proměnu dle míry vlastní omezenosti. (A uvědomme si, prosím, že jiná než liberální demokracie v Evropě po druhé světové válce nebyla, snad s výjimkou Švýcarska.)
Karel Kryl to pojmenoval jednoznačně: „Není-li omezenost institucionalizovaná, touží po tom. Blbost a blbství musí mít vždycky instituci, musí být závazné. Musí mít symboly. Ďábel si utváří stejné symboly jako Bůh – snaží se Bohu podobat. Blbec se snaží podobat chytrému…“ V tomto stavu jde podstata věcí stranou: „Instituce blbství má své znaky. Člověk už nemusí věřit, ale musí plnit úkoly této instituce a ctít její znaky… To například znamená nikoli věřit v konečné vítězství, ale zdobit okna… To je nejnebezpečnější věc na světě.“
Máme tedy rezignovat, protože je stejně už pozdě? Nesmysl. Jako správný skeptik se snažím vidět věci realisticky, to ale neznamená, že si všechno nechám líbit. Snad nejhorší je lhostejnost k okolnímu i světovému dění, protože právě ta je příčinou virálního nástupu blbství. Kdybychom, my Češi, Evropané a Američané, byli méně lhostejní a více všímaví a činorodí, nedošly by věci tak daleko.
„Ze sametové revoluce zbyl vpravo mozek – vlevo ruce. Lid slaví nové svaté a z milionů líných kmánů dva miliony partyzánů v matičce stověžaté,“ napsal Karel v jedné své trpce kritické básni s názvem Timur a jeho parta. My bychom to mohli otočit: napřed miliony partyzánů, kteří po dobře odvedeném díle mohou na chvíli zlenivět – ale i pak: Nepřestat hlídat!
František Kostlán je publicista, hudebník, skladatel, textař a básník. Dlouhodobě se věnuje problematice menšin a extremismu. Po listopadu 1989 byl mimo jiné šéfredaktorem Českého deníku a časopisu Parlament, komentátorem Telegrafu, Lidových novin či Českého rozhlasu Regina. V roce 2013 obdržel cenu Gypsy Spirit za dlouhodobou novinářskou práci v oblasti lidských práv.
